Jednou nohou v mnoha světech

Na rozdíl od mnoha umělců, kteří jsou rozkročeni mezi několika disciplínami, jste velice pevně zakotvený ve všech najednou, a to jak teoreticky, tak i v praxi. Totéž platí o akademických oborech, jimž se věnujete. Bylo to tak od začátku, nebo jste původně vycházel z jedné oblasti?

V první řadě se považuji za skladatele, ale ta práce mě nasměrovala do velmi různorodých oblastí. Původně jsem studoval matematiku, protože mě bavila a šla mi, ale vyměnil jsem ji za skladbu. Několik let během studia a těsně po jeho dokončení jsem organizoval sérii koncertů. Začal jsem čím dál častěji sám vystupovat a důkladněji se zaměřil na hru na klavír. Postupně jsem se začal zajímat o slova a jejich použití v hudbě, chytla mě totiž poezie. Když skončila zmíněná série koncertů, přidal jsem se k Perdu. To je skvělá amsterdamská organizace, která pořádá různé akce související s poezií. Tam jsem se setkával s řadou lidí zabývajících se filosofií a literární teorií, což mě přivedlo i k těmto oborům, takže jsem vedle básní začal psát i hodně teoretických statí a kritik. Stále silněji jsem si přitom uvědomoval, že umění má politický rozměr, který v současné ansámblové hudbě povětšinou dost citelně chybí, zato v literatuře a výtvarném umění je daleko patrnější. A konečně filosofie, hlavně Alain Badiou, a hudba Toma Johnsona, které jsem se dlouhodobě věnoval, ve mně opět probudily zájem o matematiku, takže se kruh uzavřel a já začal číst složitá teoretická pojednání. Ale ve středu mého zájmu zůstává skládání hudby.

V současném umění může představovat značný problém existence klik, jak mezi tvůrci, tak mezi příjemci uměleckých děl. Vy patříte ke skupině Wandelweiser, což je jedna nejvyhraněnějších skupin v oblasti současné hudby, ale zároveň se angažujete i v mnoha dalších uskupeních a aktivitách. Jak vás tento rozkol ovlivňuje jako skladatele a jaký má vliv na schopnost publika přistupovat k různorodému spektru dostupných uměleckých počinů?

Myslím, že multidisciplinarita je reakcí na uzavřenost samostatné disciplíny. Plynou z toho i specifické problémy: těžko se mi třeba lidem vysvětluje, „co dělám“, a to nejen na večírcích. Jsem jednou nohou v mnoha různých světech, ale oběma nohama nestojím v žádném. Když se na to ale podívám z té světlejší stránky, pohybuji se po tematických úhlopříčkách, které mne zavádějí z jedné oblasti do druhé, mezi tématy, jako jsou struktura času, poetika sítí, polyfonie a simultaneita, rozdíly vznikající z rovnosti a symetrie. Zajímám se obecně o struktury, zejména o způsoby, jakými se mohou rozvíjet do jiných struktur. Někdy mi připadá, že moje práce z velké části spočívá ve vytváření takových spojnic, v překládání nejen mezi různými jazyky – hodně překládám poezii –, ale i mezi různými obory. Možná že mým cílem je právě hledat takové úhlopříčky. A mohu jen doufat, že někteří lidé jsou také ochotni po určitých úhlopříčkách putovat.

Sám vystupujete, mimoto spolupracujete s interprety s klasickým vzděláním, ale i s improvizátory a také s neprofesionály. Jak těmto různorodým situacím přizpůsobujete své kompoziční myšlení?

Primárně jsou mé skladby určeny pro školené hudebníky, ale zjistil jsem, že lidé, kteří mají zkušenost s improvizací, jsou nesmírně vnímaví k určitým otevřeným formám – právě proto mne nadchla spolupráce s big­bandem Davida Kweksilbera na cyklu Multetudes. Já si bigband nijak nespojuji s jazzem, beru ho zkrátka jako velikou skupinu hudebníků, kterým vyhovuje pracovat na základě otevřeného zadání. Také jsem napsal skladby, které může přednést kdokoli – moje textové skladby, ve kterých se předčítá z knih (Ten Readers nebo Essay for Four Voices and Twelve Books) nebo počítá (Ideals), by měly fungovat stejně tak dobře doma jako na jevišti. Pojímám ty skladby jako jakési madrigaly. Mé myšlení prostě reaguje. Prostředky, kterých užívám, jsou neokázalé, ale skutečné: časové struktury, smysl pro tvar, zvuková představivost a představivost v oblasti (­inter)akce, přesnost v psaní. To všechno používám k novým a novým interpretacím každé situace, s níž jsem konfrontován, rozebírám možnosti, které v dané konstelaci přicházejí v úvahu, a podle toho vytvořím notový zápis – jako soubor pokynů. Někdy mi to zabere několik let práce, jindy stačí den nebo dva.

Vedle zmíněných hudebních klik existují ještě daleko striktněji ohraničené okruhy: hudební a literární publikum. Jak je podle vás možné zaujmout hudební publikum něčím, co je specifické nebo relevantní pro literaturu, a naopak?

Zdá se, že taková multidisciplinární senzibilita je mezi mladými skladateli stále častější, aspoň tedy mezi těmi, kteří mě inspirují. Skladba jako taková se proměňuje, už není pojímána samostatně. Musí ­navazovat vztahy k jiným disciplínám. I maximálně autonomní hudba je zapojena do světa související tvorby a myšlenek a musí se s ním nějak potýkat. Zjistil jsem, že pokud dokážete takové sdílené hodnoty vyjádřit, pak skutečně můžete pro své dílo získat i nové publikum. Ale musím dodat, že v praxi to mívá jen omezený dosah: například mohu prezentovat současnou hudbu v literárním kontextu a získat si uznání literárního publika, ale to z něj ještě neudělá publikum hudební. Stále se pohybujeme ve světě různých scén a institucí. Ne že by to samo o sobě bylo špatné, vždyť bez nich bychom se v tom ztratili. Ale je potřeba mezi nimi neustále navazovat dialog a vytvářet styčné body, protože samotná jedna oblast k vystižení důležitých problémů nestačí.

Na různých avantgardách v historii bylo přitažlivé to, že byly ochotné opustit dělení na jednotlivé disciplíny, mířit k takovým vizím způsobu života, umění a politiky, které by překonaly jakoukoli roztříštěnost. Dada nebylo „poezie a malba a…“. Než dospělo k těm „a“, už nebylo ani jedním z toho. Proto dadaisté i další podobné skupiny – surrealisté, futuristé a později situacionisté – skutečně tvořili uzavřené kroužky, kliky. V důsledku toho pak Breton, Debord a jim podobní pořád někoho z těch seskupení vyhazovali. Ale já myslím, že avantgardě už odzvonilo. Ne snad kvůli tomu, že by už neexistovalo radikální umění, ale proto, že myšlenka uzavřené skupiny s takovou očistnou koncepcí už dnes nemůže fungovat, nemůže být nositelem něčeho nového. I v politice je avantgarda mrtvá, snad od Lenina, snad od pádu Berlínské zdi. Ať tak či onak, pokud se dnes hlásíte k radikální levici, musíte se nějak vypořádat s tím naprostým ztroskotáním konceptu politických stran.

Domnívám se, že všichni, kdo se zajímají o radikální postupy v umění, se pohybují v prostoru, který zbyl po avantgardě, a skupina Wandelweiser je jednou z možností, jak na to lze reagovat. Antoine Beuger, editor vydavatelství Wandelweiser a jeden z čelných představitelů skupiny, se důsledně brání přesnému vymezení. Wandelweiser nemá žádné programové manifesty, žádnou stranickou linii, žádného Bretona nebo Deborda, který by ostatní vyhazoval – a podle mého je tento odklon od typických rysů avantgard záměrný. Sám Beuger s oblibou popisuje Wandelweiser jako atmosféru či senzibilitu. To samozřejmě souvisí také s tím, že skladatelé z Wandelweiseru jsou většinou známí dlouhými stopážemi, prací s tichem a tichými zvuky (jakkoli někteří produkují i hudbu výrazněji melodickou, hutnou nebo i hlasitou), ale rozhodně nejde pouze o to. Wandelweiser nefunguje jako skupina se striktně vymezenou členskou strukturou, ale spíš jako síť, případně součást sítě, která se rozrůstá. Je to velice otevřené seskupení. Mladí skladatelé z celého světa se navzájem seznamují se svou tvorbou a ovlivňují se. Estetická koncepce se zároveň rozvíjí i rozšiřuje.

Z angličtiny přeložila Denisa Šebestová.