Aargh! 12
Analphabet Books 2013, 128 s.
Dvanácté číslo sborníku Aargh! se zaměřuje na vlámský komiks. Tento občasník se soustavně snaží představovat kvalitnější tvorbu z různých zemí, a stojí tak na pomezí odborného periodika a komiksového časopisu. Najdeme v něm text Pascala Lefévra, který mapuje vlámskou scénu od jejího zrodu v první polovině 20. století až do současnosti. Zřejmě kvůli jazykové vyčleněnosti z velkých literatur se velmi podobá historii té české. Číslo obsahuje i rozbor kafkovských adaptací z pera Michala Jareše, doplněný o několik ukázek. Rozhovorem je představen Tomáš Chlud, jeden z nejvýraznějších současných autorů zaměřující se na dětské čtenáře, i vycházející hvězda Michal Suchánek, jemuž se podařilo získat smlouvu u velkého amerického vydavatelství Dark Horse. Další dílek do mozaiky československého komiksu dosadil Tomáš Prokůpek profilem Jaroslava Vodrážky. Díky němu se dozvíme, jaké skvosty u nás vycházely za první republiky. Třeba takový časopis Koule nebo reklamní plátek Mňam, vydávaný výrobcem cukrovinek Lhotským. Kam se hrabou současné letáky supermarketů! Z otištěných děl patří k nejlepším jednostránkový Kinky & Cosy, v němž dvojice protagonistů bojuje se svým učitelem a neschopnou partou šprtů, poněkud nevyrovnaná je naopak série komiksů oceněných v soutěži CZ.KOMIKS.11. Podzim Američana Josepha Lamberta v sobě kondenzuje atmosféru dětství a Fanouš Dana Černého se musí utkat s brněnskou bestií.
Jiří G. Růžička
Michal Bauer (ed.)
Automatická Madona. Antologie Skupiny Ra
Akropolis 2013, 764 s.
Význam předposlední publikace edice Skrytá moderna nespočívá jen v základním poodhalení pozice Skupiny Ra ve čtyřicátých letech, ale i v dobývání jejích souvislostí. Raisté, důležitý mezičlánek v historii českého surrealismu, nebyli dosud podrobeni hlubší kritické reflexi, a tak se jedná o jejich první komplexní představení. Skupina kriticky vystupuje proti předválečným kořenům surrealismu, přesto trvá na základním avantgardním postulátu – spojení umění a socialistické politiky. Po roce 1948 ho pak nadobro opouštějí. Hlavním principem antologie je reprezentativnost vzorku. Michal Bauer představuje skupinu na základě výběru z autorských textů, překladů, uměnovědných kritik i výtvarných děl. Za velkou přednost knihy lze považovat především zařazení kompletní edice Ra a rovněž obrazový pendant, který je i přes deklarovanou orientaci na literaturu významnou součástí díla této skupiny. Záporem je naopak nešťastný formát a čtenářsky nepřátelská kompozice, jež jsou typické pro celou edici Skrytá moderna. Klíč k řazení jednotlivých oddílů lze rozpoznat až díky obsahu či ediční poznámce. Ta sice uspořádání zpětně ozřejmí, nedělá ho ovšem přístupnějším. Slovy jednoho z raistů, Ludvíka Kundery, z úvodu ke sborníku A co válka: „Je zapotřebí retrospektivy: tento sborník nechce být než jejím orientačním bodem.“ Automatická madona je až na zmíněné potíže zdařilou návnadou k dalšímu raistickému zkoumání.
Tereza Šnellerová
Michio Kaku
Fyzika budoucnosti
Přeložil Petr Liebl
Argo, Dokořán 2013, 345 s.
Název knihy je samozřejmě trochu zavádějící. Americký profesor teoretické fyziky Michio Kaku neočekává, že by se snad v budoucnu měnily fyzikální zákony, zabývá se tím, kam může při stávající efektivitě věda dospět v roce 2100. Autor předpovídá, že budeme počítače ovládat pouze myslí, cestovat s využitím minimální energie na magnetických polštářích a vesmír bombardovat miliardami nanobotů, kteří pro nás prozkoumají a osídlí vzdálené hvězdné soustavy. Nanotechnologie nám prodlouží věk a genetika zatočí se současnými nemocemi. Problém je však v tom, že se Kakuovy úvahy odvíjejí poněkud nespojitě – energetika půjde tudy a zdravotnictví zase támhletudy. Svět je ovšem komplexním „organismem“, v němž zvýšení věku dožití znamená také nové nemoci nebo přelidnění a nanotechnologie mohou ještě lépe než ve zdravotnictví fungovat jako válečná zbraň. Kakuova kniha proto připomíná spíš romány Julese Verna z 19. století, při nichž si tehdejší čtenáři mohli představovat, jak poletí raketou na Měsíc. Je poučné si ji přečíst, čtenáři však pokládá množství otázek ukrytých mimo řádky. Lepší technologie totiž automaticky neznamenají lepší život. Nebudeme muset navíc peníze namísto do vědy investovat třeba do protipovodňových opatření? Věda by se také mohla stát nástrojem k ještě většímu rozdělení lidstva na ty, kteří si její výdobytky mohou dovolit, a na ty, kteří ne.
Tereza Zubatá
Jiří Pechar
Otázky Nietzschova myšlení
Filosofia 2013, 204 s.
Pecharova kniha o Friedrichu Nietzschem je skutečně knihou otázek. Jiří Pechar se nesnaží v jeho myšlení vyznačit nějakou ústřední linii či odhalit jeden soustavně se rozvíjející motiv. Neuzavírá, nestvrzuje a nechce dávat definitivní výklad. Probírá všechna významná Nietzschova témata, od umění přes kritiku křesťanství, nadčlověka, věčný návrat až po vůli k moci. Zmiňuje i jejich kontradikce, ale nesystematizuje ani tuto kontradikčnost, což je možná stejně důležité jako odmítnutí snahy o harmonizaci. Co by se Pecharovi dalo vyčíst, je tendence, která je vlastní většině nietzschovských interpretů hledících na předmět svého zájmu se sympatiemi – uhlazovat či moderovat například Nietzschovy výroky proti demokracii. Zdaleka to ale vyvažuje schopnost výstižně a slovy přiměřenými Nietzschovu jazykovému svérázu předestřít důležité momenty jeho myšlení, aniž by je ohýbal ve směru vlastního filosofického projektu. Poměrně důkladně pak probírá i ty, kteří tak činili, a díky tomu přesně črtá kruciální křižovatky Nietzschova myšlení, jak žilo v jeho interpretacích od etické reflexe Maxe Schelera přes Heideggerovu reflexi metafyzickou, Deleuzovu „uživatelskou“ práci s Nietzschem jako filosofem afirmace k foucaultovské genealogii a Derridově úvaze o ženách v Nietzschově myšlení. Pecharovy Otázky jsou asi nejlepším úvodem do Nietzschova myšlení, který lze česky číst.
Matěj Metelec
Pieter De Buysser, Hans Op de Beeck
Book Burning / Pálení knih
Divadlo Archa, Praha, 5. 2. 2014
Vlámský spisovatel, esejista a performer Pieter De Buysser je jediným účinkujícím ve své autorské inscenaci Book Burning, již lze považovat za neobvyklou formu scénického eseje. Více než hodinu a půl je na jevišti pouze s jediným scénickým objektem – s důmyslnou truhlou výtvarníka Hanse Op de Beecka. Ačkoliv zřejmě neprošel žádnou hereckou průpravou, vystupuje velice spontánně a přirozeně. Pro ilustraci dramatu otevírá truhlu, která je plná skrytých skříněk, výsuvných boxů, ukrytých panelů, architektonických modelů pokojů, zátiší, obrazů krajin a podobně. A hlavně vypráví příběh člověka-kočky, který se spřátelí s vědcem, kolem jehož zářícího těla poletují hejna můr. Jejich přátelství je založeno na předávání informací týkajících se skrytých politických kauz a manipulací, jež vědec zapisuje také do své knihy. Ta se ocitne v ohrožení, když je málem spolu s jinými knihami obřadně spálena skupinou anarchistů, která bojuje proti politickému špiclování přísnou anonymitou – vymazáním jmen i kulturní paměti. K anarchistům patří i milenec vědcovy dcery. Právě ona nakonec vlastním tělem uchrání knihu před zničením. Jakkoli se pojetí De Buysserovy politicko-kritické, a přitom poetické inscenace může zdát příliš, někdy až komicky, verbální, příběh oscilující mezi čistou poezií a znepokojivou politickou výpovědí o světě, v němž každé gesto a slovo může být sledováno, je radikální právě v tomto střetu zdánlivě odlehlých oblastí.
Lukáš Jiřička
Bohumil Hrabal
Jarmilka
CD, Radioservis 2013
První účinkování Oldřicha Kaisera v adaptaci díla Bohumila Hrabala, totiž jeho role v Menzelově snímku Obsluhoval jsem anglického krále, nedopadlo příliš dobře, to další, v audioknize Jarmilka, je o mnoho vydařenější. Hrabalova novela ze začátku padesátých let se podobně jako jiný Menzelův film, Skřivánci na niti, odehrává v kladenských hutích, kde Hrabal v té době pracoval. A Jarmilka je místní svačinářka, Hrabalova femme fatale, ovšem poněkud jiná, než na jakou jsme zvyklí. Nepříliš důmyslná, naivní, nevzdělaná, obhroublá, promiskuitní (vinou toho i těhotná), a přesto pro dělníka Hrabala přitažlivější než kdejaká filmová hvězda. Hrabal totiž dokáže z „obyčejných lidí“, kteří v jeho románech a povídkách vystupují, udělat studnice moudrosti a především opravdovosti. Materiál k vyprávění tu ale poskytují i další postavy, které se kladenskými hutěmi míhají. Všichni přinášejí svůj vlastní příběh nebo alespoň příběh někde slyšený. Hrabalův básnivý jazyk se tu střetává se zvrácenou realitou padesátých let – jsou položeny základy totálního realismu. Později autor o Jarmilce hovořil jako o realistické verzi Bretonovy Nadji. Oldřich Kaiser pak novele dodává další výrazovou vrstvu svou měkkou polohou hlasu, která dobře koresponduje s Hrabalovou něžností. Hrabalova novela v režii Aleše Vrzáka, která se při stopáži 112 minut vešla na dvě klasická CD, tak patří vůbec k tomu nejlepšímu, co v poslední době Český rozhlas natočil.
Jiří G. Růžička
Pionýři hororu
Režie Josef Blažek, Adéla Hrivnáková ad., ČR, 2013, 100 min.
YouTube, premiéra 1. 3. 2014
Oficiálně sice u nás žádné filmové horory nevznikají, přesto zde intenzivně bují amatérská scéna, které se daří pronikat i do oficiální distribuce (například filmy Romana Vojkůvky vyšly na DVD, Poslední výkřik Tomáše Kučery byl dokonce uveden do kin). Projektu Pionýři hororu, který zaštítil deset nových krátkých filmů od různých amatérských tvůrců, ostatně také byla v médiích věnována určitá pozornost. Snímek přitom rozhodně nelze považovat za reprezentativní průřez českou amatérskou scénou. Zastoupeni v něm nejsou nejen Vojkůvka a Kučera, ale ani další výrazné postavy jako Lukáš Bulava nebo Miloš Kameník. S výjimkou Marka Dobeše (od něhož je ale zařazen starší film z roku 2001) se naopak jedná o přehlídku neznámých jmen. Na Pionýrech je nicméně sympatické to, že žádný ze zařazených filmů se nijak výrazně nesnaží napodobovat profesionální snímky, ale naopak staví na jedné z největších předností amatérské tvorby, totiž na autenticitě. „Kvalitu“ jednotlivých příspěvků proto nemá cenu hodnotit: při srovnání s profesionální tvorbou neobstojí žádná z povídek a posuzování samotných segmentů bude silně subjektivní. Vyjma technicky vypiplaných kutilských povídek Fanda a Masožravý obraz zápletky většinou staví na civilních situacích (Hodinový manžel, Odečet vody) nebo rekvizitách (vraždící pytel na odpadky v povídce Odpad, vzácný hmyz v Explicitním důkazu), zpravidla živelně nadsazených. Všech deset povídek bude od 1. března zveřejněno na YouTube.
Antonín Tesař
Někdy v sukni. Umění 90. let
Moravská galerie, Brno, 7. 2. – 18. 5. 2014
„Konečně se dají dějiny českého výtvarného umění vyprávět bez umělců!“ jásá kurátorka výstavy Někdy v sukni Pavlína Morganová ve své anotaci. Generace žen se po sametové revoluci prosadily v prostředí současného umění vskutku bezprecedentně. Svou roli v tom zřejmě hrála porevoluční atmosféra nadšení a nebývalé otevřenosti a rovněž zájem Západu o „exotické umělce z Východu“. Konceptuální práce Mileny Dopitové, Veroniky Bromové, Markéty Othové, Kateřiny Vincourové, Michaely Thelenové nebo Zdeny Kolečkové se objevovaly na důležitých výstavách u nás i v zahraničí. Ačkoli tehdejší názorové postoje tvůrkyň ani jejich díla nelze nazývat otevřeně feministickými, jejich instalace, videoprojekce a fotografie se zaměřovaly na scény z každodennosti ženských životů, reflektovaly ženskou identitu a s tím spjatá témata stárnutí těla či mateřství. Přinesly tak do českého umění nové motivy a otázky. Výstava i doprovodný program se nesou v optimistickém duchu. Kurátorka odmítá chápat výstavu jako politické gesto. Není už proti čemu bojovat, zdá se. Proč ale po boomu přišel tak výrazný útlum? Kam se poděly některé z těchto tvůrkyň? Zeptáme-li se dnešních mladých umělkyň, kdo je jejich vzorem, nejmenují většinou ani jednu z dotyčných. A mají to dnes jednodušší, nebo těžší než jejich předchůdkyně? Je škoda, že tyto méně příjemné otázky si výstava neklade.
Tereza Stejskalová