Překlad jako každý jazykový projev vypovídá něco o nás. Nastavuje naší společnosti zrcadlo, v němž se může spatřit. Není to povzbudivý pohled, protože kvalita současného českého překladu je často mizerná. Nebyla taková vždy. Z čistě kvalitativního hlediska jsme ještě před pár dekádami v tomto oboru vynikali a bez nadsázky jsme se mohli považovat za velmoc. Jen málo oblastí našeho života dosáhlo v našich novodobých dějinách tak vysoké úrovně jako naše překladatelství.
Jistě, i dnes vznikají skvělé překlady ve všech myslitelných žánrech – od básní a beletrie přes esejistiku až po literaturu faktu. To ale nic nemění na tom, že obecná úroveň překladové produkce dlouhodobě klesá někam, kam by se v civilizované zemi dostat neměla. Obecná úroveň je totiž dána průměrem – s ním se setkáváme nejčastěji. Náš dnešní problém není v množství, nýbrž v jazykové kvalitě: vzhledem k velikosti našeho řečového společenství překládáme hodně, žel často špatně. Naše překladatelství se podobá našemu průmyslu: chrlí spoustu výrobků s nízkou nebo jen střední mírou přidané hodnoty a jen málokdy dokáže vytvořit finální produkt špičkové jakosti. Překlady do češtiny jsou zhusta nedodělky: kdybychom z nich podobně jako z náhradních dílů vyráběli auta, bylo by aktem nejvyšší odvahy do takového vozu nastoupit.
Jak vzniká nedodělek? Většinou tak, že překladatel neumí kloudně česky. Naučit se cizí jazyk, abych pochopil smysl sdělení, není u běžných textů tak těžké. Daleko vzácněji býváme nadáni schopností vyjádřit to pak ve své mateřštině stejně přirozeně jako v jazyce originálu. Překladatelský nedouk translaci nedotáhne tak, aby byla v souladu s duchem češtiny. Vidíli dejme tomu v originálu „Harvard University president“, pochopí sice, že jde o hlavu slavného vysokého učení, ale přeloží to jen zpola jako „prezident Harvardské univerzity“ namísto plně českého „rektor Harvardovy univerzity“. Takové kiksy najdeme i na webových stránkách Pražského hradu, o novinách ani nemluvě. Překlad tedy míří z amerického kontinentu směrem k nám, jenže nezvládne cestu celou: v půli své pouti do češtiny se zhroutí a utone kdesi v Atlantiku.
Jde o ukázkovou chybu, jejímiž méně křiklavými lexikálními a syntaktickými variacemi se to v našich překladech hemží. Hojně je najdeme dokonce i v překladech akademických. Neboť překladatelské řemeslo je nesnadné a ani mnozí čeští vědci – při vší úctě – netuší, že se mu sami nemohou věnovat beztrestně. Editor je na to neupozorní a v návalu práce nechá věc tak, jak je. Někdy sám nemá dostatek času a občas ani schopnosti, aby si chyby všiml. Jsme zemí, kde se masově páchá formulační delikvence v míře, která je jinde sotva představitelná.
Nemám tušení, jak bravurně či bídně se v Dánsku překládají detektivky; zato vím bezpečně, že odbornou literaturu tam překládají tak, aby o její formulace nikdo neklopýtal. Ani nakladatel si nedovolí pustit na odborný trh něco, co by svou jazykovou podúrovní poškozovalo jeho jméno.
U nás běžně pouštíme do oběhu formulační nedochůdčata na samé hranici čitelnosti, aniž si toho kdo všimne. Příklad? V roce 2009 vycházejí v Anglii Dějiny moderního Německa (A History of Germany 1918–2008) Mary Fulbrookové a brzy se stávají bestsellerem. Nakladatelství Grada je hned v následujícím roce uvede na trh v českém převodu, za nějž by jeho autorka zasloužila celoživotní zákaz řemesla kvůli prokazatelné neschopnosti vyjádřit aspoň jediný odstavec bez syntaktických krkolomností a frazeologických anglicismů, které činí z četby utrpení. Překladatelka se ani neumí rozhodnout, zda je NDR spíš rodu ženského nebo středního, a tak podle chuti střídá oba rody. Zatímco tyto jevy u nás nepředstavují žádnou výjimku, v Dánsku se s nimi u odborné literatury prakticky nesetkáte.
Není to jen formalita. Nedotažený překlad zhoršuje srozumitelnost, takže čtenáři nezbývá, než aby si určitý textový úsek v duchu přeložil zpátky třeba do angličtiny, tam ho pochopil a pak znovu dotáhl do bodu, kdy i v češtině dává smysl. Navíc pokud na nevelkém trhu, jako je ten náš, přeložíte knihu lajdácky, v daném jazyce ji zabijete. Jen ojediněle nakladatel podstoupí riziko, aby ji uvedl na trh v novém překladu: už ji jednou „česky“ máme a těch uvozovek se nebohá tiskovina již nezbaví. Jen sotva se pak stane dílem schopným jasně a produktivně komunikovat s danou řečovou komunitou. Namnoze svým působením ještě rozkolísá zavedený terminologický úzus, jelikož překladatel se s ním neobtěžoval v aspoň rudimentárních rysech seznámit. Ve veleobci těch, kdo u nás překládají, je – na rozdíl od biblického úsloví – mnoho vyvolených, ale málo povolaných.
Jak to, že jsme se z národa vynikajících překladatelů stali společenstvím masově konzumujícím překladatelské zmetky? Dílem se to dá pochopit: nárůst množství překladů nemohl vždy držet krok s vysokou kvalitou, na niž jsme bývali zvyklí v dobách, kdy jich vycházelo nepoměrně míň. Jenže přinejmenším u odborných překladů ten kulturní sešup jenom tímhle neobhájíme. V zahraničí pro ně platí nepsané i psané zásady, které regulují daný jazykový trh a na něž se u nás rezignovalo v neoliberálním zápalu deregulovat pokud možno všechno a ihned. Zase příklad: ve vyspělých zemích, a to i menších, než je naše, bývá nepsaným zvykem, že do velkých světových jazyků překládají jen jejich rodilí mluvčí. Naproti tomu naši překladatelé jsou nuceni do takových jazyků překládat, jako by se nechumelilo. Laťka kvalifikačních předpokladů překladatelské práce je u nás nastavena proklatě nízko i proto, že náš trh je v tomto oboru radikálněji deregulovaný, poněkud zdivočelý a často nutí lidi pracovat za mizerné peníze. Není pak divu, že u nás občas utopíme rektora Harvardu v Atlantiku.
Autor je antropolog.