Vydání pamětí výrazného českého myslitele Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973) vzbudilo několik debat na univerzitní půdě, především na filosofických fakultách v Olomouci a Brně. Následující recenze hodnotí literární kvality textu psaného původně na zakázku; týká se filosofova vztahu k marxismu i jeho pokusů ovlivnit politické dění.
Jiří Opelík, vydavatel pamětí filosofa J. L. Fischera, líčí v ediční poznámce, jak obtížně kniha vznikala. První díl, zabírající časový úsek od roku 1894 do roku 1923, začal autor psát na podzim roku 1955, kdy mu byla zakázána výuka, a dokončil jej o půl roku později. Druhý díl (do roku 1931) dopsal v roce 1958. Po 12 měsíců v letech 1956–1957 pobíral měsíční stipendium (vlastně půjčku, částka měla být stržena z honoráře) 1000 Kčs od Českého literárního fondu, knihu však nakladatelství Československý spisovatel nevydalo. Vydání pak opět nadhodilo v roce 1963; na jeho popud Fischer knihu přepracoval a dovedl do 30. září 1938, tedy do konce první republiky. Nicméně kniha nebyla zase vydána, autorovi se podařilo publikovat jen několik výňatků v příležitostných tiscích. Při této genezi knihy je pochopitelné, že autor v psaní nepokračoval, ačkoli jeho vzpomínky na exil, který strávil jako uprchlík před gestapem v Holandsku, od roku 1940 rovněž okupovaném (vzpomeňme, že E. Steinovou nacisté našli), i jeho poválečné osudy, které ho nejprve vynesly na vrchol společenské prestiže (roku 1945 se stal děkanem Filosofické fakulty Masarykovy univerzity a o rok později byl jmenován rektorem obnovené olomoucké univerzity), po němž následovala nemilost a penzionování, by si to jistě zasloužily.
Editor stál před obtížným úkolem rozhodnout, zda dílo bude vydáno podle strojopisu poslaného původně nakladatelství, nebo podle strojopisu, v němž J. L. Fischer reagoval na přání a podněty nakladatelství. Rozhodl se pro znění „původního záměru“, tj. strojopisu, který Fischer nakladatelství předložil. Pro první kapitolu byly však použity i další verze.
Paměti nejen jako román
Fischer říká v úvodu, že psát paměti je vlastně v rozporu s jeho činorodým, do budoucnosti zaměřeným životním úsilím. Naznačuje, že se úkolu podjal z vnější nutnosti (honorář). Autoři se však v reflexích o svém díle často mýlí. Hned úvodní partie, v nichž Fischer líčí okolnosti svého narození, svá léta chlapecká, gymnaziální studia a první dva roky (1912––1914) studia na Filosofické fakultě Karlovy univerzity, v nás musí vzbudit pochybnosti o tomto tvrzení. Nesetkáváme se v nich se suchými záznamy událostí jeho života, nýbrž se široce založenou rodinnou kronikou, s barvitým líčením charakterů a osudů jeho blízkých, které nás uchvacují svou věrohodností. Fischerovy paměti v této své části jsou velkou románovou kronikou, s tím rozdílem, že jde o lidi a osudy nikoli vymyšlené, nýbrž reálné. To ostatně platí o celé knize, zejména o portrétech osobností, s nimiž se Fischer za svého života setkal.
Vedle toho je kniha galerií osobností méně známých, Fischerových kolegů ze studia, druhů z vojny nebo kolegů z obou knihoven, v nichž pracoval (z pražské univerzitní a z olomoucké studijní knihovny). Vždy jde o charakteristiky tak určité a plastické, že se musíme zajímat i o okolnosti života jejich hrdinů. Fischer, jako by to tušil, nás také, aspoň v některých případech, zpravuje o jejich pozdějších osudech.
Vedle tohoto „románového“ aspektu má kniha velmi přesnou osnovu: sleduje Fischerův vlastní vývoj, tj. utváření jeho filosofie. Fischer patří ještě k filosofické generaci, jejíž ctižádostí bylo vytvořit vlastní systém. Patřil sem například o něco starší J. B. Kozák nebo Fischerův předchůdce na brněnské fakultě V. Hoppe, v Praze ovšem F. Krejčí. Jeho o něco mladší kolegové, z nichž nejvýznamnější je J. Patočka, již filosofují z vědomí krize filosofického myšlení, resp. krize evropské kultury, jak ji zachytil E. Husserl či jak na ni reagoval M. Heidegger. Fischerovy paměti jsou díky této stavbě obdobou bildungsrománu, vylíčením cesty k sobě samému a jejích peripetií. Budoucí historik české filosofie zde najde Fischerovy vlastní výklady intencí, i těch nenaplněných, jeho děl i jeho sebekritiku.
Fischer však dbá, aby tyto výklady neubraly knize na čtivosti, jsou maximálně srozumitelné a zapadají organicky do toku vyprávění. Poměrně málo je v knize zachycena válka, protože Fischer byl hned na jejím začátku raněn a pak uznán neschopným služby v poli, takže válku prožil ve vojenských nemocnicích a ubikacích. V jejím posledním roce mohl dokonce několik měsíců pokračovat ve svém studiu na Karlově univerzitě. Místo vojenských zážitků je v této části knihy zachycena atmosféra nadějného očekávání konce války, ne nepodobná pražskému jaru v roce 1968.
Čtenář, který hledá v knize svědectví o citech a smýšleních tehdy vládnoucích a především o významných osobnostech oné doby, nebude rovněž zklamán. Od začátku svého univerzitního studia se Fischer setkával s mnoha představiteli tehdejší kultury, zejména literatury, literární vědy a filosofie. A nebyla to setkání jen vnějšková, nýbrž i přátelská. Tak navštěvoval – hned po válce – S. K. Neumanna, do jehož Kmene i Června přispíval, později byl spolupracovníkem B. Václavka, s nímž vydal 10 ročníků kulturní revue Index. Vůdčí postavou Fischerova brněnského období byl J. Mahen, velmi přátelsky se znal s B. Markalousem – J. Johnem. A. Novák se v knize mihne dvakrát, jednou jako Fischerův učitel v Praze, poté jako profesor v Brně. V knize najdeme i portréty sociologa I. A. Bláhy, R. Jakobsona, letmými, ale výstižnými charakteristikami jsou zachyceni O. F. Babler, J. S. Machar, F. Halas i J. Durych, který byl v Olomouci plukovním lékařem. Jiné osobnosti jsou zastoupeny rozbory svých děl. To se týká F. X. Šaldy, K. Teigeho, V. Nezvala, F. Šrámka, A. M. Píši. Z filosofů najdeme v knize portréty F. Krejčího, F. Pelikána, E. Rádla, K. Vorovky, V. Vorstera, F. Fajfra aj.
Odpovědnost umění i filosofie
Důležitou stránkou knihy je aspekt politický. První dramatickou událostí Fischerova života – nepočítáme-li válku – byl jeho článek komentující atentát na A. Rašína, uveřejněný v Československých novinách, tehdejším učitelském deníku. Fischer v něm atentát neschvaloval, vybízel však k zamyšlení nad jeho příčinami – příčinami rázu „kolektivního“, jak říká, tj. sociálními a politickými. Článek končí výzvou k zastavení kampaně proti opozičnímu tisku, který byl obviňován z podněcování k atentátu. Důsledkem článku bylo Fischerovo přeložení z pražské univerzitní knihovny do Olomouce, které se mu zprvu jevilo jako „vyhnanství“, ale poté se ukázalo mnohem pozitivnějším. Fischer zde mohl rozvinout svůj organizační talent, který již předtím projevil v pořádání přednášek Jednoty filosofické v Praze. V Olomouci založil její odbočku. Ke zdejším přednáškám byli zváni – vedle některých místních pracovníků – hosté z Brna nebo Prahy. Vedle toho se Fischer snažil – ne bez úspěchu – sjednotit kulturní úsilí českých a německých osvětových spolků. Ukázalo se, že spolupráce obou skupin obyvatelstva (v Olomouci byla třetina Němců) je nejen možná, ale že přináší dobré plody. Olomoucká perioda Fischerova života nám také pomáhá pochopit paradox, který neztělesňoval pouze on, nýbrž celá řada umělců a kulturních pracovníků: jeho vztah k marxismu.
Tak jako pro mnoho jiných tvůrčích duchů své generace anebo generace o málo pozdější byl marxismus pro Fischera především inspirací k protestu proti služebnosti kultury, třeba nepřímé, v kapitalismu. Socialistická revoluce měla emancipovat kulturní tvorbu od podřízenosti hospodářským silám a závislosti na nich. Odtud vyšli K. Teige a A. M. Píša, jejichž charakteristické projevy Fischer cituje. Sám polemizuje s poetismem – například u V. Nezvala, u něhož postrádá odpovědnost a vážnost jako podmínky umělecké práce. Stejně žádá odpovědnost, ručení sebou samým, opravdovostí svého úsilí i ve filosofii.
V druhé polovině dvacátých let mu vyvstávají obrysy „skladebné filosofie“, v níž je mj. sledována tendence k osamostatňování „výrazové“ složky od vlastních sebezáchovných funkcí v živé přírodě (např. tendence ke hře, která nemá přímý biologický význam). Ve společnosti se rozlišují vyšší a nižší funkce, přičemž umění a filosofie mají – na rozdíl od nižších společenských aktivit – autonomní povahu. To také znamenalo definitivní rozchod s marxismem, který byl pro Fischera stejně jen dílčí inspirací, a s komunistickou stranou.
Ideovým i dramatickým vyvrcholením knihy je vylíčení období od španělské občanské války do konce první republiky. Fischer se v tomto období angažoval publicisticky výzvami na obranu demokracie a republiky, v reminiscenci na rok 1917 se snažil zorganizovat manifest spisovatelů, sešel se s E. Benešem a radil mu k uzavření dohody s Polskem, k prvnímu výročí Masarykovy smrti uspořádal manifestaci na brněnském Zelném trhu a posléze se pokusil o kousek zcela donkichotský – setkal se s tehdejším představitelem naší vojenské politiky E. Moravcem a přemlouval ho k vojenskému převratu. Zachycením trýznivé nálady, která převládla po vyhlášení kapitulace, kniha končí.
K čemu jsou dobré paměti?
Fischerovy paměti jsou především dobré literární dílo. Navíc podávají svědectví o řadě významných osobností jeho doby. Jejich dílo je uzavřeno a více méně objektivně zhodnoceno, ale přece jen vzpomínky současníka mohou přispět k pochopení jejich života a tvorby. Paměti dále zachycují atmosféru doby a ovšem dřívější způsob života. Tak je z Fischerova líčení jeho sjednocovacího úsilí v Olomouci i z jeho aktivit v Brně patrné, jak velkou úlohu v životě města hrály zájmové spolky a kultura. Její představitelé, například pracovníci divadla nebo univerzitní učitelé, nemluvě o spisovatelích, se těšili velké autoritě. Od těch dob společnost prošla vývojem, v němž kultura ztratila svůj nimbus nepochybné hodnoty, kterou lidé spontánně uznávají. I úloha jedince, zvláště byl-li to jedinec Fischerova formátu, byla větší. O těchto věcech nás nepoučí dějepis, o nich nám vydávají svědectví paměti.
Autor je filosof.
Josef Ludvík Fischer: Listy o druhých a o sobě.
Torst, Praha 2005, 624 stran.