Snění o Francii

V roce 2009 jste vydal román Les Anges Blessés [Zranění andělé] a posléze i básnickou sbírku Arc en fleuve [Ohyb řeky]. Píšete raději prózu, nebo poezii?

Román Les Anges Blessés se hned po svém vydání setkal s velkým čtenářským ohlasem, všichni proto očekávali, že zůstanu věrný próze. Jenže tak jako v každém autorovi i ve mně se odehrává jedna velká a sympatická bitva různých žánrů a stylů. Na vaši otázku ostatně nejlépe odpoví úryvek z básně Le second souffle [Druhý nádech], která vyšla ve zmiňované sbírce: „Vdechnutí, jež umělce navštěvuje/ už jen svým tvarem je nové./ Neboť slovo si nás vybírá samo./ Umí se vedrat až k rozkoši kněze,/ kraluje našim vzpomínkám./ Přímo v pupku chrámu paměti.“

Občas se ptám sám sebe, jestli mě navštěvuje vícero múz, jedna pro každý žánr, anebo zda je to stále tatáž, jen pokaždé v jiné podobě. A protože jsem se po celý život hodně věnoval divadlu, myslím, že pokud se jednoho dne rozhodnu všechny své múzy nakrásně zavraždit, zůstane mi i tak dostatek kreativity k tomu, abych se opět vydal cestou divadla.

Ale zpět k vaší otázce – je pravda, že v Senegalu se čtenáři vrhají do četby jakýchkoli prozaických příběhů na úkor třeba i kvalitní poezie. Ta se téměř nečte. Aby měli proto naši spisovatelé jistotu, že budou čteni a vydělají si na obživu, identifikují sami sebe většinou jako romanopisce.

Jaká byla vaše vlastní cesta k literatuře?

Dá se říct, že začala na divadelních prknech, stál jsem na nich už na základní škole. Byl jsem hvězdou divadelního ansámblu, byla to krásná doba školních soutěží. Pokračoval jsem i na gymnáziu, kde jsem pravidelně hrával v divadelním souboru. Následovalo studium na konzervatoři, samozřejmě divadelního oboru. Lásku k umění a divadlu ve mně určitě vypěstovali rodiče, oba učitelé. Můj otec byl výborný klarinetista a maminka milovala zpěv, tanec a divadlo. Už jako malý jsem doma deklamoval texty velkých klasiků, Molièra, Corneille, Racina…

V Senegalu se pořádají celostátní divadelní soutěže, kterých se dodnes velice rád účastním. Teď už tedy zejména jako režisér. Režisér u nás hru nejen režíruje, ale zároveň ji na scéně rovnou vytváří, takže se ze mě stal zcela přirozenou cestou i scenárista, takový lidový dramatik. Dnes už se svými autorskými představeními a divadelními stážemi objíždím nejrůznější kouty světa. A díky svým múzám jsem začal psát i jiné texty.

Vaše nejznámější divadelní hra se jmenuje Rêve de France [Sen o Francii]. Proč se v Senegalu sní o Francii?

Z prostého důvodu, každý Senegalec totiž je tak trochu Francouz. Je jím jak díky senegalským dějinám, tak ve svém každodenním životě. Je to vepsáno v paměti jednotlivců i v naší kolektivní paměti. Je to důsledek minulé, současné i budoucí kohabitace. Wolofština [nejrozšířenější a také dorozumívací jazyk v Senegalu – pozn. H. G.] je sice dobře strukturovaný a velmi dynamický jazyk, ale každý alespoň trochu vzdělaný Senegalec umí lépe mluvit francouzsky, už jen proto, že ve wolofštině některá slova zkrátka vůbec neexistují. Nejsem jedním z těch věčných revanšistů, kteří lamentují nad přítomností a hledají v minulosti příčinu svých současných problémů, chápu ale, že výhled do budoucna se u nás leckomu může zdát dost nejistý. Ambiciózní student, který chce pokračovat ve studiu na kvalitní vysoké škole, i nezaměstnaný, který už bez úspěchu zkusil všechno, aby uživil svou početnou rodinu, sní o tom, že jednoho dne dosáhnou břehů, které jsou synonymem naděje.

Myslíte, že i ostatní bývalé francouzské kolonie mají tak blízko k Francii jako Senegal?

Ne, v Senegalu je to přece jen trochu jiné. S obyvateli sousedních států máme společnou historii pouze do určitého bodu – minulost poznamenanou obchodem s otroky a kolonizací. Proč se všem africkým vojákům, ať už pocházeli odkudkoli, říkalo senegalští střelci? I když jsme se nestali přímo součástí Francie jako Alžírsko ani protektorátem jako Maroko, byl Senegal určitě nejvíce asimilovanou kolonií subsaharské Afriky. V Saint­Louis, kde jsem se narodil, byla založena první francouzská laická škola, jsou tam také architektonické skvosty z doby kolonialismu – třeba slavný most Faidherbe –, které do nás obtiskují určité, více či méně francouzské vzorce chování. Je v nás tahle plodná dualita a já se za ni vůbec nestydím. Pokaždé, když přejdu most Faidherbe, je to, jako bych přešel pět set jedenáct metrů dlouhý kus Francie, který u nás kdysi kdosi zasadil.

Hra Rêve de France se, pokud vím, hrála již ve dvaceti zemích po celém světě. Čemu podle vás vděčí za svůj úspěch?

Bohužel tomu, že je stále aktuální. Neobhajuji v ní ilegální emigraci Afričanů v těch dobře známých sebevražedných bárkách, snažím se spíš ukázat, jaká mohou být nutkání a motivace lidí, kteří se do takového šíleného podniku pustí. Divadlo je tím nejlepším prostředkem k tomu, jak se leccos dozvědět a ještě se tomu zasmát.

O vašem dalším kusu s názvem Rêve d’Afrique [Sen o Africe] se píše, že je opakem Rêve de France…

Ne tak docela. Vlastně jsem ho psal na objednávku jednoho mezinárodního fóra o cestovním ruchu, pro propagaci Senegalu jako turistické destinace snů. O čemž jsem ostatně přesvědčen i bez objednávky. Představil jsem v něm poetickou tvář své země a svého rodného města Saint­Louis. Turismus, velice důležitý ekonomický sektor západní Afriky, nikdy nepoznal tak strašnou krizi jako tu, která přišla s virem ebola, s rostoucí fobií z terorismu a dalších vnitřních problémů spojených s bezpečností. Cítil jsem potřebu reagovat, protože reputace Senegalu, dříve známého svou pohostinností, byla a je ohrožena.

V Rêve d’Afrique jsem postavil na scénu Afrikou doposud nepolíbeného turistu, abych ji mohl ukázat takovou, jaká je, v celé její nahotě i ošklivosti – Afriku každodenních nesnází a marasmu, ale i tu, kde se umí zastavit čas, kde po ulicích kráčejí nádherné černé bohyně, Afriku plnou pohostinnosti, slunce a úsměvů.

Jaká jsou vedle ilegální emigrace další témata, která hýbou současnou senegalskou společností?

Jsou to dvě témata, kterými se často zaobírám já sám. Nerad mluvím o politice, protože jsem umělec a být umělcem už samo o sobě představuje určitý politický postoj. Přesto mě některé věci nesmírně bolí a z jiných mám zase strach. Bolí mě, že i v jednadvacátém století u nás stále ještě existuje něco takového, jako jsou děti ulice, malí žebráci, zneužívaní dospělými, bohužel nejčastěji svými pěstouny nebo učiteli. Strach mám zase z toho, že i u nás nastane wolofské jaro. V Senegalu se totiž nedávno objevila ropa a s ní i velké nadnárodní firmy, známé tím, že dokážou rozložit nejeden režim. Obávám se, že morální hodnoty budou převálcovány těmi materiál­ními, že se pověstná moudrost mého lidu pokroutí a ohne.

Chystáte se tato témata nějak rozpracovat ve svém díle?

Co se týče ukradeného dětství malých žebráků, myslím, že jsem toto téma vlastně nikdy neopustil, pokaždé jsem se ho ve svém psaní alespoň trochu dotkl. Pokud se v románu Les Anges Blessés objevuje pouze náznakem a jakoby v závorce, v básnické sbírce mu naopak věnuji báseň nazvanou A rebrousse­vie [Proti srsti života]. Víte, děti jsou v Senegalu tím nejcennějším, co máme, jsou pro nás poklad. V básni ukazuji prstem na pokrytce, kteří tento poklad se zálibou pošpiňují a nechávají ho žít proti všem morálním pravidlům a v té nejhorší bídě.

Co se týče sociálních rozbrojů vznikajících kvůli ropě, prozatím je pouze pozoruji, zkoumám chování lidí i politiků, studuji je jako v nějaké obrovské laboratoři. Časem se z toho možná vyklube něco, co budu chtít uchopit i perem. Moje psaní bude vždycky sociálně angažované, anebo nebude vůbec.

Je sociálně angažovaný i váš román Les Anges Blessés?

Ano, moje tvorba je vždycky angažovaná až militantní, stejně jako moje řeč a vlastně celé moje tělo. Ostatně nevím, jak by se mohla nějaká umělecká tvorba, a tím myslím tvorbu nepikturální, stát pouhým l’art pour l’art. Každý přece jedná nejprve proto, že je člověkem a že je tím, kým je. Někteří jdou tak daleko, že dokonce nabízejí různá řešení společenských problémů, jiní zůstanou jen u toho, že odhalují nedostatky ve společnosti. Já se snažím vyprávět příběh tak, aby byl univerzálně platný. Ve všech zemích světa, i v těch, které nám jsou popisovány jako ráje na zemi, jsou určité kategorie lidí neprávem ponižovány, opovrhovány, přehlíženy. Myslím, že lidská společnost je globálně dobrá, musí být, snaží se přece o to, aby byl možný pospolitý život. Ale zároveň umí stejná společnost vinou svých politických nebo náboženských organizací vytvořit nespravedlivé až nesnesitelné tlaky. Existují ohromná společenská tabu, o kterých se nemluví. Nejčastěji si to člověk za celý život ani neuvědomí, protože žije uvnitř a zcela přirozeně hraje s ostatními tu stejnou pokryteckou hru. Ve své relativní svobodě spisovatele chci říct vše, nechci se zastavovat před žádnou uměle vytvořenou zdí. Někdy si říkám, že je dobře, že nejsem malíř, používal bych nejspíš tolik černé barvy, že by z noci vůbec nic nezbylo.

Profesí jste učitel, od roku 1990 vyučujete literaturu a dějepis. Je váš způsob výuky něčím specifický?

Každý učitel má svůj vlastní rytmus a styl – své vlastní umění výuky a přístupu k žákům. Tak jako jsem mohl sám kdysi obdivovat některé své profesory, můžu teď s potěšením konstatovat, že i já jsem měl určitý vliv na své studenty, ať už na druhém stupni základní školy, na gymnáziu nebo na univerzitě, kde jsem všude za ta léta učil. Jsem rád, že se ke mně studenti stále hlásí, rád se dozvídám o jejich úspěších v profesním i osobním životě. Opravdovou odměnou pro učitele je úspěch jeho žáků, vědomí, že všechna ta snaha nebyla marná. Mimochodem, svoji milovanou motorku jsem dostal od jednoho takového úspěšného studenta, ze kterého se stal velice dobře situovaný muž.

Ve všech institucích, kde jsem působil, jsem vedle pravidelných vyučovacích hodin vedl i pološkolní nebo zcela mimoškolní aktivity: knihovnu, centrum pro dialog s rodiči, výměnné programy a družby a v neposlední řadě vždy i školní divadlo. Nejsem příznivcem příliš rigidních a statických vyučovacích hodin, myslím, že ani hodiny matematiky nebo exaktních věd takové být nemusejí. Například si nedovedu představit, že bych hodinu literatury či jazyka podal bez správné dikce. Ale mělo by to platit ve všech předmětech. Jsem také přesvědčen o tom, že každá škola by měla zaměstnávat profesionála, který by se staral o kulturní vyžití studentů. Život školní instituce by neměl být soustředěn pouze na to, co je hmatatelné, jako jsou výsledky testů. To nehmatatelné je přece mnohem důležitější.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Máte teď něco rozepsaného?

Mám rozepsanou takovou dlouhou iniciační pohádku. Vypráví o putování malého opuštěného chlapce, který při svých cestách po zemi potkává dobré duchy a prožívá s nimi nejrůznější dobrodružství.

Proč zrovna pohádku?

Protože jsem také pohádkář a vypravěč. Vy­právění příběhů má u nás obrovskou tradici. Sám jsem se několikrát zúčastnil mezinárodních setkání kolem tohoto žánru a nedávno jsem založil spolek COCONS – Compagnons Conteurs du Nord/Sénégal [Pohádkáři severu]. Hodláme každoročně pořádat mezinárodní festival Ndar Palabrages.

Budete pokračovat s turné vaší divadelní one man show?

Divadlo je můj život, oblíbený způsob vyjadřování, můj nádech a výdech. Nedokážete si představit, jak mě turné obohacuje a vnitřně vyživuje. Můj francouzský agent teď připravuje další sérii představení po Evropě. Myslím, že po účasti na Týdnu mezinárodní solidarity v Paříži se také plánuje Marseille, Madrid a Barcelona.

Nechystáte se přijet i do Prahy?

To bych opravdu moc rád a mám k tomu nejen profesní, ale i osobní pohnutky. Když se před pár lety řeka Senegal vylila z břehů, zaplavila mi dům a já musel evakuovat celou rodinu. Pražští andělé mi tehdy umožnili postavit novou, výše položenou budovu. Hrát v Praze je proto jedním z mých velkých přání. Mám tam opravdové přátele. Už jsem byl dost blízko – v Německu, Belgii, Holandsku – a moc mě mrzí, že se mi nikdy nepodařilo zajet až k vám. Doufám, že mě jednou nějaká zajímavá umělecká instituce pozve.

Vy tedy nesníte o Francii jako ostatní Senegalci, ale o Praze. Máte i jiné sny?

Když jsem začal před časem psát poezii, rozhodl jsem se, že budu chvíli pozorovat svět pouze prizmatem krásna. Moje múza ke mně tehdy přišla a vypadala jako slavná marocká sochařka Soukeina Khalil. Máme prý podobné oči. Ona modelovala člověka nebo jeho příběh z hlíny a já ho psal. Anebo naopak? Kdo ví?

Od té doby se mé sny změnily a také se začaly částečně plnit. Vidím v nich sám sebe, jak objíždím nejrůznější místa světa, abych ho pomocí umění změnil a zlepšil. Každé městečko, každou vesnici. Mým snem je smazat úšklebek na tváři dítěte ulice. Je už teď dospělým mužem, o to je to těžší. Sním o tom, že s tím nikdy nepřestanu.