Dnešní mainstreamová hudba se víc než kdy jindy utápí v žalu. V přívalu slz se ale stále zřetelněji ztrácí schopnost vyjádřit skutečnou bolest. Je tato dominantní popová stylizace odrazem neutěšené doby, nebo je smutek jen posledním společně sdíleným pocitem v roztříštěném spektru konzumentských nálad?
Současný rádiový pop je smutnější, než byl před čtyřiceti nebo padesáti lety. To je výsledek studie Emotional cues in American popular music (Emoční stopy v americké populární hudbě), kterou v létě 2012 zveřejnil v Journal of Psychology of Aesthetics, Creativity, and the Arts tým mezinárodních vědců. Podle jejich zjištění je více než polovina současných hitů v mollové tónině, zatímco v šedesátých letech to bylo jen patnáct procent. Za poslední půlstoletí také klesla průměrná rychlost písniček (resp. počet beatů za sekundu) a přibylo rychlých skladeb v dur, které v posluchačích vzbuzují smíšenou náladu. O statistikách se následně v angloamerickém hudebním tisku hodně diskutovalo a většina komentátorů se studií souhlasila. Ostatně v té době rádiovému éteru i hitparádám vládly srdceryvné rozchodové balady Adele či útlocitné smuténky Lany Del Rey. Jako by si je autoři studie objednali ke stvrzení svého výzkumu.
Škatulka smutných bardů
Od publikování studie se toho moc nezměnilo: Sam Smith v hitu Stay With Me tvrdí, že jeho bolavé srdce už nemůže nic vyléčit, a Ed Sheeran začíná své multiplatinové album X větou „Jsem teď pěkně na sračky a hledám místo, kde bych se mohl schovat“. Ani jednomu ještě nebylo třiadvacet let a už chtějí znít, jako by za sebou měli všechny velké životní tragédie. Pokud jste starší než oni nebo máte alespoň nějaký rozhled, nejspíš jim to neuvěříte. Podstatné ale je, že se snaží naplnit škatulku smutných bardů. Být smutný skutečně patří v současném středním proudu k dobrému vychování. Dokazují to nakonec i pokusy o opačné emoce. Pharrell Williams v písni s názvem Happy zní, jako kdyby právě podstoupil lobotomii a žádal od nás politování. Všechny euforické trancepopové trháky pak servírují večírkový fašismus s takovou agresivitou, že máte pocit, že apokalypsa už nastala a všichni jsme ve stavu popírání („Pařte na plný úvazek,“ skanduje se v hitu Play Hard Davida Guetty).
Smutek už přepadl i žánry, jež byly dříve postavené na hrdosti či okázalé prezentaci sebevědomí. Emo hiphopeři v čele s Drakem a Abelem Tesfayem alias The Weeknd posunuli hédonismus přepychu tradičního černého amerického snu do fáze sebezpytování a pocitu provinění. Všechen ten sex, drogy a R&B nikdy nic nevyřešily a nakonec vedly k ještě větším depresím. A mladí punkýši v žánru screamo pořád křičí, ale svůj vztek obrátili dovnitř – zřejmě jim došlo, že jejich protisystémová rebelie už byla mnohokrát vyprodaná a stala se jen karikaturou naštvanosti. Může za to ale skutečně ekonomická recese? Když ve třicátých letech minulého století zuřila velká krize, populární kultura produkovala rozverné písničky či filmové komedie, které měly ulehčit utrpení mas. Dnes nám místo toho předkládá temné komiksové bijáky a uplakané Coldplay.
Chybí konkrétní nepřítel
Jistě, rockeři v minulosti uměli být také krásně smutní. Hlavně ale z nenaplněné lásky a jejich stesk obvykle skončil machistickými výpady proti celému ženskému plemenu, které si nezaslouží nic jiného než být definitivně podrobeno (například Under My Thumb od Rolling Stones). Joey Pressová a Simon Reynolds v knize The Sex Revolts (1996) asociují smutek hlavně s psychedelickým žánrem – je spojený s lítostí z opuštění mateřského lůna a touhou po opětovném splynutí v jednotě světa. „Mamánky“, mezi něž řadí třeba Johna Lennona, v panteonu smutných chlapců na konci sedmdesátých let nahradili věrozvěstové totálního životního pesimismu schopenhauerovského typu – Joy Division. „Není to smutek ani frustrace, tradiční stavy rockové schlíplosti, ale čistokrevná deprese. Ta deprese, která na rozdíl od pouhého smutku tvrdí, že objevila ultimátní nelichotivou pravdu o životě a touze,“ píše Mark Fisher v knize Ghosts of My Life (Přízraky mého života, 2014) o kapele, která podle něj nejlépe zachytila ducha konce dekády, v níž se naděje poválečných generací definitivně překlápějí ve zjištění, že výsledkem celého dějinného boje je jen nihilismus konzumního kapitalismu. Následuje vyprázdnění všech tužeb a nekonečná a bezbřehá deprese. „Hudba Joy Division vypovídá o smrti optimismu, o smrti mládí,“ tvrdí Fisher.
Když Simon Reynolds vedl v osmdesátých letech rozhovor s Morrisseym, který se někdy tituloval jako „pravý syn žalu“, všiml si, že zpěvák legendárních The Smiths vybředne z letargie jen v okamžiku, kdy mluví o tom, že by se rád dožil veřejné popravy tehdejší premiérky Margaret Thatcherové. A tohle právě chybí současným pokračovatelům The Smiths, všem těm bělošským čahounům v úzkých riflích s kytarami. Jejich nepřítel postrádá konkrétní tvář i kontury: generační konflikt vymizel a politici jsou politováníhodné figurky – téměř nikdo už nevěří, že by o něčem skutečně rozhodovali. Při troše přemýšlení a s pomocí patřičné literatury se nakonec musí dobrat poznání, že součástí osy zla jsme my všichni. Ještě o něco snazší je ale přijít na to, že smutek je dobrý „selling point“ jejich hudby. Na roztříštěném trhu je to jeden z mála společně sdílených pocitů napříč spektrem všemožných cílových skupin.
Prázdnota pod blyštivým povrchem
K melancholii nakonec vede i nostalgie, k níž nutně dospělo pojetí internetu jako bezedné zásobárny kulturních artefaktů minulosti. Posedlost věcmi, které se staly a už se nemůžou vrátit, ústí v bezedný smutek z uplynulého času. Ostatně slovo nostalgie začal v 17. století používat lékař Johannes Hofer k popisu duševního stavu švýcarských vojáků trávících dlouhé roky plněním vojenských povinností a posedlých touhou vrátit se konečně domů. K symptomům takové duševní nemoci patřily melancholie, anorexie či sebevražedné pokusy. V informačním ráji snad ani nemůžeme být šťastní. Pěkně je to vidět na estetice žánru vaporwave (James Ferraro, John Mause, Oneohtrix Point Never), který zachycuje endorfinový rauš internetových surferů, jenž ale končí závislostí, bolestným přetížením informacemi a depresivní kocovinou. Pod blyštivým povrchem dekadence vypůjčené z amerického konzumerismu osmdesátých let se skrývá opět jen melancholie a prázdnota.
Jedním z nejosobitějších zjevů ve středním proudu posledních let je novozélandská teenagerka Lorde, která tradiční popovou figuru dívky od vedle (do níž se stylizuje třeba Katy Perry) dotáhla do radikálního konce vzýváním obyčejnosti jako nové centrální hodnoty popu. Často bývá v médiích srovnávána s ikonami devadesátých let Kurtem Cobainem a PJ Harvey, ale ve skutečnosti nemá nic z jejich sžíravé pasivní agresivity. Vlastně má mnohem blíže k hrdinům gotického rocku, kteří na sobě nedávají znát žádné emoce. Lorde nemůže být smutná, protože ve skutečnosti nedisponuje žádnými emocemi – ty z ní vysál všudypřítomný internet a popkultura se svým vlezlým marketingem. Uctívání obyčejnosti se v jejím podání rovná svobodě nezažívat žádná vzrušení. Není to ale buddhovský zen vyhasnutí všech tužeb. Epileptické křeče, v nichž se svíjí při koncertních vystoupeních, naznačují, že uvnitř svádí bolestivý souboj. Nikdy se však nedozvíme, o co.
Podobně jako Lorde působí ve svých klipech i jiná mladá hvězda – FKA Twigs. Šestadvacetiletá Angličanka skrývá své vnitřní bitvy pod povrchem dokonalé image a její chladná odtažitost se blíží masochismu. Její loňské LP1 se celé týká rozdrolení běžných komunikačních kanálů v době pyšné na své komunikační technologie. Možná jsou obě zpěvačky předzvěstí nového popu nastupující postinternetové generace, která bude muset usilovně hledat cestu k reálným emocím a učit se schopnosti je normálně sdílet. Třeba pak stylizovaný smutek nahradí opravdová bolest.
Autor je hudební publicista.