Howard Phillips Lovecraft
Stín z času. Příběhy a střípky z let 1931–1935
Přeložili Linda Bartošková, František Jungwirth, Václav Kajdoš, Zdeněk Lyčka, Viola Lyčková a Stanislava Menšíková.
Plus 2013, 469 s.
Čtvrtý díl sebraných spisů H. P. Lovecrafta završil reprezentativní vydání nově přeloženého díla nejživějšího amerického žánrového klasika, který stvořil svéráznou směs hororu, fantasy a sci-fi. Jeho knihy se hemží nepředstavitelnými kosmickými tvory a rafinovanými děsy, které sice přišly ze vzdálených světů, ale ve skrytu číhají jen kousek od nás: v rozpadlých domech, v chudinských slumech i mezi zdegenerovanými vesničany, případně v hlubinách moře, nepřístupných lesích a ledových pustinách. Jeho prózy, které představují vrchol braku, nepřestávají dodnes fascinovat a stále inspirují k novým interpretacím. Svazek začíná autorovou asi nejznámější povídkou V horách šílenství, v níž je skvěle demonstrováno jeho umění detailního popisu, výstavby textu a stálého stupňování hranic hrůzy. Najdeme v ní také většinu informací o autorově mytologii: dostaneme se na „ďábelskou planinu Leng“, dočteme se o „himálajských sněžných mužích Mi-Go“, o Pnakotických rukopisech „s nápověďmi dob před počátkem lidstva“, o kultu Cthulhu a bájném Necronomiconu i o tom, že společnost hvězdicohlavých Starců „stála pravděpodobně na socialistickém základě“. Vyslyšme tedy slova písně Lovecraft z poslední desky kapely Master’s Hammer Františka Štorma, který všechny Lovecraftovy knihy graficky upravil a ilustroval: „Dojde strychnin, dojde nafta/ otevři si Lovecrafta/ jenž ctí Necronomicon,/ pekelný když bije zvon.“
Karel Kouba
Norton Juster
Podivuhodná výprava z pokoje až na kraj světa
Přeložila Dominika Křesťanová
Argo 2013, 248 s.
V době módy knižního boje s prokrastinací publikovalo nakladatelství Argo knihu u nás málo známého amerického architekta a zejména autora dětských knih Nortona Justera. Hrdinou Podivuhodné výpravy z pokoje až na kraj světa je kluk Milo, který je znuděn nadmírou volného času. Škola jej přitom neustále přesvědčuje, že není nic zbytečnějšího než vzdělání. Prostřednictvím záhadné budky pro vybírání mýtného podniká cesty různými světy a seznamuje se s mnoha lidmi, bytostmi, ale i personifikovanými „hodnotami“ (Pravda a Láska), aby pochopil, co všechno lze za krátký okamžik stihnout, a aby se mu rozmanitost světa dostala pod kůži. Stejně jako Malý princ či Alenka v kraji divů je i Podivuhodná výprava dětskou knihou pro dospělé. Zobrazení různých světů s jejich obyvateli (a vlastními zákonitostmi) je provedeno se smyslem pro detail, jenž je těmto knihám vlastní („Časopes zatím nastavoval čenich větru, tiše seděl a ostražitě tikal“). Norton Juster je pozorný k pohádkovým obratům (jež překladatelka Dominika Křesťanová sugestivně předává), atmosféru této vydařené knihy rovněž podtrhují četné černobílé ilustrace včetně mapy na předsádce, která zachycuje oblast od Hor nevědomosti po Ostrov překotných závěrů. Svým duchovním rozměrem kniha připomene kromě zmíněných dvou klasických děl rovněž slavný Sofiin svět (obě knihy mají ostatně velmi podobnou zápletku), obsahem pak neméně uznávané Děvčátko Momo a ukradený čas.
Michael Alexa
James Gleick
Informace: Historie. Teorie. Záplava
Přeložil Jan Kašpar
Argo, Dokořán 2013, 400 s.
„Z dlouhodobého hlediska jsou dějiny příběhem o tom, jak si informace začíná uvědomovat sama sebe,“ uvádí populární americký spisovatel James Gleick v úvodu své nejnovější knihy. Potřeba získávat, předávat a uchovávat informace stojí v centru vývoje lidské společnosti – ať jde o vznik orálního jazyka, který lidem umožňuje strukturovat a sdílet myšlenky, možnost jejich zapisování, tisk a mechanické šíření nebo specifika dnešní digitální doby. V knize pak autor, aby fenomén informace obšírně představil, propojuje zdánlivě nesourodá témata, jako jsou africké bubnování, šifry či výzkum genomu, Wikipedie, chytré telefony, ale věnuje se i spamu, informačnímu zahlcení a jiným nešvarům doby. Organickým způsobem se zde proplétají úvahy sociologického charakteru s techničtějšími výklady moderní informatiky, počínaje teorií „otce zakladatele“ Clauda Shannona a konče představou vesmíru jako kvantového počítače. V souvislosti s informačním zahlcením pak Gleick upozorňuje nejen na paradoxní zlom – informace lze výrazně snadněji a levněji vytvářet a šířit než vyhledávat a filtrovat –, ale i na to, že si na tento problém stěžovala v podstatě každá společnost již od antických dob. I když Gleickův text pochopitelně nemá tak zásadní význam jako například dílo Marshalla McLuhana Jak rozumět médiím, otevírá celou řadu důležitých otázek a přináší pohledy na perspektivy informatiky. Probíraná témata jsou důkladně a srozumitelně prezentována, knihu doplňuje odkazový aparát a bohatá bibliografie.
Michal Kotík
Markéta a Pavel Veličkovi a kol.
Aleje české a moravské krajiny. Historie a současný význam
Dokořán 2013, 245 s.
Alej, tedy dvě řady stromů lemující cestu, je poměrně nenápadná součást krajiny. Přesto jde o součást důležitou – aleje poskytují stín a ochranu před nepřízněmi počasí, usnadňují orientaci, vytyčují vozovku nebo označují důležité křižovatky. Sekundárně mají také významnou funkci ekologickou i krajinotvornou a samozřejmě nezanedbatelný estetický účinek. Jejich historii, která se datuje už od starověku, významu pro současného člověka a jejich uměleckému ztvárnění je věnována tato kniha, která může sloužit nejen odborníkům z řad architektů a přírodovědců, ale i laikům se zájmem o přírodu a třeba úředníkům, kteří se v ní dočtou o právních regulacích. Dozvíme se třeba, že Karel IV. zavedl ve 14. století normované silnice, že vrcholná éra alejí nastala v období baroka a klasicismu, i to, že byly využívány k vojenským účelům. Kniha kombinuje historický pohled na jednotlivé epochy s praktickou částí, v níž nalezneme informace z mnoha různých oborů. Autoři hojně citují z nejrůznějších zdrojů a obsáhlý poznámkový aparát připomíná vědeckou práci. Po srovnání dnešní péče o krajinu s historickou realitou si přejeme, aby znovu vešel v platnost zákon o povinnosti výsadby stromů kolem silnic z roku 1884, který nařizuje: „Podél veškerých silnic říšských, zemských, okresních a obecních musejí býti aleje, anebo kde by nemohly býti, aspoň jednoduchá stromořadí.“
Jan Gebrt
Thomas Mann, Katharina Schmitt
Krev Walsungů
Studio Hrdinů, Praha, premiéra 8. 4. 2014
Německá režisérka a dramatička Katharina Schmitt, která se léta pohybuje po nejvýraznějších českých scénách (Divadlo Komedie, Činoherní studio, MeetFactory) a jejíž rukopis kongeniálně rozvíjí její stálý scénograf Pavel Svoboda, vytvořila ve Studiu Hrdinů adaptaci novely Thomase Manna o dvojčatech z bohaté mnichovské rodiny, pojmenovaných podle postav opery Valkýra. Siegmund a Sieglind pohrdají vším kromě sebe samých – Sieglindiným snoubencem i uměním, které studuje Siegmund – a jejich vztah je završen incestem, k němuž dojde právě po společném zhlédnutí Wagnerova díla. Režisérka v inscenaci uplatnila svůj charakteristický přístup – formální vedení herců, estetiku chladu, cit pro analýzu textu –, ale zároveň podnikla velmi riskantní krok. Ač by se zpočátku mohlo zdát, že hlavními principy výstavby díla bude hypnotický vývoj scén se smyslem pro detail a statičnost herecké akce s akcentem na Mannův text, Schmitt se rozhodla do činohry vsadit čtvrthodinový fragment z Valkýry v podání operních zpěváků, kteří jinak hrají rodiče dvojčat. Tato část je dlouhou expozicí k prudkému závěru v podobě erotického prolnutí tří postav – dvojčat a obhroublého snoubence. Režisérčino rozhodnutí užít Wagnera není náhodné. Nejen že se oba hrdinové v opeře zrcadlí a Mann s tímto momentem záměrně operuje, ale i sám Wagner jako pomyslný vrchol německé hudby zde představuje jediného tvůrce, jehož si ústřední postavy v podání Marie Švestkové a Ivana Luptáka váží a který jim dovolí proměnit jejich vztah.
Lukáš Jiřička
Sametoví teroristé
Zamatoví teroristi
Režie Peter Kerekes, Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík, Slovensko, 2013, 87 min.
Premiéra v ČR 10. 4. 2014
Z tuzemských filmových dokumentů zachycujících ozbrojený odpor vůči předlistopadovému systému jsme dosud mohli převážně zhlédnout jen propagandu typu Vadasových filmových pokusů o „rehabilitaci“ bratří Mašínů. Sametoví teroristé režijního tria Kerekes–Strochovský–Pekarčík se snaží vylíčit osudy tří postmašínovských antikomunistů v poněkud netradičním stylizovaném provedení. Režiséři se úmyslně vzdávají standardní reportážní formy, a tak jsou především první a třetí část pojaty vyloženě jako hraný dokument. Je sympatické, že tvůrci si od ústředních aktérů drží odstup a nesnaží se jim vadasovsky vytvářet pomník (ačkoliv spřízněnost je tu nepochybná). Rezignace na analytičtější, faktografičtější přístup se však ukazuje jako základní slabina díla, neboť bez něj hodnověrný film na dané téma zkrátka udělat nelze. Autoři nechávají aktéry osvětlit své případy jen tak mimochodem, místo toho je sledujeme při rádoby autentickém prožívání všedních strastí staromládeneckého života nebo při chaotickém a jasnou pointu postrádajícím tréninku mladé antifašistky, jíž se v poslední části ujímá sebestředný Vladimír Hučín (povídka však pozoruhodně nahlodává i téma odporu vůči současnému systému, jehož by byla schopná právě Hučínova svěřenkyně). Snad jen prostřední část o neúspěšném atentátníkovi se snaží o srozumitelné přiblížení jeho kauzy, bohužel povrchně a navzdory atraktivnosti tématu nezáživně.
Vladimír Tupáček
Daniela Baráčková
Pičus
Galerie 207, Praha, 7.–9. 4. 2014
Svou výstavu v Galerii 207 Daniela Baráčková záměrně označila za feministické umění. Na videu vidíme kolébku, v níž sedí umělkyně a prudce jí kymácí. Obraz agresivního a zároveň bizarního počínání matky, zaujímající pozici (svého) dítěte, pojmenovala expresivním názvem Pičus. Neveselý obraz mateřství může v prvním plánu odkazovat k obtížnosti skloubit uměleckou tvorbu a roli matky, kterou lokální scéna vytěsňuje, ale jistě tematizuje i obecněji traumatické aspekty mateřství (a otcovství), jež rovněž nebývají na pořadu dne. U příležitosti výstavy uspořádala Baráčková debatu o vztahu feminismu a současného umění v Česku, jež vyústila v živou hádku. Pozvané kunsthistoričky, mezi nimi Pavlína Morganová nebo Martina Pachmanová, kritizovaly nedostatečnou informovanost o feminismu, který tak stále vzbuzuje strach, a stěžovaly si na zcela mizivou reprezentaci žen v akademických institucích i galeriích. Oponoval jim zejména Jiří David, musel však čelit otázkám, na které neuměl odpovědět – například kam zmizel ten velký počet studentek, které prošly jeho pedagogickou výchovou, ale pak se v umění neuchytily. Argument, že umělkyně zkrátka nejsou tak dobré jako umělci, je – aspoň doufejme – již minulostí. V diskusi trochu chaoticky splývala problematika feministického umění, feminismu samotného a genderu. Výstavy jako Nikdy v sukni Pavlíny Morganové nebo Baráčkové Pičus i debaty, které se jich týkají, nicméně ukazují, že se tyto otázky na české umělecké scéně znovu otevřely.
Tereza Stejskalová
Jiří Hájíček
Rybí krev
CD, Radioservis 2013
Zvuková podoba románu Rybí krev, za nějž obdržel Jiří Hájíček v roce 2013 cenu Magnesia Litera, původně vznikla jako dvanáctidílná četba na pokračování. Další z vesnických románů z jižních Čech se odehrává v místech, kde měla na konci osmdesátých let vzniknout přehrada určená pro chlazení jaderného paliva pro temelínskou elektrárnu. Vypravěčka Hana se po mnoha letech vrací z Nizozemí. Chce se potkat se starými známými a zejména napravit vztah mezi svým otcem a bratrem, kteří se po mnoho let nestýkají. Pátrání po okolnostech bratrovy dopravní nehody, za niž byl odsouzen a vězněn, tvoří detektivní kostru románu. Velká část děje se odehrává v době, kdy se rozhodovalo o tom, které vesnice budou obětovány gigantickému projektu. Hájíček staví atmosféru románu na konfliktech – mezi otcem a synem i mezi světoběžnicí Hankou a jejími bývalými přáteli. Spolu s vypravěčkou však postupně zjišťujeme, že rozpory jsou v lidech zakořeněné hlouběji, než by se z odstupu několika desetiletí mohlo zdát. Hájíčkův román se režisérovi Luboši Konířovi vešel do pěti hodin a patnácti minut. Dobře vybrána byla představitelka hlavní postavy, herečka Dana Černá. Byť je román možná příliš vyostřený, ústřední zápletka s bouračkou poněkud černobílá a zcestovalá Hanka působí vedle téměř retardovaných starousedlíků trochu protivně, Hájíček dokazuje, že patří k našim nejlepším románovým vypravěčům a psychologům, kteří velká témata nezneužívají, ale snaží se z nich poctivou pílí vytěžit maximum.
Jiří G. Růžička