Uměřený filmový zázrak

Nedávno odvysílaný dokumentární cyklus z produkce České televize Československý filmový zázrak scenáristy Jana Lukeše a režiséra Martina Šulíka není pouhým rozšířením ceněného seriálu Zlatá šedesátá (2009). Starší z obou cyklů v jednotlivých dílech předkládal portréty představitelů československé kinematografie šedesátých let, zatímco novější seriál volí mnohem širší záběr. Lukeš se Šulíkem zaznamenávají rok po roce vývoj filmového dění nejen v průběhu šesté dekády, ale ve stručném přehledu se věnují také situaci československé kinematografie v budovatelském poválečném období.

Civilní mluvící hlavy

Série je opět založená na jednoduchém dramaturgicko­vizuálním principu. Mluvící hlavy ze studia se střídají s ilustrativními ukázkami z dobových filmů či šotů. Může působit poněkud překvapivě, že právě Šulík, tvůrce obrazově poetických snímků, zvolil takto jednoduchou, možná až fádní stylizaci. Zdá se ale, že tématu by originálnější filmařské ztvárnění jen ublížilo. Stačí vzpomenout na cyklus Těžká léta českého filmu ­1969–89 (2012), zpotvořený estrádními moderátorskými kreacemi Tomáše Hanáka. Oproti tomu Československý filmový zázrak vyznívá sympaticky civilně a seriózně, a přitom bez jakékoli akademické odtažitosti.

K tomu, že cyklus působí uměřené a nedidakticky, přispěl jistě i fakt, že se obešel bez obligátního vševědoucího ­komentáře mimo obraz, který obvykle načítá najatý spíkr bez většího vztahu k látce. Jakési průvodní slovo zde místo toho zasvěceně obstarává sám Lukeš. Hovoří také známí filmoví historici a pamětníci z oboru, jejichž proslovy už známe ze Zlatých šedesátých. Historici se věnují teoretickým výkladům konkrétních snímků (pravda, leckdy s až zbytečným důrazem na využívání odborných filmovědných termínů), zatímco sami filmaři jsou spíše zdrojem příslovečných „historek z natáčení“, které ovšem zdaleka nejsou jen veselé.

Okraje a opomenutí

Je potěšující, že se cyklus prakticky rovnoměrně zaměřil vedle českého i na slovenský film, o němž jsme v dosavadních dokumentech věnovaných historii filmu slýchali jen zřídka. Vedle předních jmen nové vlny (Věra Chytilová, Miloš Forman, Jiří Menzel) a jejich starších souputníků (Otakar Vávra, František Vláčil, Vojtěch Jasný) nechybějí ani zmínky o zcela zapomenutých dílech pozapomenutých tvůrců (sem patří právě slovenští režiséři, ale také neprávem přehlížení scenáristé a dramaturgové). Prostor dostávají i filmaři zdiskreditovaní v éře normalizace, kteří v šedesátých letech ještě umělecky měli co říct (Antonín Kachlík či oportunistický novovlnný talent Hynek Bočan). Jejich pozdější kariéra je ponechána bez komentáře.

Cyklus nevynechává ani dobové snímky spadající zcela mimo proud nové vlny. Je však nepochopitelné, proč jsou zmíněny populární veselohry Oldřicha Lipského a Zdeňka Podskalského, zatímco Karel Zeman, Bořivoj Zeman, Václav Vorlíček nebo Jiří Sequens jsou opomenuti, ačkoli také oni tenkrát vytvářeli pozoruhodná díla. Zcela nekoncepční je pak nepřítomnost Jana Švankmajera, který ve Zlatých šedesátých měl svůj vlastní portrét. Jeden seriál nemůže obsáhnout veškeré tvůrce ze všech filmových žánrů, pro dokreslení dobového uměleckého koloritu by se však více ukázkových zmínek o tvůrcích dokumentárního, amatérského či animovaného filmu nabízelo. Také úplná absence televizní tvorby šedesátých let, která rovněž přinesla mnoho výjimečných uměleckých počinů, je dost problematická – to by ovšem byl spíše námět na samostatný pořad.

Československý filmový zázrak sice nepřináší naprosto reprezentativní zprávu o vrcholném období naší filmové historie, přesto však jde o významný počin, který by si zasloužil důstojnější vysílací čas než páteční večer. Uvidíme, zda bude obdobně kvalitní reflexe české kinematografie ve vysílání ČT pokračovat a nakolik se bude orientovat na lukešovsky seriózní, nebo naopak na hanákovsky zbulvarizovanou linii.

Autor je filmový publicista.