Spánek, ten velký rovnostář

Železná lady Margaret Thatcherová spala pravidelně jen čtyři hodiny a nebyla prý nikdy unavená. V době války o Falklandy dokonce nespala vůbec, sedávala oblečená v kanceláři, celou noc poslouchala zprávy a pila whisky. Svou nepatrnou potřebou odpočinku byla tak proslulá, že po ní dokonce pojmenovali gen vyskytující se u lidí, jimž stačí zamhouřit oči jen na pár hodin. Ale nejen v politice, rovněž ve světě byznysu lidé rádi platí za úspěch spánkem – aspoň to tvrdí mnohé časopisecké články, které popisují životní rytmus špičkových manažerů (například Donald Trump prý spí jen tři hodiny denně). Vměstnat do času bdění řízení firmy, cestování na schůzky s obchodními partnery, nutné sportovní a společenské aktivity a navíc ještě minimální čas vyhrazený rodině není jen tak. Člověk, který svůj spánek z pracovních důvodů omezuje, je zkrátka jedním z hrdinů naší doby a naopak jedinec spavý je původem všeho zla. Jak víme, příliš velká koncentrace líných lidí, kteří se nacházejí například v jižní Evropě, může způsobit ekonomickou a politickou zkázu. Zrušením tradičních siest se ostatně Španělé snaží vymanit z recese a omezit vysokou nezaměstnanost. „Potřebujeme flexibilnější pracovní hodiny, je nutné zkrátit pauzy na oběd a dbát na to, aby byli lidé dochvilní,“ tvrdí se ve zprávě parlamentní komise z loňského roku.

Nemožnost spánku

Je velice pravděpodobné, že dnešní matky jsou tak nervózní a tolik křičí (a to nejen na své děti) zejména proto, že jsou nevyspalé. Neschopnost společnosti vytvořit podmínky pro spokojené mateřství, které by zároveň neznamenalo rezignaci matek na seberealizaci, je vykompenzovaná chronickým nedostatkem spánku. To samé platí o pracujících ženách pečujících o své staré rodiče nebo o těch, kteří se snaží za každou cenu udržet si práci ve velkých firmách. Bezdomovci bez střechy nad hlavou jsou rovněž neustále nevyspalí. Zábrany usnout kdekoli na veřejném prostranství tlumí stálým přísunem alkoholu. Webový prostor je doslova zaplaven nekonečným počtem stížností a žádostí o pomoc uživatelů internetu zmučených nespavostí, která z nich ve dnech dělá mátožné postavy neschopné ničeho a v noci je trápí úzkostí, že se vše bude další den zase opakovat. Proti šťastlivcům, kteří spánek nepotřebují nebo své potřeby dokážou vhodně potlačit, stojí početná skupina těch, kteří ho potřebují, chtějí, ale nemohou si ho dopřát. Podle Jonathana Craryho, autora knihy 24/7: Late Capitalism and the Ends of Sleep (24/7. Pozdní kapitalismus a konec spánku, 2013), spí dnes průměrný Severoameričan šest a půl hodiny, zatímco před dvaceti lety lidé spánkem běžně strávili osm hodin a na počátku 20. století dokonce deset.

Nevyspalí lidé mohou být přitom společnosti velice nebezpeční, mohou způsobovat nejrůznější fatální nehody, dopouštět se ne­­uvážených činů. Únava a ospalost ohrožují lidské životy, především v případě řidičů, pilotů, lékařů, zdravotních sester, učitelů, ale i politiků. Obrovské množství manuálů, příruček a článků věnovaných kvalitnímu spánku a metodám, jak ho dosáhnout, jako kdyby nám zároveň v dobré víře kladlo na srdce, že být odpočatý je povinností a zodpovědností každého občana. I ke spánku je třeba přistupovat zodpovědně.

Usínáte­li na zádech, je podle serveru Novinky.cz větší pravděpodobnost, že budete chrápat, častěji se objevuje spánková apnoe. Pokud spíte na břiše, křivíte si páteř. Pokud usínáte stočeni do klubíčka, omezuje to hluboké dýchání, které je „pro klidné spaní velice důležité“. Spíte­li na boku s nataženýma nohama, udělají se vám vrásky na obličeji a ženám také povislá prsa. „Spánek na pravém boku může zhoršovat pálení žáhy, na levé straně zase tělo vyvíjí tlak na vnitřní orgány, jako jsou játra, plíce nebo žaludek.“ I příliš mnoho spánku může mít neblahé následky. Je nutné spát tak akorát. Zdravotní průmysl varuje, že dlouhodobě nesprávně provozovaný spánek může způsobit závažné nemoci. Sám „zdravý spánek“ se ale v důsledku ukazuje jako něco zhola nemožného. Možná není problém v dostatku či nedostatku spánku, ale v tom, že spánek na sebe nabalil vytěsněné problémy nefunkčního společenství a stal se předmětem absurdní sociální disciplinace vyvolávající všudypřítomnou úzkost. Oboje spolu souvisí. Problémy se spánkem jsou připomínkou našich tělesných omezení vzhledem k požadavkům současné společnosti.

Sleep mode

Potíže se spánkem jsou často považovány za symptom současného života neustále napojeného na toky informací a obrazů, jež vybízejí ke komunikaci. Noční klid je ohrožen umělým světlem a hektickým životním stylem, kolonizován komercí a kulturou nonstopů, umělým osvětlením doma i venku. Střední vrstvy jsou doslova zotročeny technologiemi – je vždy na co se dívat, co číst, komu odepisovat, koho šmírovat na sociálních sítích, co zařizovat, na čem vydělávat, anebo koho nechat vydělávat. Svět se přesunul na internet, kde neexistuje rozlišení dne a noci. Ti privilegovaní, kteří internet používají k práci, musí neustále komunikovat a dohánět svou neinformovanost, anebo jeho prostřednictvím práci pohodlně předstírat, zatímco ti, kteří žádné podobné zaměstnání nemají, nebo ho nemají vůbec, mohou libovolně zabíjet svůj čas online a vybíjet svou rozhořčenost v diskusích.

Stav počítače, který není ani zcela vypnutý, ani zapnutý, ne náhodou nazýváme „­sleep mode“ (režim spánku). Svůj postoj k počítačům jsme ovšem aplikovali i sami na sebe – stejně jako je neumíme ani sebe bez problémů vypnout (a pak zase zapnout). Pokud se ale stavy trvalé ospalosti, únavy nebo mátožnosti v našem světě staly normou, jakou má pak hodnotu většina z toho, co říkáme a děláme? V mnoha případech se to vše odehrává jaksi automaticky – žijeme jako jakési zombie v mátožné společnosti.

Odpočatý stachanovec

Disciplinace našich těl pomocí rozporuplné a absurdní ideologie spánku má svůj původ na úsvitu industriální doby, kdy bylo třeba podřídit spánkový cyklus podmínkám průmyslové výroby. Lidé začali pracovat pozdě v noci nebo příliš brzy ráno a spali ve vyhrazeném časovém úseku nezávisle na přírodním koloběhu. Tento nový režim spánku nás dosud ovlivňuje, i když je naše pracovní situa­­ce zcela jiná (podle historika Rogera Ekircha nespali lidé v předmoderní době v kuse, ale na dvě etapy až s dvouhodinovou noční přestávkou, kterou věnovali různým aktivitám – to je pro nás dost nezvyklá představa). Zbídačení dělnické třídy v 19. století, jak ho známe například z velkých realistických románů, se netýkalo jen nebezpečných pracovních podmínek, nelidsky dlouhé pracovní doby, ubohého bydlení a stravy, nedostatečné hygieny a zdravotní péče. Dělníkům byl upírán i spánek a řada úrazů a dokonce i úmrtí byla způsobena prostě tím, že dotyčný nebo dotyčná usnuli. S reformním (a revolučním) hnutím přišla na pořad dne i délka pracovní doby a s ní i právo na odpočinek. Do popředí se přitom dostala otázka péče o pracovní sílu a její reprodukci – a tedy i spánku jako důležité podmínky adekvátního výkonu.

V roce 1929 byla v Sovětském svazu vyhlášena soutěž na design zahradního komplexu blízko Moskvy, kam by mohli být pracovníci vysíláni na rekreaci. „Zelené město“ jich mělo pojmout až deset tisíc. Jedním z těch, kteří vypracovali architektonický návrh, byl Konstantin Melnikov. Klíčovým tématem jeho nikdy nezrealizované vize byl právě spánek. „Bez kvalitního spánku,“ tvrdil, „nám zdravý vzduch příliš nepomůže.“ Navrhl stavbu nazvanou Sonáta spánku s dvěma obrovskými noclehárnami, na jejichž koncích se nacházely umývárny. Ložnice měly svažující se podlahy, a tak postele nepotřebovaly polštáře. V budově měli mít službu technici. Jejich úkolem bylo regulovat teplotu, vlhkost a tlak vzduchu, rozprašovat „zdraví prospěšné vůně“, které měly spánek dělníků zintenzivnit. Další měli za úkol vysílat různé zvuky, jako šustění listí, zpěv slavíků nebo šumění mořských vln, aby se rekreanti patřičně uvolnili. Odpočatý zaměstnanec se spíš v práci stane novým stachanovcem.

Ráj Googleplex

Nic nám, generacím odchovaným v ovzduší vypjatého individualismu, nemůže být vzdálenější než představa rekreace formou hromadného odpočinku v obrovské noclehárně. Duch kolektivity ale nebyl přítomný jen na komunistickém Východě. I péči o reprodukci pracovní síly reálný socialismus a státní kapitalismus sdílely. Západní svět od konce sedmdesátých let však tyto hodnoty postupně opouštěl. Jak zanikal sociální stát, zanikaly i sociální jistoty a výhody spojené s pracovním poměrem, klesaly mzdy, důchody a relativní životní úroveň středních tříd. S tím se vytrácela i nedotknutelnost práva zaměstnanců na odpočinek. Západ se pomalu, ale jistě začal ostře polarizovat. Jeho současnou strukturu v menším měřítku výstižně reprezentuje Googleplex, pracoviště firmy Google. Skupina privilegovaných pracovníků tu žije v jakémsi miniaturním ráji – kromě nadstandardních platů si užívá svobody a nezávislosti, tolik potřebných pro tvůrčí práci, má k dispozici zdravotní péči zdarma a kvalitní stravu. Do Googleplexu svážejí pracovníky ekologické autobusy – rovněž zdarma. Není divu, že se firma takovými pracovními podmínkami velice ráda chlubí. V sousedním komplexu jsou ale zároveň zaměstnáni nekvalifikovaní dělníci, kteří na nic takového nemají právo. Manuálně skenují knihy pro databázi Google books. Když se jeden mladý výtvarník zaměstnaný v Googleplexu pokoušel kamerou zachytit tamní podmínky, byl okamžitě vyhozen.

Jakousi zvrácenou formou Melnikovovy Sonáty spánku jsou právě tato centra postindustriální práce, která už nevytlačují spánek ze svého území, ale naopak jej zapojují do provozu firmy jako důležitou součást produkce a jedno z privilegií zaměstnance. V kancelářích progresivních firem má spánek své místo, jejich představitelé totiž dobře vědí, že zvyšuje výkonnost a důvtip pracovníků. V pokrokových korporacích ve Spojených státech, v severní Evropě nebo v Japonsku bývá pracovní prostředí pro tento účel vybaveno speciálně upravenými pohodlnými pohovkami, křesly a sluchátky s relaxační hudbou. Na rozdíl od Melnikovova sanatoria určeného pro všechny dělníky bez rozdílu se ovšem dnes zaměstnanecké právo na dostatek spánku týká jen skupiny privilegovaných. Čím dál tím větší část těch ostatních se zatím jako v opakující se noční můře potýká s podmínkami ne nepodobnými těm z dob industriální modernity 19. století. Přitom právě tyto podmínky vyvolaly na počátku minulého století velké společenské nepokoje a pohyby, jež posléze iniciovaly i experimenty, jako byl ten Melnikovův.

Spravedlivý spánek

Jak souvisí spravedlivá společnost a problematika spánku? Sociologové Benjamin Hale a Lauren Haleová se na základě empirických dat snažili dokázat, že lidé, kteří cítí, že z jejich života vymizely jakékoli příležitosti, spí daleko hůře. Spánek těch, kteří mají pocit větší kontroly nad vlastním životem, je prý mnohem uspokojivější. Není to asi nic objevného – spravedlivější společnost, která by dokázala své populaci zajistit důstojný život, by možná nemusela problémy se spánkem v tak masovém měřítku řešit velkovýrobou psychofarmak.

Nakolik je však spánek vůbec možné integrovat do uspořádání komunity? Spánek je nakonec radikální formou vyčlenění ze společnosti, určité stažení z vědomého a racionálního světa, ať už v podobě společenských příkazů nebo zásad, které jsme si internalizovali. Narušuje, anebo spíše přerušuje, společenský a morální pořádek, v němž žijeme. Zároveň zpochybňuje naše vědomé projekty, představy a touhy, odhaluje jejich rozpory. Narušuje líbivý obraz, který jsme si vytvořili o sobě samých, obraz vědomých a racionálních bytostí.

Ironický manifest brněnského umělce a performera Josefa Daňka z konce devadesátých let (viz s. 21) možná není tak absurdní, jak se na první pohled zdá. Vyzývá nás, abychom si opatřili dostatek konzerv a všichni na týden usnuli – svět by prý byl po této pauze lepší. Jestliže spánek představuje více či méně radikální odpoutání od vědomého bdělého života, pak dostatečně dlouhý spánek všech členů společnosti najednou, jakkoli je to nemožné, v sobě skrývá ­potenciál zpochybnit, ne­li narušit celý sociální svět, v němž žijeme.

Důležitost spánku však možná tkví ještě trochu jinde. Spánek je stav nevědomí a jako takový uniká jakýmkoli pokusům jej kontrolovat nebo ovládnout. Odděluje nás od světa bdělých nezávisle na naší vůli. Všichni víme, že dříve nebo později usneme, odpadneme, aniž bychom si to třeba uvědomili. Všichni musíme bojovat s nespavostí a únavou. Usínáme, i když se nám to vůbec nehodí, a naopak nemůžeme spát, i když bychom tolik chtěli.

Dějiny lidského těla a jeho potřeby spánku patří do historie jeho disciplinace, ale také emancipace. Již v renesanci o spánku mluvil anglický básník Sir Philip Sidney jako o „bohatství chudého muže, vysvobození vězně, nezaujatého soudce nad vysokým i nízkým“. V románu Jonathana Coese The House of Sleep (Dům spánku, 1997) vystupuje napůl šílená postava doktora Gregoryho Dudena, který příznačně přirovnává spánek k nemoci, již je třeba léčit. Když se ho ptají, proč tolik pohrdá spánkem, Duden odpovídá: „Řeknu vám proč. Spáč je slabý a bezmocný. I ti nejsilnější jsou vydáni napospas těm nejslabším a mátožným… Mozek je vypnutý, svaly jsou nehybné a ochablé… Spánek, ten velký rovnostář. Jako podělaný socialismus.“ Spánek jako jedna z podmínek života je ve své podstatě radikálně demokratický a rovnostářský. Všechny nás transformuje v nevědomá těla a všem rozostřuje vědomé postoje, myšlenky a vize.