Mezi literaturou a komuniké

Píšící revolucionář není v historii jevem zase tak neobvyklým. Subcomandante Marcos, maskovaný mluvčí Zapatistické armády národního osvobození (EZLN), známý pod zkratkou El Sup, je ovšem i mezi spisovateli-revolucionáři naprostým unikátem. Se slovy to prostě umí a používá je mnohem častěji než střelné zbraně, které má sice stále při sobě, ale spíše proto, aby symbolicky dokreslily jeho partyzánskou identitu. Marcosovo psaní nelze šmahem označit jen za čistě politická prohlášení podávaná formou nejrůznějších zapatistických komuniké a deklarací z Lakandonské džungle. Často jde totiž o bajky, beletristické povídky, poezii nebo třeba detektivky, jako je tomu v případě knihy Nepohodlní mrtví s podtitulem Co schází, to schází (Muertos Incómodos: Falta lo que Falta, 2005). K jejímu spoluautorství vyzval El Sup tvůrce detektivních románů – a zřejmě i nejslavnějšího životopisce Ernesta Che Guevary – Paca Ignacia Taiba II. Oba autoři se ve svém psaní střídali po kapitolách, které od prosince 2004 do února 2005 vycházely v novinách La Jornada a následně vyšly i knižně. Nyní máme knihu také ve zdařilém českém překladu.

Mluvčí umlčených hlasů

Rozhodnout, zda jde v případě zapatistické detektivky o pouhou žánrovou propagandu nebo beletrii v pravém slova smyslu, není vůbec jednoduché. Nejen kvůli dvojici autorů, kteří píší každý podstatně jinak, a přitom se ve svém literárním snažení v mnohém potkávají. Marcos zůstává především literárně talentovaným mluvčím těch, kterým už v roce 1994 propůjčil svůj hlas a jejichž příběh na nespočet způsobů převyprávěl takřka celému světu. Historik a spisovatel Taibo zase poctivě drží linii klasické politické detektivky čtivého stylu a umně předestírá, jakým způsobem dění v Chiapasu souvisí s mexickou politikou, která se tvoří v hlavním městě. Je nabíledni, že i detektivové tedy musí být dva, v tomto případě indiánský zmocněnec Zapatistické armády pro vyšetřování Elías Kontra a jednooké soukromé očko z mexické metropole Hector Belascoarán Shayne. Nepátrají po ničem menším než zlu zosobněném několika muži jménem Moráles.

Knihu otevírá Marcos prostřednictvím vypravěče Kontry, který o sobě často říká, že jeho „myšlení je hodně zmatené“, a zmateně může na čtenáře zpočátku působit i jeho notně zamotaná mluva. Co se zprvu zdá pro svou zdánlivou nečitelnost až fatálním omylem celé knihy, je však promyšleným důkazem jazykového mistrovství a zúročením zkušeností tlumočníka utlačovaných, který naslouchal tak dlouho a poctivě, až se stalo, že už nejen propůjčuje svůj hlas umlčeným, nýbrž mluví přímo jejich jazykem. Elías toho chce říct hodně najednou a snaha o přesnost u něj často paradoxně končí v klubku zašmodrchaných slov, jejichž rytmu porozumíme až v okamžiku, kdy zjistíme, že Marcos tímto způsobem obnažuje na samou dřeň podstatu zapatistického boje. Mluvit proto musí prostý indiánský venkovan. Vypravěčem rozhodně nemůže být mexický profesor filosofie, který kdysi dávno vyměnil univerzitu za Lakandonský prales a sám se rozhodl být studentem místních Mayů. Marcos v knize sice vystupuje, ale poznání zprostředkovává převážně roztěkaný, ovšem zvídavý Elías, jenž si hbitě zapisuje slova, která nezná.

I zakuklený autor toho však chce říct mnoho najednou, takže podobnou bravuru, jakou prokazuje v případě klíčové postavy Elíase, využívá třeba, když do příběhu krátce uvádí homosexuálního Filipínce Julia, jenž mezi zapatisty přijel působit jako mírový pozorovatel monitorující porušování lidských práv. „Přijel jsem do země zapatistů, protože jsem byl už unavený ze čtení komuniké… Ano, naštval jsem se na El Supa, aniž bych ho vůbec znal… Jakým právem mi tenhle zamaskovanec některé věci ukazuje a jiné zatajuje?“ Marcosovi se daří autenticky vystihnout svět (neo)zapatistických sítí a dění v Chiapasu, aniž by promlouval z pozice jediného vypravěče stojícího nad příběhem. Stejně jako v jiných případech opět posílá zprávu světu, která je vícehlasá a zní od konkrétních, často velmi rozdílných lidí. Ve formě velmi netradičního detektivního příběhu je navíc tato zpráva ještě uhrančivější než veskrze osobní, emotivní a patetická řeč tradičních prohlášení z Lakandonu. Celkem pochopitelně zjišťujeme, že ojedinělý literární diskurs Marcosových komuniké se může naplno projevit právě v beletristickém útvaru.

Autorská symbióza

Přehnaná snaha přivést čtenáře k pochopení celoplanetární podstaty zapatistického boje nicméně vede – především v závěru knihy – Marcose k zbytečné roztříštěnosti, když v knize nechává promlouvat třeba vězně svědomí Leonarda Peltiera nebo černého pantera Mumiu Abu Jamala. Něco se zdá být navíc, něco naopak zase schází v rozuzlení jeho části případu, které je pro každou detektivku zásadní. Vyvrcholení je pak zbytečně uspěchané, předčasné a navíc poněkud prvoplánové. Asi nejvíce to je cítit u fiktivního záznamu výpovědi zlosyna Morálese u zapatistické Rady Dobré vlády. Jako by právě zde Marcos v pozici mluvčího selhával a působil pro jednou poněkud neautenticky a doslovně. Tyto nedostatky však dohání Taibo se svým detektivem Belascoaránem, jenž má v knize poslední slovo a tečku za svým případem provádí ve velkém stylu a s notnou dávkou smutného humoru. Ten je ostatně poznávacím znamením Taibových kapitol. Práci uznávaného spisovatele detektivek, jehož soukromé očko se svým srdečním spíše než rozumovým levičáctvím v lecčems připomíná některé postavy Luise Sepúlvedy, lze jen stěží něco vytknout. Taibo se drží klasického mustru a pomáhá Marcosovi přesně tam, kde to příběh potřebuje. I díky tomu si mohou Marcosovy části klást vyšší cíle a od zvoleného žánru sem tam utíkat.

Jestli tu totiž o něco jde především, jsou to takzvaní nepohodlní mrtví, tedy lidé, kteří zmizeli, byli umučeni nebo zavražděni – někteří v době špinavé války probíhající od roku 1969, jiní zase během neviditelné války, kterou mexický stát ve jménu neoliberalismu stále vede v Chiapasu. Těžko od aktivního revolucionáře čekat, že se spokojí s klasickou detektivkou, a těžko čekat, že čtenáře nebudou nejvíce zajímat právě ty části, které vznikaly v džungli.

Zdánlivě smyšlený příběh s detektivní zá­pletkou, který je osobitou výpovědí o jednom povstání, ale i novodobé historii Mexika, stojí vědomě kdesi na pomezí beletrie a skrytého komuniké. Marcos prostě znovu předvádí to, v čem exceluje posledních téměř dvacet let: přepisuje dějiny partyzánské války a sociálních hnutí, které jsou sice odvislé především od činů, ale bez naslouchání a zručné práce se slovy se neobejdou. Zatím to stále funguje – i jako detektivka.