Sbírka krátkých próz i básní nazvaná El harcedot (Tvůrce, 1960) pochází z doby, kdy se autor vyrovnával s nevyhnutelností ztráty zraku. Společným základem textů je život a svět pojatý jako sen. Tvůrcův. Boží.
Rozhovor o rozhovoru
A. – Zaujati debatou o nesmrtelnosti jsme nechali přijít soumrak, aniž bychom rozsvítili. Neviděli jsme si do obličeje. Hlas Macedonia Fernándeze s lhostejností a jemností, jež byla přesvědčivější než horlivost, opakoval, že duše je nesmrtelná. Ujišťoval mne, že smrt těla je naprosto bezvýznamná a že zemřít musí být to nejmenší, co se člověku může přihodit. Já jsem si hrál s Macedoniovým nožem; otvíral jsem ho a zavíral. Tahací harmonika ze sousedství donekonečna vyhrávala Cumparsitu, tu děsnou hloupost, co se líbí spoustě lidí, protože jim namluvili, že je stará... Navrhl jsem Macedoniovi, abychom spáchali sebevraždu a mohli tak nerušeně hovořit.
Z (výsměšně). – Ale řekl bych, že jste se k tomu nakonec neodhodlali.
A (už zcela mysticky). – Opravdu si nepamatuji, jestli jsme ten večer spáchali sebevraždu.
Zahalená zrcadla
Islám tvrdí, že v neodvolatelný den Soudu každý pachatel obrazu nějaké živé věci bude vzkříšen i se svými díly a bude mu nařízeno, aby je oživil, a nepodaří se mu to a za trest bude i s nimi uvržen do ohně. Jako dítě jsem poznal onu hrůzu z přízračného zdvojování a násobení skutečnosti, ale bylo to před velkými zrcadly. Jejich neselhávající a neustálá činnost, jejich sledování toho, co dělám, jejich kosmická pantomima se tehdy stávaly nadpřirozenými, když se setmělo. Jednou z mých naléhavých proseb k Bohu a k mému andělu strážnému bylo, aby se mi nezdálo o zrcadlech. Vím, že jsem je neklidně hlídal. Někdy jsem se bál, že se začnou odchylovat od skutečnosti; jindy, že v nich uvidím svůj obličej znetvořený podivnou nepřízní osudu. Nyní jsem zjistil, že tato hrůza je znovu jako zázrakem na světě. Ten příběh je úplně jednoduchý a nepříjemný.
Kolem roku 1927 jsem se seznámil s jednou zasmušilou dívkou. Nejprve po telefonu (neboť Julie byla zpočátku hlas beze jména a bez tváře); potom na jednom nároží za soumraku. Měla znepokojivé vznešené oči, černé zplihlé vlasy, přísné tělo. Byla vnučkou a pravnučkou federálů, tak jako já pocházel z rodu centralistů, a tento prastarý svár našich krví pro nás znamenal pouto, větší sepětí s vlastí. Bydlela s rodinou v rozpadlém domě s vysokými stropy, v zatrpklém a tupém prostředí chudé mravnosti. Odpoledne – a párkrát i večer – jsme se procházeli po okolí, po čtvrti Balvanera. Chodívali jsme podél zdi kolem železniční trati; ulicí Sarmiento jsme jednou došli až k Parque Central. Nebyla mezi námi láska ani iluze lásky: vytušil jsem v ní vášeň, která neměla nic společného s erotikou, a bál jsem se jí. Muži často vyprávějí ženám skutečné či vymyšlené historky ze své chlapecké minulosti, aby se s nimi sblížili; já jí jednou musel vyprávět tu o zrcadlech a určil jsem tak, v roce 1928, halucinaci, která měla vzkvést v roce 1931. Právě jsem se dozvěděl, že zešílela a že má zrcadla v ložnici zahalená, protože v nich vidí můj odraz, který pohlcuje ten její, a chvěje se a mlčí a tvrdí, že ji pronásleduji kouzly.
Neblahé zotročení mé tváře, jedné z mých dávných tváří. Tento odporný osud mých rysů mě nutně činí stejně odporným, ale už mi to nevadí.
Ragnarök
Ve snech (píše Coleridge) obrazy představují dojmy, které považujeme za jejich důsledek; necítíme strach, protože nás utiskuje sfinga, sníme o sfinze, abychom vysvětlili strach, který pociťujeme. Je-li tomu tak, jak by pak mohlo pouhé líčení mého snu z dnešní noci předat to ohromení, vzrušení, zneklidnění, hrozbu a nadšení, jež ho utkaly? Přesto se pokusím o takové líčení; fakt, že se onen sen soustředil do jediné scény, snad zruší nebo zmírní tuto zásadní obtíž.
Místem děje byla Filosofická fakulta; čas, za soumraku. Všechno (jak to ve snech bývá) bylo trochu jiné; lehké zvětšení proměňovalo věci. Volili jsme vedení; já jsem mluvil s Pedrem Henríquezem Ureñou, jenž je v bdění už mnoho let mrtev. Náhle nás ohlušil hluk demonstrace nebo kutálky. Lidský a zvířecí řev se blížil z předměstí. Nějaký hlas vykřikl: „Už jsou tady!“ a pak: „Bohové! Bohové!“ Čtyři nebo pět osob vystoupilo z davu a obsadilo pódium Velké posluchárny. Všichni jsme tleskali a plakali; byli to Bohové, kteří se vraceli ze staletého vyhnanství. Zvětšeni výškou pódia, s hlavou zvrácenou nazad a vypnutou hrudí, vážně přijímali naše pocty. Jeden nesl větev, která se bezpochyby přizpůsobila jednoduché botanice snů; jiný širokým gestem natahoval ruku, byl to vlastně spár; jedna z Janusových tváří nedůvěřivě hleděla na Thothův zahnutý zobák. Jeden, už nevím který, zřejmě vzrušen naším potleskem, začal vydávat vítězné kdákání, neuvěřitelně ostré, s prvky kloktání a pískání. Od té chvíle se situace změnila.
Všechno začalo podezřením (možná přehnaným), že Bohové neumějí mluvit. Během staletí krušného života na útěku v nich všechno lidské zakrnělo. Islámský půlměsíc a římský kříž byly k těmto štvancům neúprosné. Velmi nízká čela, zažloutlé zuby, řídké kníry, jaké mívají mulati nebo Číňané, a zvířecí pysky prozrazovaly degenerovanost olympského rodu. Jejich oděvy neodpovídaly slušné a spořádané chudobě, ale ničemnému přepychu předměstských hráčských doupat a nevěstinců. V knoflíkové dírce se skvěl krvavý karafiát, pod přiléhavým sakem se boulila dýka. Náhle jsem pochopili, že hrají na svou poslední kartu, že jsou lstiví, nevzdělaní a krutí jako stará lovná zvěř a že jestli podlehneme strachu či lítosti, nakonec nás zničí.
Vytáhli jsme těžké revolvery (najednou byly ve snu revolvery) a vesele jsme zabili Bohy.
Zajatec
V Junínu nebo v Tapalquénu se vypráví tento příběh. Po přepadení vesnice se ztratil chlapec a lidé usoudili, že ho ukradli indiáni. Jeho rodiče ho neúspěšně hledali; po mnoha letech jim voják, který přišel z vnitrozemí, pověděl o indiánovi s modrýma očima, jenž by mohl být jejich synem. Nakonec se s ním setkali (v kronice se nedochovaly podrobnosti a já si nechci vymýšlet, co nevím) a zdálo se jim, že ho poznávají. Muž, opracovaný pustinou a drsným životem, už nerozuměl slovům rodného jazyka, ale nechal se lhostejně a poslušně odvést až k domu. Tam se zastavil, asi proto, že se zastavili i ostatní. Podíval se na vrata, jako by je nechápal. Náhle sklonil hlavu, vykřikl, proběhl průjezdem a dvěma dlouhými dvorky a vrhl se do kuchyně. Bez váhání vstrčil ruku do začernalého komína a vytáhl odtamtud nožík s dřevěnou rukojetí, který si tam schoval, když byl malý. Oči se mu rozzářily radostí a rodiče se rozplakali, protože nalezli syna.
Po téhle vzpomínce možná následovaly další, ale indián nemohl žít mezi čtyřmi stěnami a jednoho dne se vydal hledat svou pustinu. Chtěl bych vědět, co cítil v tom závratném okamžiku, v němž se prolnula minulost s přítomností; chtěl bych vědět, zda se ztracený syn v oné extázi znovu zrodil a zemřel, anebo zda přeci jen poznal, alespoň tak jako dítě či pes, své rodiče a dům.
Simulakrum
Jednoho červencového dne roku 1952 se v městečku Chaco objevil člověk ve smutku. Byl vysoký, štíhlý, s indiánskými rysy a s bezvýraznou tváří idiota či masky; lidé s ním jednali uctivě, ne kvůli němu samému, ale kvůli tomu, co představoval nebo čím už i byl. Vybral si ranč u řeky; s pomocí několika sousedek postavil na dva podstavce desku a na ni papírovou krabici s plavovlasou panenkou. Potom zapálili čtyři svíčky ve vysokých svícnech a okolo dali květiny. Brzy přispěchali lidé. Nešťastné stařeny, užaslí kluci, peóni, kteří s úctou smekali korkové helmy, přicházeli v řadě ke krabici a opakovali: „Upřímnou soustrast, generále.” Přijímal je zkroušeně u hlav krabice, s rukama zkříženýma na břiše jako těhotná žena. Napřahoval pravici, aby stiskl podávanou ruku, a odpovídal pevně a rezignovaně: „Byl to osud. Učinili jsme vše, co bylo v lidských silách.” Plechová pokladnička přijala dvě pesa jako příspěvek a mnohým nestačilo přijít jen jednou.
Co to bylo za člověka (ptám se), který vymyslel a provedl tuhle pohřební frašku? Fanatik, oběť smutku či přeludů nebo podvodník a cynik? Myslel si, že je Perón, když hrál svou bolestnou roli chmurného vdovce? Ten příběh je neuvěřitelný, ale udál se a možná ne jednou, ale mnohokrát, s jinými herci a s místními odlištnostmi. Je v něm dokonale zašifrována neskutečná doba a je jako odraz snu nebo ona hra ve hře, kterou sledujeme v Hamletovi. Ten muž ve smutku nebyl Perón a ta plavovlasá panenka nebyla žena Eva Duartová, ale ani Perón nebyl Perón a ani Eva nebyla Eva, nýbrž dva neznámí či bezejmenní (jejichž tajné jméno a pravou tvář neznáme), kteří pro důvěřivou lásku předměstí představovali křiklavou mytologii.
Problém
Představme si, že bude v Toledu nalezen list papíru s arabským textem a že paleografové ho prohlásí za vlastnoruční text onoho Cida Hameta Benengeliho, z něhož vychází Cervantesův Don Quijote. V textu se dočteme, že hrdina (který, jak se vypráví, projížděl Španělskem vyzbrojen mečem a kopím a vyzýval na souboj kohokoli z jakéhokoli důvodu) po jednom z mnoha bojů zjistí, že zabil člověka. V tomto místě fragment končí; problém je uhodnout nebo si představit, jak reaguje don Quijote.
Podle mne jsou tři možné odpovědi. První je negativního rázu; nic zvláštního se nestane, protože v přeludném světě dona Quijota není smrt o nic méně běžná než magie a zabití člověka nemá proč rozrušit muže, který se bije, nebo se domnívá, že se bije s netvory a s kouzelníky. Druhá je patetická. Donu Quijotovi se nikdy nepodařilo zapomenout, že je jen výmyslem Alonsa Quijana, čtenáře vymyšlených příběhů; když vidí smrt, když pochopí, že ho sen dohnal až ke Kainovu provinění, probere se ze svého dobrovolného šílenství asi už provždy. Třetí je možná nejpravděpodobnější. Když onen člověk zemře, don Quijote nemůže připustit, že tak hrozný čin je dílem blouznění; skutečnost důsledku jej přiměje předpokládat odpovídající skutečnost příčiny a don Quijote nikdy nevyjde ze svého šílenství.
Zbývá ještě jedna domněnka, která je cizí španělskému světu a dokonce i světu západnímu a vyžaduje prostor starobylejší, složitější a unavenější. Don Quijote – jenž už není donem Quijotem, ale králem z hindustánských cyklů – před mrtvolou nepřítele vytuší, že zabíjení a plození jsou božské nebo magické činy, které nepochybně překračují lidské bytí. Ví, že mrtvý je jen zdáním stejně jako jeho zkrvavený meč, který ho tíží v ruce, a jako on sám a celý jeho předchozí život a nesmírní bohové a vesmír.
Žlutá růže
Proslulý Giambattista Marino, kterého jednohlasá ústa Pověsti (abychom užili obrazu, jenž mu byl drahý) prohlásila za nového Homéra a nového Danta, nezemřel ani onoho, ani toho druhého odpoledne, ale nehybná a tichá událost, která se tehdy přihodila, byla ve skutečnosti poslední událostí jeho života. Zahrnutý lety a slávou umíral na rozlehlém španělském loži s vyřezávanými sloupky. Kousek vedle si snadno představíme poklidný balkon obrácený k západu a o trochu níž mramorové sochy a vavříny a zahradu, jež své terasy zdvojuje v obdélníkové vodě. Jakási žena dala do poháru žlutou růži; muž šeptá nevyhnutelné verše, které ho, po pravdě řečeno, už trochu nudí:
Purpure zahrady, pýcho louky,
poklade jara, dubnové oko...
Tehdy nastalo zjevení. Marino uviděl růži, jako ji viděl Adam v Ráji, a cítil, že růže je ve své věčnosti a ne v jeho slovech a že můžeme zmínit či naznačit, ale ne vyjádřit, a že vysoké hrdé svazky, jež v rohu místnosti vytváří zlaté příšeří, nejsou (jak si vysnila jeho marnivost) zrcadlem světa, ale další věcí přidanou ke světu.
Tohoto osvícení dosáhl Marino v předvečer své smrti a Homér a Dante ho možná dosáhli také.
Podobenství o Cervantesovi a donu Quijotovi
Přesycen svou španělskou zemí, hledal jeden starý královský voják rozptýlení v širých krajích Ariostových, v onom měsíčním údolí, kde tkví čas promarněný sny, a ve zlaté sošce Mohameda, již ukradl Montalbán.
Jako tichý výsměch sobě samému si vymyslel důvěřivého člověka narušeného četbou o zázracích, který se vydal hledat hrdinství a kouzla na prozaických místech zvaných El Toboso či Montiel.
Poražen skutečností, Španělskem, zemřel don Quijote ve své rodné vsi kolem roku 1614. Jen o málo ho přežil Miguel de Cervantes.
Pro oba, pro snícího i pro vysněného, spočívala celá zápletka v protikladu dvou světů: neskutečného světa rytířských románů a běžného, každodenního světa 17. století.
Nenapadlo je, že léta nakonec setřou rozpor, nenapadlo je, že Mancha a Montiel a hubená postava rytíře budou jednou stejně poetické jako časy Sindibádovy nebo jako širé kraje Ariostovy.
Nemocnice Devoto, leden 1955
Umění básnické
Vidět řeku, již tvoří čas a voda,
a vzpomenout, že čas je další řeka,
vědět, že ztrácíme se jako řeka
a že tváře uplynou jako voda.
Cítit, že bdění je jenom další sen,
jenž sní o tom, že nesní, a že ta smrt,
které se děsí naše tělo, je smrt
každé noci, která se jmenuje sen.
Uvidět v každém dni či roce symbol
všech dnů člověka, veškerých jeho let,
a umět proměnit pohanu těch let
na hudbu, na zašumění a symbol,
uvidět smrt jako snění a západ
jak smutné zlato, v tom je poezie
nesmrtelná a chudá. Poezie
se vrací jako svítání a západ.
Někdy k večeru jakýsi obličej
se na nás dívá z hloubky skrz zrcadlo;
umění má být jako to zrcadlo,
jež odhaluje náš vlastní obličej.
Odysseus prý, přesycen zázraky,
zaplakal láskou před svojí Ithakou
zelenou. Umění je tou Ithakou,
zelená věčnost, žádné zázraky.
Také je jako nekonečná řeka,
plyne a stojí, odráží se v ní týž
proměnlivý Hérakleitos, jenž je týž
a jiný, jako nekonečná řeka.
Jiný tygr
And the craft that createth a semblance
Morris: Sigurd the Volsung (1876)
Myslím na tygra. Příšeří povznáší
nesmírnou pracovitou Knihovnu
a zdá se, že vzdaluje police;
Silný, nevinný, zkrvavený a nový,
půjde svou džunglí a svým ránem
a vtiskne stopu do bahnitého
břehu řeky, jejíž jméno nezná.
(V jeho světě nejsou jména ani minulost
ani budoucnost, jen určitý okamžik.)
A překoná obrovské vzdálenosti
a v spletitém bludišti pachů
zavětří pach svítání
a lahodný pach jelena;
mezi pruhy bambusu rozeznávám
jeho pruhy a tuším kostru
pod nádhernou kůží, která se chvěje.
Marně se mezi nás kladou vypouklá
moře a pouště planety;
z tohoto domu v dalekém přístavu
Jižní Ameriky, tě sleduji a sním,
ó tygře z břehů Gangy.
V mé duši se dlouží odpoledne a napadá mě,
že tygr oslovený v mé básni
je tygrem symbolů a stínů,
řadou literárních tropů
a vzpomínek na encyklopedii
a ne osudovým tygrem, neblahým šperkem,
jenž pod sluncem či pod proměnlivým měsícem
plní na Sumatře nebo v Bengálsku
svou rutinu lásky, odpočinku a smrti.
Proti tygrovi symbolů jsem postavil
tygra skutečného, tygra s teplou krví,
který vybíjí rod bizonů,
a dnes, 3. srpna 59,
dlouží na louce přerušovaný
stín, ale už to, že jsem ho pojmenoval
a představil si jeho situaci,
z něj činí výmysl umění a ne živého
tvora, jednoho z těch, kteří chodí po zemi.
Budeme hledat třetího tygra. I ten
bude jako ti ostatní formou
mého snu, systémem lidských slov
a ne tygr obratlovec,
který vně mytologií
kráčí po zemi. Dobře to vím, ale cosi
mi vnucuje toto dobrodružství, neurčité,
pošetilé a dávné, a já stále
hledám v čase odpoledne
toho jiného tygra, toho, jenž není v básni.
Epilog
Dej Bůh, aby základní jednotvárnost této směsice (kterou dal dohromady čas, ne já, a která obsahuje minulé texty, jež jsem si netroufl opravit, protože jsem je napsal s jiným pojetím literatury) byla méně zřejmá než zeměpisná či historická rozmanitost témat. Myslím, že ze všech knih, které jsem dal do tisku, žádná není tak osobní jako tato nahodilá a neuspořádaná silva de varia lección, a to právě proto, že oplývá odrazy a interpolacemi. Málo věcí se mi stalo a hodně jsem jich přečetl. Lépe řečeno: stalo se mi málo věcí více hodných zapamatování než Schopenhauerovy myšlenky či slovní hudba Anglie.
Člověk si dá předsevzetí, že nakreslí svět. Během let zaplňuje prostor obrázky provincií, království, zátok, lodí, ostrovů, ryb, pokojů, nástrojů, hvězd, koní a lidí. Krátce před smrtí zjistí, že se v tom trpělivém labyrintu čar rýsuje obraz jeho tváře.
J. L. B.
Buenos Aires, 31. 10. 1960
Ze sbírky El Harcedot přeložila Mariana Housková.