Umění je život

Když spisovatel Philip Roth dva roky po vydání knihy Nemesis (2010, česky 2013) sdělil veřejnosti, že to byl jeho poslední román, dalo se čekat, že brzy vyjde dílo, které nebude od něj, nýbrž o něm. Kdo doufal v klasickou biografii, jež odhalí intimní až bulvární konotace Rothova života a jednou provždy usvědčí nenapravitelného misogyna, bude po přečtení knihy Roth zbavený pout. Autor a jeho dílo (Roth Unbound. A Writer and His Books, 2013) od Claudie Rothové Pierpontové nejspíše zklamán. Ovšem čtenáři, pro něž byla vždy důležitá především Rothova literatura, dostanou do ruky jedinečnou práci, která je uchvátí podobnou silou jako Rothovy romány.

S Rothem, ale bez něj

Aby nedošlo k mýlce, autorka knihy přes shodu v příjmení není s Rothem nijak pokrevně spřízněná, i když se s ním v posledních deseti letech často stýkala a patřila mezi ty, jimž dával k posouzení své rukopisy („Když mě o to požádal, řekla jsem: ,Bude to pro mě vyznamenání.‘ ,Na vyznamenání zapomeň, to by mi nepomohlo,‘ odpověděl.“). Můžeme se jen dohadovat, zda Roth ve skrytu duše ­nedoufal, že Pierpontová využije nebývalé otevřenosti, kterou k ní choval, když jí odpovídal vlastně na cokoliv, a že to bude právě ona, kdo přijde s první velkou rothovskou knihou. Jisté je, že autorka původně chtěla o Rothovi napsat esej, ale měla tolik materiálu a on přivedl na svět tolik románů, že se brzy přistihla, jak píše obšírné dílo. Roth ho přitom neměl šanci nijak ovlivnit, ačkoliv je doslova přecpané jeho citacemi, jež z většiny zaznívaly mezi čtyřma očima. Spisovatel zde v podstatě glosuje své knihy, své tvůrčí, ale i životní boje.

Do toho, co a jak napíše, si ­Pierpontová rozhodně nenechala od objektu svého zájmu mluvit: poctivě analyzuje knihy, které sama považuje za slabší, a občas v jednotlivostech opravuje samotného Rotha. Pokud jde o nepominutelný, ale už poněkud únavný spor o údajnou misogynii, jejž s autorem vede několik feministek, Pierpontová se sice staví na Rothovu stranu, nejde však o zastání z přátelství, nýbrž o analýzu kritičky, která vychází pouze z perfektní znalosti díla. Nezbývá než dodat, že Roth k ženám obecně nikdy necítil nenávist a jeho oprskle otevřené knihy jsou výrazem nebývalé zvídavosti muže, který by rád ženám porozuměl, a tím se v posledku dozvěděl i něco o sobě.

Novinářka a recenzentka New Yorkeru sice dodržuje časovou linii, předěly její práce ovšem netvoří klasická životopisná data, ale jednotlivé Rothovy knihy. Neskáče přitom jen od knihy ke knize; často se vrací, jindy se opakuje, když je třeba zdůraznit nějakou literární souvislost. Její rozbory jednotlivých románů přitom předčí většinu recenzí od jiných autorů, které sama nezřídka cituje. Autorčin přístup navíc skvěle souzní s Rothovým psaním, protože se v něm nadmíru jasně vyjevuje, že velký kritik by měl být především velký čtenář – a Pierpontová jím bezpochyby je. Nakonec se mu podobá i v tom, že se nenechá svazovat vyčpělou literární teorií s její autistickou terminologií struktury, formy a symbolu (Roth se nechal slyšet, že podobný literární slang v rámci své literární výuky zakazuje „pod trestem vyloučení z kurzu“).

Krize a hledání nových poloh

Ukazuje se, že Roth byl sice od mládí ne­­smírně talentovaným spisovatelem, ale to ­neznamená, že ho míjely tvůrčí krize. Právě ty přitom tvoří hlavní osu knihy, ať již jde o hledání nového výrazu po prvních třech knihách, což se mu podařilo v jazykově, morálně i intimně revolučním Portnoyově komplexu („vrhl se do bažin židovské anekdoty a ráchal se v nich, až voda cákala všude kolem“), nebo naopak v následujících letech, kdy bylo bezpodmínečně nutné hledat novou, vážnější a lyričtější polohu, která se naplno projevila v Elévovi („je to jedna z jedinečných, nevyhnutelně krátkých, neproniknutelně muzikálních a téměř dokonalých knih“), nebo ještě později, když po několika spíše průměrných románech znovu exceloval s velmi složitým a formálně důmyslně vystavěným Druhým životem („zkoumal pasti, které si lidi staví, aby v nich žili“). Po přečtení celé knihy je zřetelné, že Roth se vždy znovu dokázal najít a nikdy nezůstával u pouhé variace sama sebe, naopak vlastně neustále rostl, i když se třeba vracel ke stejným tématům, ať již šlo o ženy a muže, lásku a sex či nevyhnutelnost stáří a nesmyslnost života. Zdá se také, že Roth si sice rád a často vymýšlel, ale nejsilnější je tam, kde si hraje s životem, jejž důvěrně zná.

Pierpontová přesvědčivě dokládá, že umění se nedá odtrhnout od života. Roth své psaní tomuto názoru vždy přizpůsoboval, i když si byl dobře vědom (na rozdíl od mnoha čtenářů a kritiků), že jeho literaturu nelze ztotožnit s jeho civilním bytím. Autorka přitom bravurně rozlišuje, kdy se život vloudil do románu, byť třeba ve značně pokrouceném převleku, a kdy se naopak nejrůznější kritici nechali nachytat Rothovou vyhlášenou rafinovaností a románovou fikci prohlásili za jasný fakt. Důležité přitom je, že odhalováním těchto malých tajemství Pierpontová v ničem neškodí dílům, která i ve své částečné obnaženosti zůstávají důkazem prohnanosti autora, jenž si s nejrůznějšími maskami dokázal pohrávat jako zřejmě žádný jiný spisovatel 20. a 21. století.

O lidech a pro lidi

Jak známo, Roth se po celý svůj život vzpíral tvrzení, že píše židovské příběhy. V jednom z rozhovorů například prohlásil: „Tenhle druh úvah patří mezi novinářská klišé. Židovská literatura, černošská literatura, každý, kdo otevírá knihu a noří se do příběhu, ignoruje takové nálepky“ (viz A2 č. 9/2006). Vždy usiloval především o to, psát velké americké romány, což se mu bezpochyby mnohokrát podařilo. Současně bychom těžko hledali jiného spisovatele, který se dokázal ponořit do tajů, ale i komplexů židovské duše s podobnou vervou, laskavostí a zároveň neomaleností. Rothova literární zpráva světu nikdy nebyla zcela jednoznačná, ale přesto působí univerzálně, protože to, o co tu jde především, jsou vždycky zkrátka lidé s jejich rozporuplnými životy.

Umím si představit, že přiznaný ­neurotik a fabulátor Roth musel mít obavy z knihy ma­pující jeho literární i životní pouť. Stejně tak ale tuším, že Roth zbavený pout je přesně to dílo, na něž všichni autorovi čtenáři netrpělivě čekali a které si tak význačný spisovatel už dávno zasloužil. Tipl bych si navíc, že se mu dost líbilo a že je rád, že ho napsala zrovna žena.