Bůh je jenom jeden, ale má hodně jmen

Jana Hejkrlíková

Jak jsme skončili, řekli jsme si, že si budeme hrát na partyzány. Kiki chtěl být Ludvík Svoboda, se kterým byl strejda Mikolaj ve válce. Ukazoval nám ho na společné fotce. Emil byl strejda Mikolaj, protože byl taky malý, a já s Evou jsme byly ruští vojáci, protože jsme už trochu rusky uměly. Teta Arana pekla buchty. Vonělo to tak, že to bylo k nevydržení. A tak jsme se jako partyzáni domluvili, že obklíčíme nepřátelskou kuchyni a buchty ukořistíme. Celá akce ale skončila nezdarem, protože fašistická kuchařka buchty přinesla na dvorek sama a prý ať si vezmeme. Takový nezdar naplánovaného přepadení se ale musel nějak zdůvodnit:

„No jasně, lekla se a raději nám buchty vydala bez mučení,“ zněla závěrečná zpráva a my se do nepřátelských buchet mohli pustit bez výčitek. Zbytek dne jsme pak strávili na koupáku. Nic moc jsme z toho ale neměli, protože jsme museli hlídat malé bratrance a sestřenice, aby se neutopili.

Přišel večer a my se ukládali ke spánku. Než jsem usnula, vzpomněla jsem si na paní Krausovou. Bylo mi líto, že zůstala sama. A uvědomila jsem si, jak je dobře, že mám tak velkou rodinu – i když jsme nežili v tak krásném domě jako ona a i o to málo, co jsme měli, jsme se museli dělit.

Druhý den odpoledne přišel strejda Juruš s nějakým starším Romem k babičce. Mluvil s babičkou romsky, ale nějak divně a navíc pořád mluvil o nějakém Alláhovi. Pak jsem pochopila, že ten Alláh je nějaký bůh a že ten Rom je z ciziny. Některá romská slova říkal jinak. Přestalo mě to po chvilce bavit, a tak jsem šla za sestřenicí Evou. Ta mi řekla, že je ten Rom z Jugoslávie a že je v Karlových Varech v lázních. Prý je hodně bohatý a s jejím tátou, strejdou Jurušem, se potkali náhodou na kolonádě, kde teď strejda pracoval na dokončení asfaltky u Puppu. Podle toho, jak byl ten muž oblečený, nám připadalo, že ta Jugoslávie musí být hodně bohatá země. Ptali jsme se staršího bratrance, jestli ví, kde ta země je. Říkal, že v Evropě u moře.

„Hmm, tak proto jsou tak bohatý,“ konstatovaly jsme s Evou.

„Možná je to tím, že mají toho Alláha,“ povídám.

„Jakého Alláha?“ ptá se Eva.

„No, nějakého boha, co jim zakazuje pít pálenku, pivo i víno.“

„Jak to víš?“ pokračuje ve vyzvídání.

„Protože když mu babička chtěla nalít, říkal, že si to Alláh nepřeje.“

„No tak to je jasný! Oni totiž nechodí ani do hospody, takže mají všechny peníze jenom na jídlo a oblečení!“

„Asi jo!“ souhlasím. Vrtá mi však hlavou, kolik teda těch bohů je a proč tenhle Rom má jiného než my.

Večer, když jsme zalezli do postele, počkala jsem, až babička dokončí modlitbu před obrazem Panny Marie, a zeptala jsem se jí: „Babi, kolik je vlastně těch bohů?“

„Jak – kolik je bohů? Je přece jenom jeden.“

„Ale ten pán dneska mluvil o nějakém Alláhovi.“

„Bůh je jenom jeden, ale má hodně jmen,“ odpovídá babička.

„A kolik?“ nedám pokoj.

„No, tolik, kolik je řečí na světě. My Romové říkáme o Del, Slováci Boh a Češi Bůh.“

„No jo, ale ten Alláh jim zakazuje pít alkohol. A Kristus lidem dával víno!“

„Kristus není Bůh,“ říká rozhodně babička. „Bůh nikomu nepřikazuje, aby se opíjel. Tam, kde lidé říkají Pánu Bohu Alláh, je vzácnější voda než víno.“

„A co je Kristus?“ ptám se.

„Přeci syn Panenky Marie,“ neztrácí trpělivost babička.

„Aha, takže Panna Maria byla ženou Pána Boha a Pán Bůh se jmenoval stejně jako Ďodi – Josef.“

„A jak jsi na to přišla?“ diví se.

„Protože nám teta četla z Bible o Marii, Josefovi a Ježíškovi.“

„Ale jdi ty, rozumbrado! Kristus učil lidi o Pánu Bohu a o tom, jak mají žít, aby se Bohu neprotivili.“

„Ale to musel být špatný učitel, když ho popravili.“

„Co to říkáš! Velký páni se ho báli, protože mu hodně lidí věřilo. Báli se, aby lidi neudělali Krista pánem místo nich. Proto ho nechali ukřižovat.“

„A babi, jak to můžeš vědět, když neumíš číst, nemáš rádio a nekoukáš na televizi?“

„Vím to od svých rodičů a oni to věděli zase od těch svých.“

„Aha,“ přikyvuju a přitom si v duchu říkám, že když se u babičky sejde rodina, taky se dozvím hodně zajímavých věcí o tom, jak se žilo kdysi dávno. „Babi, a proč nás ve škole o Bohu nic neučí?“

„Protože dnešní velký pánové Boha zakazují.“

„Babi, a jak můžou nějaký pánové zakázat Boha?“

„Jo, holka, to jsou takový gádžovský rozumy, kterým já nerozumím. Já vím jen to, že Boha lidi zabít nemůžou. Tak, a už na kutě! Koukej, Emil už spí!“

Moc dobře jsem se nevyspala. Zdálo se mi, jak nějací vojáci hledali Boha a nemohli ho najít.

Máma

Iveta Kokyová

Stojí u okna. Čeká, až přijde její muž z hospody. Už je hodně hodin, čeká a čeká. Muž nebyl od rána doma. Z okna je vidět na kopec, na cestu, která vede přímo k domu. Už ho vidí, jde zeširoka. Potácí se ze strany na stranu, je zpitý pod obraz.

Dneska s ním v hospodě nebyla, protože dcera měla teplotu. Jindy tam s ním musela vysedávat, dokud sám nechtěl jít domů. Všechno bylo podle něj. Dohlížela na něj, aby neprovedl nějakou hloupost, aby se s někým nepopral. Častokrát se jí zavíraly oči, prosila ho, aby už šli domů.

Ví, co ji čeká. Bude s ním vysedávat u stolu až do rána a poslouchat jeho opilecké řeči. Když mu řekne jediné špatné slůvko, zmlátí ji. Vyslechne si, jak na ni a její děti těžce dře, bude jí předhazovat, co bylo před dvaceti lety, její milence a její rodinu.

Už slyší, jak buší na dveře. Všechny probudil. Nikdo nechtěl jít otevřít dveře. Šla sestra, protože ji měl rád a nebil ji tolik. Otevře mu a on hned začne křičet:

„Kde je máma?“

„Je vzadu.“

„Dej mi něco k jídlu!“ zařve na ni. Máma mu okamžitě naložila jídlo.

Sedí spolu u stolu, já všechno poslouchám ze zadního pokoje. „Bože, jen ať ji nemlátí!“ Ručičky tisknu k sobě a slzy mi stékají po tváři. Poslouchám, o čem se baví. Už jsou tři hodiny ráno, zítra vstávám do školy. „Už aby šel spát, Bože!“ Slyším, že něco spadlo. To táta hodil talíř na zem. Vstanu a jdu se potají podívat, co se děje. Začal ji bít. Všichni moji bratři předstírají, že spí, já ale vím, že jsou vzhůru. Nikdo nechce jít mámu bránit. Skočila jsem tátovi zezadu na záda, aby máma mohla utéct ven. Potom jsem musela utíkat já, nebo by mě zabil.

S mámou jsme se potkaly venku před domem. Čekaly jsme tam skoro hodinu a půl. Ptám se jí:

„Mami, kdy už půjdeme domů? Já chci spát, zítra jdu do školy.“

„Neboj se, dceruško, až usne, tak půjdeme a vyspíš se.“

Chodily jsme pod okny a sledovaly, jestli už usnul, abychom mohly konečně taky jít do postele.

Spí vsedě u stolu, v ruce drží zapálenou cigaretu. „Jdi, típni tu cigaretu, nebo shoří!“ pobídla mě máma. Opatrně jako duch jsem vešla dovnitř a uhasila jsem ji. Drkla jsem do něj, abych se přesvědčila, že spí. Došla jsem pro mámu a zavolala jsem na ni. „Pojď, mami, pojď už dovnitř, už spí.“ Přišla, dovedla ho do ložnice, zula mu boty a svlékla šaty. Až když jsem viděla, že máma spokojeně spí, šla jsem si lehnout i já.

Úryvky z připravovaného sborníku ženské romské prózy Slunce zachází už ráno, který v letošním roce vydá Knihovna Václava Havla, vybrala Adéla Gálová.