Radikalita jako přísnost

Když se řekne Petr Uhl, mnohým vytane sousloví levicový radikál. Těžko bychom hledali výraznější postavu české radikální levice posledních padesáti let, o níž bychom mohli prohlásit, že ji určuje právě to, co intelektuál­ní levici často a tolik chybí – důraz na praxi a konkrétní jednání. To rozhodně neznamená štítit se teorie, jen nemusí být považována za samospasitelnou. Memoárový rozhovor Dělal jsem, co jsem považoval za správné není – jak by se nám někteří recenzenti snažili podsunout – absurdní příběh schizofrenní postavy hlásající komunismus, proti němuž bojuje, a uvízlé někde v šedesátých letech. Spíše čteme svědectví o životě, který se sice názorově vyvíjí a ústí v poněkud rozmlženém průniku marxismu a sociálně demokratického reformismu, ale étos konání zůstává neměnný a bytostně emancipační. Žádný „paradox Uhl“ prostě neexistuje, existuje pouze paradoxní interpretace, která vytěsnila skutečnost, že mezi nejtvrdší kritiky reálného socialismu, ale třeba i ruské revoluce patřili odjakživa a zcela pochopitelně i levičáci (což nakonec nejlépe dokládá represe, které se jim za odměnu dostalo). Filosof Karel Kosík to pěkně vystihl v rozhovoru z roku 1993, když vzpomněl, jakým způsobem odpovídal vyšetřovatelům Státní bezpečnosti, kteří se jej ptali, zda je marxista: „Pokud jsou marxisty Brežněv a Husák, nemohu být marxistou. Jestliže jsem marxistou já, jsou oni zapřisáhlými antimarxisty.“ Výjimečnost zpovídaného tedy nepramení z toho, že celý život kritizuje poměry zleva, protože takových byla nejen u nás celá řada.

Lakmusový papírek nesvobody

Vedení rozhovoru se ujal novinář Zdenko Pavelka, který není pro Uhla ani tak partnerem k diskusi, spíše jen jakýmsi výhybkářem, jenž usměrňuje zpovídaného, když se zdá, že příliš odbočil od tématu nebo na něco důležitého zapomněl. Interview to je tedy polovičaté a čtenář brzy získá dojem, že podobně by to dopadlo, kdyby se Uhl rozhodl napsat memoáry bez cizí pomoci. Skoro se nabízí otázka, zda nešlo o předem domluvený záměr, který by se ostatně hodil k Uhlovu pedantismu a přesvědčení, že právě on nejlépe ví, o čem je třeba mluvit, a co naopak nestojí vůbec za řeč. Kdo by čekal intimní zpověď, bude tedy zklamán, stejně jako ten, kdo za jediný strhující dialogický formát považuje konfrontaci. Ta je přitom vlastním tématem knihy. Nejde ovšem o konfrontaci s Pavelkou, ale o Uhlovu celoživotní konfrontaci s mocí režimů, jejichž diktátu se vždy s úspěchem a nebojácně vzpíral.

Pokud něco charakterizuje Uhlův život i způsob, jak o něm mluví, je to jistá osobní důslednost, až přísnost. Ta se odráží dokonce i v záměrně neliterárním podání rozhovorových pamětí, jež mají být především přesnou a srozumitelnou výpovědí. Uhlovo životní dobrodružství je koneckonců tak napínavé, že se obejde bez zveličování a zbytečné dramatizace. Naopak, přímost a strohost jazyka vyznění umocňuje – výrazová umírněnost totiž skvěle padne k často nekompromisním názorům. Opatrná, až úzkostlivě poctivá a detailní paměť vyvažuje neustále přítomný vnitřní zápal, a spojuje tak radikalitu s disciplínou. Je v podstatě jedno, zda sledujeme Uhlovo působení v Hnutí revoluční mládeže, jeho neúnavnou činnost v Chartě 77 a později především ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných, opakované věznění vyplněné samostudiem nebo jeho role posametového politika a novináře. Uhl ani v jednom případě neváhá vyslovovat nemyslitelné a žádat i nemožné, pokud to považuje za svou etickou a občanskou povinnost; jeho provokativnost pak spočívá především v tom, že opakovaně – v době normalizace, ale i po převratu v roce 1989 – funguje jako lakmusový papírek signalizující míru předlistopadové nesvobody, ale také limity současné liberálně demokratické svobody, o niž se přitom sám zasloužil.

Nesvůj v kůži vítězů

Uhlův odklon od revolučního marxismu lze podle jeho slov datovat nejpozději do roku 1991, což svádí k myšlence, že to musí nějak souviset s omamným zážitkem dějinného vítězství, které mají mnozí dodnes za konečné. Příklon
k zastupitelské demokracii, která nemá podobu společenské samosprávy, ovšem Uhl vyvažuje skepsí ke stranickému systému, a naopak důvěrou v existenci právního státu a bezpodmínečným trváním na tom, že „svoboda jednotlivce jako základ svobody celé společnosti musí být nejen zaručena, ale i zajištěna“. Uhl přes svůj důraz na etiku inklinuje k pozitivnímu právu – po hrůzách nacismu i gulagů odmítá vyšší spravedlnost, která stojí nad zákonem a tak ho může porušovat. A právě ustavičné poměřování reality s požadovaným a deklarovaným ideálem jej brzy ze strany vítězů přivedlo na stranu poražených a menšin, ať už šlo o české Romy nebo o boj proti lustračnímu zákonu, jenž uplatňuje princip kolektivní viny. Uhlovu političnost je třeba chápat především ve ­smyslu neustálé občanské angažovanosti, která se domáhá práv, o něž se cítí ochuzen sám (jako v jeho sporu o české a slovenské občanství) nebo jež jsou odnímána jiným (to byl třeba případ zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem).

Pokud bychom dnes měli někde hledat étos českého disentu, našli bychom jej nejspíše právě u Uhla, který stále otravuje vzduch tím, že připomíná, co vše se nedaří a v čem všem naše demokracie opakovaně selhává. Jeho radikalita možná spočívá především v tom, že svůj boj nikdy nechápal jako ukončený. Samozřejmě, že zmíněná přísnost a snad i sveřepost někdy působí poněkud mentorsky, ale přinejmenším měří všem stejně. Některá Uhlova hodnocení snad mohou svou přímočarostí na čtenáře působit nepatřičně, těžko v nich ale hledat stopy po vychloubání nebo nenávisti. Už vůbec nelze hovořit o nějakém ideologickém mustru, který by vystavoval vysvědčení dle politické orientace dotyčného. Tolik zmiňované klišé o toleranci uvnitř disentu, jenž byl oázou světonázorové rozdílnosti, tak možná sedí na Uhla víc než na eurokomunisty, katolický disent a underground dohromady. S nálepkou sektářského trockisty si tedy nevystačíme. Smysl má snad jen ve vztahu k české porevoluční chorobě známé jako antikomunismus. Uhlův „anti­antikomunismus“ je vědomou odpovědí na stále hegemonní nesnášenlivost, která má v lecčems blízko k praxi takzvaného minulého režimu. Ostatně v otázce, co je či není socialismus, by se dnešní antikomunisté bezvýhradně shodli snad jen právě s někdejšími nomenklaturními straníky, a podobně zaměnitelná je i jejich potřeba kádrovat. Těžko se divit, že Uhl paličatě odmítá souhlasit s jedněmi i s druhými.

Popis jednoho zápasu

Bez radikálů Uhlova typu by nám hrozilo zpohodlnění a smíření s tím, že boje bez dohledného cíle postrádají smysl. I když tak začínala většina emancipačních utkání, z odstupu minulé radikální požadavky často působí jako samozřejmost. To je ovšem také proto, že dnešní doba vypouští ze slovníku slovo budoucnost. Vzpomínky Petra Uhla je proto třeba číst nejen jako popis jednoho velkého zápasu, jako bilancování, které nutně přichází s věkem, ale i jako naprosto stěžejní příspěvek k politice paměti – k „paměti trýzně“ a „trýzni paměti“ – a jako přísný soud člověka, který sice už nevěří v permanentní revoluci, ale nikdy proto nepřestal mluvit jazykem radikálního rovnostářství. Apel se pak skrývá v tom, že tento hlas, byť leckdy nepříjemný a samozřejmě omylný, neumlčelo ani věznění, ani dočasná euforie sametové revoluce a nakonec ani poměrně vysoké státnické funkce. Kniha Dělal jsem, co jsem považoval za správné tak vypráví především o stále existující možnosti smíření protikladů, o jednotě myšlenek a činů, teorie a praxe – o autentickém postoji mezi přísností a radikalitou.