Utopie na Jadranu

Projekt podzemního tunelu k Jadranu profesora Karla Žlábka, jehož postupné koncipování, projektování i konečné zamítnutí se odehrávalo na pozadí dramatických historických událostí přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století, zažil svých patnáct minut slávy v roce 2009. Vrátil se k němu tehdy student Dopravní fakulty Českého vysokého učení technického Martin Vaněk ve své semestrální práci založené na dohledaných archivních materiálech. Následně se objevily články v médiích, a dokonce i dokumentární film z cyklu České televize Zašlapané projekty, nazvaný Tunel k Jadranu.

Podzemní přístup k moři

Žlábkovým cílem bylo získat pro socialistické Československo podzemní přístup k moři, a to navzdory geopolitické situaci. Cesta tunelem měla trvat několik hodin a vést z Českých Budějovic přes celé Rakousko a dnešní Slovinsko až do Terstu. Završením této monstrózní koncepce byl uměle vybudovaný ostrov Adriaport, jehož stavebním základem měl být materiál vytěžený při stavbě samotného tunelu. Ostrov se měl stát oficiálním československým územím uprostřed Jaderského moře.

Vloni, čtyři roky po úvodním mediálním zviditelnění, se k projektu náhle obrátila česká umělecká scéna. Aleksandra Vajd a Hynek Alt toto téma zadali jako semestrální práci pro svůj ateliér fotografie na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Ve stejné době, nezávisle na nich, natočila Adéla Babanová svůj fiktivní dokument Návrat do Adriaportu, který vyústil v aktuálně probíhající výstavu v Galerii hlavního města Prahy. Zatímco však v případě ateliéru fotografie se jednalo o koncipování efemérního performativního gesta – cílem bylo společně překonat pešky celých 410 kilometrů dlouhou trasu k neexistujícímu Adriaportu a zpět –, Babanová zvolila sobě vlastní mé­­dium videa, obohaceného o dokumentární prvky.

Lepší než Kanáry

Její výstava pod kuratelou Sandry Baborovské je instalována v poněkud nešťastných dočasných výstavních prostorách posledního patra paláce Colloredo­Mansfeldů. Zaplňuje tři místnosti – dva rozlehlé black­roomy pro autorská videa jsou spojené světlým průchodem, kde se nachází prezentace dobových materiálů, dokumentujících osudy celé koncepce. V loňském roce jsme měli možnost vidět architektonicky zcela precizní ­blackroom pro video Mathiase Poledny na výstavě Obrazy a předobrazy v Městské knihovně. S tím se instalace Návrat do Adriaportu nedá vůbec srovnat. Těžko říct, zda to má na svědomí nízký rozpočet, nebo prostě úvaha, že tam, kde je tma, nakonec není nic vidět.

Dokumentační část se, jak je dobrým zvykem u uměleckého výzkumu, tváří jako regulérní, lehce estetizovaná muzejní instalace. Vedle citací na stěnách a vitrín vertikálních i horizontálních hraje svou roli i jistá prostorová velkorysost, umožňující všechna data strávit. Videa Babanové zachycují dva příběhy. První, vstupní, vypráví o osudech tunelu coby opravdu realizované stavby. Gustáv Husák v dynamických fotokolážích hovoří s československým pohraničním psem, symbolem neprostupnosti státní hranice, aby si pak mohl užít cestu vlakem pod územím nepřátelského kapitalistického tábora a pronést v plavkách slavnostní projev u Jadranu. Dál nám očití svědkové vyprávějí o svém zážitku z Adriaportu, místa, jež je lepší než Kanáry, a vše skončí nevysvětlitelnými paranormálními jevy, které způsobil smělý krok socialistického Československa získat navzdory geografické logice vlastní moře. Druhé video, nacházející se na konci „výstavního tunelu“, je osobním příběhem Gustáva Husáka a jeho radosti z odpočinku na místě, jež je tak vzdálené reálnému socialismu.

Ironická ostalgie

Obě videa trpí přes nesporné technické kvality vizuálního zpracování jedním nedostatkem. Nesou se totiž na vlnách nostalgického ohlížení za lokální minulostí. Ať už se jedná o dobu tatíčka Masaryka nebo tanky Varšavského paktu drkotající po dlažebních kostkách na Václavském náměstí, jak nám je prezentuje populární filmová produkce, televizní pořady či barvami hýřící stránky naučných časopisů, často zde hraje hlavní roli křečovitý sentiment, namíchaný s trochou sebezpytného humoru a ironické nadsázky. V případě videa o Adriaportu je právě míra humorného nadhledu dost přehnaná.

Co chce Babanová svým projektem vlastně říct? Když jsem procházel mezi lidmi na vernisáži, nemohl jsem nezaslechnout různé rozhovory. Neslyšel jsem ale z žádných úst ani slovo o autorčině uměleckém díle, jejích videích. Vnímal jsem pouze řeči o Žlábkovi, tunelu, moři a dovolené, levné a rychle dostupné čerstvé zelenině a ovoci, rychlosti vlaku nebo větrání v podzemním komplexu. Nejvíce lidí se totiž kumulovalo právě v expozici dokumentace. Ano, je možné namítnout, že v blackroomech si zkrátka nepopovídáte, proto ono postávání u skic a návrhů tunelu. Ve skutečnosti si ale myslím, že Adriaport Karla Žlábka vyhrál nad Návratem do Adriaportu Adély Babanové. Bylo­li to Babanové ambicí, pak je vše v pořádku.

Autor je teoretik umění a kurátor.