Naši oblíbení Francouzi

Od roku 1990 u nás vyšlo knižně přes dva a půl tisíce beletristických, básnických a divadelních textů přeložených z francouzštiny. Přesto se zdá, že vydávání překladů literárních textů z francouzštiny nepatří k vyhledávaným aktivitám českých nakladatelů. Nejčastější variantou bývá ojedinělý pokus o takový ediční počin: přibližně 150 nakladatelských subjektů vydalo za celé sledované období jediný titul, kolem šedesáti jich publikovalo všeho všudy dva. Tak bychom mohli pokračovat, až se dostaneme k maximu: dvacet jedna a více svazků takzvané umělecké literatury přeložené z francouzštiny za poslední čtvrtstoletí vydalo třicet nakladatelství, mezi nimi byly v souhrnu nejaktivnější Alpress, Návrat, Mladá fronta, Garamond a Ivo Železný.

Spisovatelé­-řemeslníci

Ačkoli je francouzská literatura už déle než století prostorem snad nejotevřenějším hledání nových přístupů nejen k tomu, O ČEM, ale zejména JAK psát, čeští čtenáři, zdá se, nechtějí slevit ze své vlastní představy o náplni a poslání knih. Preference dobrodružných příběhů by se možná dala vysvětlit fádností našich běžných životů, které nám právě četba může aspoň trochu obohatit. Hůř se ale hledá zdůvodnění dalšího fenoménu, jímž je neutuchající obliba spisovatelů (a děl) hovořících o době, která je pro dnešního čtenáře v podstatě stejně vzdálená jako časoprostor sci­fi příběhů: nejčastěji vydávanými autory byli v uplynulých pětadvaceti letech dva spisovatelé 19. století – Jules Verne a Alexandre Dumas. Přitom knihy Dumasovy u nás v překladech vycházejí už od roku 1842, verneov­ky od roku 1870. Vysoký počet vydaných Verneových knih se však zdá být poněkud relativní, vezmeme­li v úvahu, že dvě třetiny z téměř dvou set vydaných titulů vyprodukovalo nakladatelství Návrat.

Obdobnou pozornost mají ale přece jen i někteří spisovatelé současní: autoři sci­fi sérií Jean­Pierre Garen a Georges­Jean Arnaud, stejně slavní chrliči popularizačních historických románů Christian Jacq či Robert ­Merle a také úspěšný autor detektivek Georges Simenon. To už jsme se posunuli v seznamu čtyřiceti nejhojněji vydávaných autorů k těm, kteří se pyšní třiceti a více publikovanými tituly (včetně reedic). A i když budeme žebříčkem sestupovat níže, až k hranici deseti vydaných knih za poslední čtvrtstoletí, stále zůstáváme především v rovině poptávky po silném příběhu. A jako by v podstatě ani příliš nezáleželo na způsobu zpracování látky. Všichni výše uvedení autoři bývají označováni za řemeslné spisovatele, produkující knihy bez lpění na jazykové a stylové dokonalosti textu.

Hvězdy učitelských výčtů

V přehledu nejčastěji vydávaných autorů, za­­hrnujícím spisovatele s deseti a více knihami publikovanými v českém překladu od roku 1990, nicméně zaujímají významnou pozici i další osobnosti 19. století a starší – v pořadí podle počtu vydaných titulů: ­Guillaume Apollinaire, Charles Baudelaire, Paul Verlaine, Guy de Maupassant, Victor Hugo, Marcel Proust, Gustave Flaubert, Jean de La Fontaine, Honoré de Balzac, Alfred de Musset, Émile Zola. Ti všichni nepochybně patří do kánonu francouzské literatury. Ovšem jejich výběr v českém prostředí je pravděpodobně ovlivněný zejména seznamy povinné školní četby. A krok s nimi drží i jejich srovnatelně poptávaní kolegové ze století dvacátého, jako jsou Albert Camus, Antoine de Saint­Exupéry, Boris Vian, Samuel Beckett, Eugène Ionesco, Raymond Queneau či Jean Giono.

Těmto hvězdám „učitelských“ výčtů ale zdatně konkurují autoři literatury více či méně konzumní, kteří se rovněž těší přízni svého publika. A většinou jsou stejně populární, ač si je málokdy spojujeme přímo s francouzskou literaturou, jak jsme se o ní učili ve škole. Vedle Marcela Pagnola tak můžeme jmenovat původce stejně dobře prodejných svazků, nad nimiž náročnější čtenář bude ohrnovat nos: tak například Anne Golonová (Angelika), Pierre Boulle (Most přes řeku Kwai, Planeta opic), Henri Charrière (Motýlek), různorodí autoři historických románů jako Juliette Benzoniová, Maurice Druon nebo Violaine Vanoyeke, popřípadě Gérald Messadié. Úspěch na českém knižním trhu má také jeden ze zakladatelů francouzské detektivky, Maurice Leblanc (a jeho lupič Arsène Lupin), a podobně i jeho mladší kolega Frédéric Lenormand. Nejmladší, ale komerčně průbojné spisovatelky Anna Gavalda a Amélie Nothombová skupinu uzavírají, ale jen prozatím: zdaleka totiž ještě neřekly poslední slovo. (Z hvězdného výčtu jsme přeskočili jediného autora. Je jím Donatien Alphonse François, markýz de Sade, s úctyhodným počtem šestadvaceti vydaných titulů. Pozornosti se mu ještě dostane.)

Česká představa o francouzské literatuře

Počet publikovaných knižních titulů můžeme představit i jinak, bez přihlédnutí k jejich autorům. Nejčastěji vydávané tituly pocházejí od nejznámějších autorů, ale ne vždy: jsou mezi nimi i spisovatelé, na něž se pozornost českých nakladatelů upřela jen prostřednictvím jediného díla. I tentokrát zjišťujeme, že přehled do jisté míry odpovídá obecné představě kánonu francouzské literatury, jak je vyučována asi všude po světě. Přesto je na české selekci něco zajímavého.

Která díla tedy patří k nejžádanějším? Vítězí opět Jules Verne – s titulem Cesta kolem světa za 80 dní, jenž se dočkal dvanácti vydání. Podobný úspěch mělo Pět neděl v balóně, pětkrát vyšly ještě knihy Cesta do středu Země a Patnáctiletý kapitán. Pětkrát vyšlo také 120 dnů Sodomy markýze de Sade, stejná pozornost patřila Miláčkovi Guye de Mau­passanta. V šesti reprízách se na pultech knihkupectví objevily Květy zla Charlese Baudelaira a Paní Bovaryová Gustava Flauberta. Sedmi a osmi vydání se dostalo Laclosovým Nebezpečným známostem, Saint­Exupéryho filosofickému románu Citadela či dalšímu titulu z pera markýze de Sade – Justině. Deset či jedenáct vydání zaznamenaly La Fontainovy Bajky, Malý princ od Saint­Exupéryho, Muž, který sázel stromy Jeana Giona a autobiografie slavného vězně, Motýlek od Henriho Charrièra.

Případ knihy Muž, který sázel stromy je pozoruhodný, až lehce záhadný. Jean Giono je autorem mnoha dalších knih, ty však české nakladatele neoslovily. A omezení prezentace poměrně rozsáhlého a rozhodně výrazného a důležitého spisovatelova díla na tento poměrně marginální svazek je v kontextu české představy o francouzské literatuře důkazem jistého dluhu.

V souhrnu lze tedy u našich čtenářů pozorovat vedle věrnosti dětským knížkám (ač v podstatě moc dětské nejsou – La Fontaine či Malý princ) a dobrodružnému čtivu, které se dědí v rodině (Verne, Dumas), hlavně vliv školní četby (Baudelaire, Apollinaire, Flaubert, Maupassant). Jako specialitu lze uvést tituly markýze de Sade, které u nás čteme především coby pornografii, zatímco ve Francii se studují jako doklad tvorby libertinského ducha, anebo zmíněné takřka adorované podružné dílko velkého autora, jakým byl Jean Giono.

Autorka je překladatelka a šéfredaktorka časopisu iLiteratura.cz.