Téměř revoluční moment

Z čtenářského zájmu o kuchařky, jež se často stávají bestsellery, z přehršle televizních pořadů o vaření, z prestiže šéfkuchařů, z existence takzvaných foodies anebo třeba z obliby zážitkové gastronomie je patrné, že jídlo je dnes prostě v kursu. Podle průzkumů přesto mnohé dnešní děti vůbec netuší, že maso a mléko pochází ze zvířat, že ovoce se sbírá ze stromů a zelenina se pěstuje v půdě. Oč lépe jsou na tom ale dospělí? Víme, odkud se bere jídlo, které konzumujeme? Víme, kým, jak a kde bylo vyprodukováno?

Produkce potravin je jedním ze současných nejdiskutovanějších světových témat. Nasytit narůstající počet obyvatel planety (podle OSN se do roku 2050 zvýší na téměř deset miliard) a zároveň přehodnotit stávající ne­­udržitelné modely konvenčního hospodaření, to je výzva, která se v konečném důsledku týká všech. Zejména v situaci, kdy miliardu lidí sužuje podvýživa a hlad a téměř dvojnásobný počet jedinců trpí obezitou a zdravotními problémy způsobenými přejídáním a nezdravým stravováním. Navíc, jak tvrdí Dagmar Milerová Prášková, analytička potravinové bezpečnosti organizace Glopolis: „Svět nemá problém s nedostatkem jídla, potíž je v tom, jak se s jídlem zachází. Třetina potravin skončí v popelnici.“ Spravedlivá distribuce je tedy další výzva.

Ze strany státu a politické reprezentace, úzce provázané se subjekty, jež jsou za současné neudržitelné zemědělské modely přímo zodpovědné, můžeme těžko čekat řešení. Mnohé iniciativy ukazují, že je to právě „obyčejný občan“, kdo je schopen svými návyky a rozhodnutími zajetý systém změnit. Inspirovat se můžeme legendou o Excalibru – konkrétně strategií použitou proti čarodějnici Morganě La Fey, která dlouhodobě terorizovala obyvatele Britského království. Po dlouhých bojích ji lidé nakonec doslova vymazali jednoduše tím, že se k ní otočili zády a kolektivně na ni zapomněli. Jaké mohou být důsledky takového komunitního „otočení se zády“ v oblasti zemědělství?

Od pěstování k výrobě

Když se naši předkové asi deset tisíc let před naším letopočtem vydali při opatřování potravy cestou domestikace rostlin, určitě netušili, jak daleko to jejich potomci dotáhnou. Od pokusů, co a jak použít, abychom přežili v nitru nehostinné přírody, se naše snahy postupem času transformovaly ve velmi sofistikované metody, jak si ulehčit život. Cenou za nabyté pohodlí ovšem byla ztráta potravinové soběstačnosti. Dnes musíme řešit přesně opačnou otázku než naši předkové: jak má příroda přežít v nehostinném prostředí naší civilizace? A jak v civilizaci, kterou jsme vybudovali, máme přežít my sami?

Náš vztah k přírodě se dá jistě chápat jako závislost. Jsme závislí na fosilních zdrojích, nerostných surovinách a především na půdě. Tento jednostranný vztah však, jak se stále zřetelněji ukazuje, nestačí. Diskuse o potravinové soběstačnosti přitom postupuje jen velice pomalu – soběstačnost je to poslední, o čem chtějí představitelé potravinářského průmyslu slyšet. Industriální produkce potravin do značné míry nabyla podoby chemického a designového, potažmo marketingového odvětví, odcizeného jak konzumentům, tak přírodě. Jídlo je ovšem dostupné takřka ne­­ustále a nemusíme se jako naši předkové plahočit, abychom vůbec zahnali hlad. To na první pohled zní veskrze pozitivně, a přece jsou důsledky tohoto luxusu v mnoha ohledech problematické. Domnívám se, že jedna z největších výzev, před kterými dnes stojíme, je, jak se vymanit z role pasivních konzumentů a stát se spoluaktéry potravinové produkce. Je třeba změnit své nákupní návyky, zajímat se o původ potravin a na různých úrovních se zapojit do procesu jejich produkce.

„Lidstvo vděčí za svůj první velký skok vpřed krizi. Je známo, že zemědělská revoluce byla vyvolána vážným nedostatkem potravin, k němuž došlo, když rostoucí populaci přestala být schopna živit sama příroda.“ Tato teze řeckého ekonoma Yanise Varoufakise by se dnes dala snadno aktualizovat pozměněním druhé části tvrzení: „když příroda přestala být schopna snášet důsledky konvenčního zemědělství“. Řada indicií ukazuje, že se zemědělství, tak jak ho dnes známe, musí transformovat. Současný systém založený na dotacích, jež pro některé zemědělce představují až tři čtvrtiny příjmů, nejen nedokáže generovat alternativy, ale přímo podněcuje ke stagnaci. Zemědělci si sice stěžují na neférovost přerozdělování dotací (francouzský zemědělec na tom bude vždy lépe než český), ale jsou zvyklí na dotace spoléhat jako na jakýsi stálý příjem. To je problematické hned z několika důvodů.

Pokud například hospodář podepíše pětiletou dotační smlouvu, zavazuje se tím mimo jiné k tomu, že nebude využívat svá pole a louky k jiným účelům než k pěstování předem daných uniformních plodin a že nebude měnit ornou půdu na louku, čímž by ale přispěl k její regeneraci. Výsledkem je, že se pěstují špatné plodiny na špatných místech a dochází k nadprodukci několika málo druhů rostlin, čímž se deformuje i samotný trh. Zemědělec je tlačen k tomu, aby půdě nic nevracel – přebytky, jež by se měly zaorat zpět pro vyživení zeminy, se dále prodají například do elektráren ke spálení. Produkce plodin je zaměřena pouze na ty nejvýnosnější, které jsou ale pro konečného konzumenta nezajímavé a dostanou se k němu pouze z malé části (kolem osmdesáti procent produkce jde jen na výkrm hospodářských zvířat).

Vysoká cena levných potravin

O tom, že jsou současné modely konvenčního hospodaření neudržitelné, svědčí mimo jiné naše závislost na zásobách fosilních paliv. Konvenční zemědělství v podstatné míře závisí na dusíkatých hnojivech, která jsou ale vyráběna z přírodního plynu, jehož zásoby nejsou nekonečné. Navíc cena umělých dusíkatých hnojiv stoupla za poslední dekádu čtyřnásobně. Vrchol pomyslné křivky maximálního objemu denní těžby už byl dosažen u ropy, u níž vyčerpávání hrozí nejvíce (odhadovaný radikální pokles zásob ropy je uváděn na dobu krátce po roce 2050, což je také doba, kdy bude svět na vrcholu populačního růstu). A právě na ropě je založena dnešní politika levných dovozových potravin. Protože se však cena paliva zvyšuje, bez hledání alternativ může systém dospět k podobnému, ne­li většímu kolapsu, jaký některé země zažily v roce 2008. Hlavní potíž je ovšem v tom, že nic takového jako „levné potraviny“, jak je inzerují supermarkety, ve skutečnosti ne­existuje. Nízká cena je výsledkem drastického potlačení veškerých dočasně zanedbatelných faktorů při jejich produkci – tyto nepřiznané aspekty se ale nakonec odrazí negativně jinde. Jednoduše řečeno, cenu za levné potraviny bude potřeba jednou splatit.

Jisté je, že svět bude muset nalézt nové metody produkce a distribuce potravin, nezávislé na fosilních palivech. Mnohým konvenčním farmářům už dnes dochází, v jaké se ocitli situaci. Nesou hlavní rizika za produkci a bývají těmi prvními, komu se snižují výkupní ceny – často právě s poukazem na nutnost kompenzovat zvyšující se náklady na pohonné hmoty a zpracování surovin. Žádají tedy o dotace, a kolotoč se znovu roztáčí. Do velké míry tomu napomáhá samotný systém dotací, který je například ve Francii a Británii zaměřen také na podporu menších hospodářství, jimž národní legislativa do jisté míry ulehčuje hospodaření. V Česku jsou dotace přidělovány především na hektar a program pro rozvoj venkova je tak zaměřen zejména na poskytování velkých částek velkým subjektům a projektům. Velcí vlastníci půdy tak spolknou podstatnou část dotací, aniž by reálně produkovali něco, co se vůbec potravinám podobá – pole jsou plná řepky a kukuřice a tradiční zeleninu musíme dovážet, ačkoli jsme v minulosti byli velmi dobře zásobeni vlastní produkcí veškerých potravin. Problematické jsou také podmínky, za kterých si velké firmy půdu najímají. Nejde jen o samotné naceňování půdy, ale také o zemědělcovu ztrátu kontroly nad jejím využitím – zda se na poli dodržuje osevní postup, zda neprobíhá eroze, a tedy degradace a snižování bonity půdy. Velmi obtížně se také zamezuje používání koktejlů nebezpečných postřiků.

Zemědělství dnes obvykle funguje způsobem, který asi nejdále dotáhla nechvalně známá největší agrokorporace na světě – Monsanto. U nás její praktiky do velké míry zosobňuje Andrej Babiš a jeho koncern Agrofert. Princip spočívá v tom, že firma dodá kompletní „balíček“ nutných prostředků, obsahující veškerá hnojiva, herbicidy, někdy i těžkou techniku a servis, případně samotná osiva. Zemědělec je tedy při výběru a pěstování plodin podřízen přání firmy, které pak prodává sklizeň za dumpingovou cenu. Pozornost je přitom věnována nikoli zlepšování půdy a metodám pěstování, ale výzkumu a šlechtění rostlin tak, aby přežily v nových podmínkách, jejichž zhoršování sami způsobujeme. Stojí za zmínku, že každý rok je celosvětově proměněno v poušť více než pět a půl milionu hektarů orné půdy. Na čtvrtině světové zemědělské plochy (přes osm milionů hektarů) probíhá kontinuální degradace. Tento problém se týká i naší půdy.

Důsledky jsou ovšem i sociální. Všichni víme, jak dnes vypadá venkov, který vždy byl bytostně provázán se zemědělstvím a potravinovou produkcí jako takovou. Dnešní průmyslové zemědělství poskytuje práci jen minimálně, obrovské plochy půdy jsou obdělávány těžkou technikou a lidé za prací dojíždějí.

Sdílení rizik

Pokud jde o alternativy, komunitou podporované zemědělství (KPZ) se zatím jeví jako jedna z těch nejzajímavějších. Tento model sveřepě odolává byrokratizaci, s jejíž pomocí si státy a firmy zpravidla ochočují iniciativy, které by mohly korporace připravit o výdělek produkcí a distribucí vlastních potravin. Biozemědělství také kdysi začínalo jako slibná alternativa – a právě kvůli byrokratizaci a zavádění norem se jeho potenciál poněkud vytratil.

Dnes má již prakticky každá země na Západě i v Asii svou síť komunitou podporovaného zemědělství, některé v tom mají i několik desítek let dlouhou tradici. Tato forma zemědělství se v posledních letech asi nejvíce rozšiřuje ve státech významně postižených krizí. V Řecku či ve Španělsku lidé odcházejí z měst do vesnic, kde pak hospodaří sami anebo zakládají velké komunity (jako v případě soběstačné guerillové zahrady v bývalém řeckém vojenském výcvikovém centru). Cílem je udržitelná potravinová soběstačnost, a tím i větší nezávislost na státu. Komunitní zemědělské projekty, byť v menším, už vznikají i v Česku.

Pro mnohé farmáře představuje zapojení do systému KPZ zpočátku bolestivou, ale nakonec blahodárnou změnu. Musí totiž přistoupit na diskusi o etice a ekologii ve vztahu k vlastní práci a často také přehodnotit nebo znovu vybudovat svůj vztah k spotřebiteli, jenž pro něj dříve byl neznámou bytostí. Zákazník by se měl zavázat k dlouhodobému odběru potravin a navíc většinou musí zaplatit poplatek dopředu. Sdílení rizik, které je tak zajištěno, představuje téměř revoluční moment. Pro farmáře totiž odběry znamenají kromě stálého zdroje příjmů také finanční impuls – platí se obvykle na začátku sezony, na jaře, a pomoc tedy přichází právě v době, kdy má farmář nejvíce výdajů a žádné příjmy, protože ještě nemůže nic prodávat. Pro zemědělce navíc přímý prodej představuje plus díky větším maržím; kromě toho není podřízen korporátnímu nátlaku na produkci, a může tak udržovat životní prostředí a půdu v dobrém stavu, na čemž ostatně záleží celé komunitě.

Nadějné vyhlídky

Iniciátorů a propagátorů KPZ sice u nás zatím není mnoho, přesto je dopad jejich aktivit již dnes velice významný. Zmínit bych chtěl aspoň Jana Valešku, vůdčí postavu PRO­BIO LIGY, nebo Alenu Malíkovou, správkyni regionálního centra Moravská brána, či aktivistku Evu Fraňkovou. Valeška a Kettnerová jsou spoluzakladateli nejstarší a největší komunity u nás – ta funguje od roku 2011, členy tvoří asi pětatřicet rodin. Všichni mají možnost rozhodovat o nakládání s financemi, které se vyberou nebo vygenerují jako zisk a investují zpět do komunity a hospodářství. Důvody, proč se ke KPZ připojili, jsou různé: chtějí kvalitní jídlo, zajímají se o ekologii, chtějí mít možnost ovlivnit produkci, chtějí vědět, odkud pocházejí potraviny, které jedí. Hospodaří na poli ve Středoklukách, které postupně rozšiřují. Během sezony jsou potom všichni členové zásobováni každý týden pěti kilogramy různé zeleniny, což vystačí na pokrytí běžné spotřeby. Kromě toho pořádají kursy zavařování a uchovávání potravin. Je důležité zmínit, že nemají žádnou biocertifikaci a ani o ni nestojí. Chtějí totiž produkovat ekologicky i bez byrokratické zátěže a sami si určovat způsob pěstování i to, co budou pěstovat. Cíleně přitom zvyšují přirozenou diverzitu – chtějí umožnit co nejširšímu spektru přírodních činitelů, aby se podílely na zúrodňování půdy. Zapojení jednotlivci se vespolek shodují na tom, že je komunitní život kultivuje. Vznikla nová přátelství a vazby, zformovala se síť lidí, kteří nemusí žít v uzavřené a izolované skupině, a přitom čerpají mnoho z benefitů komunitního života. Celkem o potravinovou soběstačnost v Česku usiluje asi desítka organizačních platforem a jejich počet stále stoupá.

Komunitní projekty se ovšem nechtějí vracet k hospodářství našich předků, jak bychom si mohli romanticky představovat. Jde také o hledání nových způsobů hospodaření bez negativních dopadů. Že ekologické zemědělství není jen utopický projekt znuděných měšťáků, dokládá report z roku 2008, vypracovaný na základě zadání OSN. Zahrnuje zprávy od více než čtyř set vědců z celého světa, kteří se vesměs shodují na tom, že adoptování malých, potažmo rodinných či komunitních modelů zemědělství je jedno z hlavních řešení, které by dokázalo pomoci v boji proti hladu a mohlo by být udržitelným nástrojem k nasycení rostoucí populace. Není proto náhodou, že OSN vyhlásila rok 2014 „mezinárodním rokem rodinných farem“. Modely potravinové soběstačnosti jsou samozřejmě zcela nezajímavé pro monopoly a firmy těžící z hnojiv, herbicidů, geneticky modifikovaných organismů, pronájmu půdy a podobně. Hlavní však je, že novodobé družstevnictví může znovu vlít život do žil téměř vyhynulému společenskému druhu – drobným zemědělcům. Ovšem pouze tehdy, budeme­li se na něm podílet.

Autor je umělec a gastronomický aktivista.