Konec roku bývá ve znamení vánočních obřadů, případně toho, co z nich zbylo. Vaření a společné jídlo je jedním z těch nejstarších a zároveň jakoby nově objevených. Je to společně prožívaný čas, životní nezbytnost i umění. Jídlo spojuje zdánlivě nesourodé skupiny obyvatel měst, zemí, kontinentů. Příprava pokrmu jako novodobý magický obřad, jídlo jako spása našich životů. Stejně jako kdysi umění. Paralel mezi gastronomií a uměním najdeme celou řadu, to není novinka. Pokud dokázaly televizní pořady o vaření objevit zdánlivě nekonečný počet zájemců o recepty, nové přísady, hrnce, pánve, zástěry nebo nové způsoby přípravy, pak se nabízí jednoduchá otázka: Co by se stalo, kdyby se stejná pozornost obrátila k výtvarnému umění?
Média současné výtvarné umění nezajímá. Jejich zástupci tvrdí, že je to odraz nezájmu veřejnosti. Možná. Ani uvažování o jídle nebývalo výrazným mediálním námětem. O jídlo se většinou nikdo moc nestaral, prostě se jedlo, co bylo, neměnné recepty se dědily po generace. Změna přístupu nenastala díky kuchařkám Jiřiny Bohdalové nebo Heleny Růžičkové. Obrat se objevil na počátku tohoto tisíciletí s příchodem nového formátu: televizní kuchařské show. Ta reagovala na znovuobjevený zájem o kvalitní (bio)potraviny a jejich využití, o nový životní styl. Proměnu diskursu a s ním spojené sdílené šílenství šikovně využil leckdo: pořady s kuchaři v krátkém čase zaplnily televizní kanály, vaří se dnes už i v rozhlase, v časopisech, na internetu. Vaří odborníci, laici, muži, děti, spisovatelé, herci i pornoherci. Nejedná se o krátkodobý fenomén. Byť jeho vývoj trval jen několik málo let, je nepochybné, že po něm zůstane nesmazatelná stopa.
Pokud by se podařilo vyvolat podobný zájem o současné umění, mohlo by to mít podobné důsledky? Až příliš často se setkávám se zbytečně nekompromisními, odsuzujícími názory na tu či onu podobu uměleckého díla a ještě častěji na způsob vyjadřování a uvažování (naposled šlo o již tradičně odsuzující reakce na dílo laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého). To, co se dá mezi kuchaři vnímat jako řevnivost nebo odborná polemika – třeba nad tím, jaká příloha se hodí k vánočnímu kaprovi –, může mít pro umělecký provoz daleko závažnější dopady. Rozdíl spočívá ve společenských rolích, jež si tato odvětví naší činnosti vydobyla, respektive nevydobyla.
Mluvíli v médiích umělec, kurátor nebo novinář negativně o práci jiných umělců, má tato kritika daleko závažnější následky právě kvůli nízké obeznámenosti se současnou podobou výtvarného umění. Jestliže umělec (šťastlivec, kterému média naslouchají) mluví opovržlivě o práci svých kolegů, jde nejen o jeho hloupost, ale především o zavádějící informaci směřovanou k dezorientované veřejnosti. Nejenže veřejnost postrádá pomoc ve snaze porozumět aktuálnímu výtvarnému dění, ale dokonce sama tato snaha bývá označována za zbytečnou a zesměšňována. Přitom se jistě shodneme, že na poli umění nejsme v situaci – na rozdíl od televizních šéfkuchařů –, kdy bychom si mohli dovolit se sami navzájem diskreditovat. Sebestředná prohlášení v mainstreamových médiích se nám vrátí jako bumerang a poškodí i ty, kteří je vypustili.
Umění nesmí být luxus jen pro některé (obeznámené) vrstvy naší společnosti. Má být dostupné všem, i když nemusí každému „chutnat“, abych se držel slovníku z oblasti stravování. Měli bychom se asi více snažit, jinak se situace nezmění. Možná by mělo vycházet více srozumitelných „kuchařek“ – měli bychom usilovat o kvalitnější podoby prezentace umění, hledat způsoby komunikace s veřejností. Zdá se, že jídla i umění je u nás dostatek. Nějak se ale nemohu zbavit dojmu, že si „vaříme“ jen pro sebe. A jednou si to, co teď navaříme, budeme muset sníst.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.