Neutuchající zájem o život rockových hvězd nás přivádí do blízkosti drog, sexu, násilí a vůbec excesivního chování. Spánek má v tomto světě ambivalentní roli. Na jedné straně se proti němu bojuje, na straně druhé představuje možnost úniku.
V dylanovské filmové fantazii Todda Haynese I’m Not There (2007) si rocková hvězda Jude Quinn na večírku během svého turné prohlíží rozsypané pilulky na stole a zajímá se, k čemu jsou. Když se mu dostane odpovědi, že na spaní, odvětí: „Na spaní? Já nenávidím spánek. Spánek je pro snílky. Už jsem nespal třicet dní a hádám, že bude třeba hodně medikamentů, aby to tak zůstalo.“ Když mu ale jeho manažer řekne, že k nadcházejícím dvaceti osmi vystoupením domluvil dalších pětapadesát, zděsí se: „Nemůžu přece odehrát ještě osmdesát tři koncertů, to mě zabije!“
Tato scéna by se dala označit jako symptomatický výjev z dějin rokenrolu, které z jistého úhlu pohledu nejsou ničím jiným než nekonečným oddalováním spánku, jež je však narušováno neodbytnou a neustále se vracející potřebou usnout. K oběma navzájem se vylučujícím pohybům byly využívány veškeré dostupné prostředky a intenzivně se vymýšlely nové způsoby, jak dosáhnout co nejsilnějšího efektu. Výsledek? Zvyšující se spotřeba nejrůznějších povzbuzujících i utišujících substancí a složitá, nepřehledná síť euforických vzletů a náhlých kolapsů. A právě tato síť tvoří základ rokenrolu: je nezbytným pozadím pro zář rockových hvězd i pro jejich úpadek.
Přitažlivá nuda
Spánek, potažmo odpočinek se v rokenrolové mytologii, která je z velké části založená na předstírání, že se pořád něco děje, rovná de facto smrti. Jako by základním imperativem bylo nikdy se nezastavit. Je symbolické, že tolik reálných úmrtí rockových hvězd souvisí se spánkem, byť ve skutečnosti často pouze tak, že hudebníci usnuli v nesprávné poloze či ve špatný čas. Z hlediska hvězdnosti je plodně strávený čas ten, který je vyplněný nahráváním, koncertováním, navštěvováním večírků, pitím, fetováním, souložením a prováděním výtržností. Čas vyhrazený spánku a odpočívání je naproti tomu prázdný, jde o jakousi zapovězenou stránku hvězdnosti, ale zároveň je únikem a podmínkou přežití. Spánek se většinou vynořuje až jako poslední možnost záchrany ve chvíli největšího vyčerpání či v okamžiku nečekaně vytrysklého pudu sebezáchovy. Ve všech zmíněných „rockových“ činnostech je pochopitelně obsažená nevyhnutelná dávka nudy, ale celý trik rokenrolu spočívá právě v umění učinit nudu přitažlivou – tak, aby jí všichni chtěli být přítomni. Naopak spát znamená nebýt u toho – být jinde.
Právě nuda a opakování jsou ale většinou důvody, proč ono „jinde“ začne být dříve či později opravdu lákavé. Vedou k němu různé cesty, z nichž pro rockovou mytologii je pochopitelně nejzajímavější ta, která prochází destrukcí a je posetá tunami barbiturátů a injekčními stříkačkami. Pití odvaru z kozlíku či meduňky nebo meditace do tohoto světa rockových hvězd příliš nepasují, jakkoli se tyto praktiky zcela jistě staly součástí „arzenálu“ nejednoho přeživšího sebevraha ze starých dob.
Za vodou
V kolotoči koncertů, nahrávání, večírků a cestování ono vytoužené „jinde“ doprovází mnohem střízlivější „později“, jež si v poněkud vulgarizované podobě můžeme demonstrovat na textu Marka Ebena: „Ještě dva tři kluby, dvě tři haly/ ještě jednu desku, pak to balim/ a pak houpy hou/ lehátko a whisky se sodou/ za vodou.“ Ebenovo uchopení rockerského života, jakkoli se mu můžeme, obzvlášť v dřevním bigbítovém podání skupiny Etc…, vysmívat, přesně vystihuje ambivalentní povahu odpočinku a spánku v oblasti rokenrolu: „Pěkně houpy hou/ ovce počítám, jak přes most jdou/ za vodou/ hezky houpy hou/ a metr hlíny nad sebou.“ Je to tak, svůdnost a pozlátko si domyslete.
Mnohem děsivější výjev z rockové války proti spánku – a zároveň návrat na začátek tohoto textu – představuje závěr dokumentu No Direction Home (2005) od Martina Scorseseho. Bob Dylan sedí na pohovce, neuroticky se pohupuje dopředu a dozadu a z očí mu zbyly jen úzké škvíry. „Já chci domů,“ říká reportérovi. „Víte, co to znamená domov? Už nechci jet do Itálie, už nechci jet nikam… Nakonec se s námi zřítí letadlo někde v horách v Tennessee… Nebo na Sicílii…“ „Kdy se tedy vrátíte do Spojených států?“ ptá se novinář. „Vůbec nevím,“ odpovídá Dylan, „já prostě jenom chci domů.“ A umřít, chtělo by se dodat. Nebo pouze spát?
Autor je bývalý hudební fanoušek.