Odtrhli jsme od přírody své já

Proč je vhodnější přírodu ponechat svému osudu než ji aktivně chránit? Proč se začal používat koncept takzvané nové divočiny?

Krajina je buďto čistou divočinou, nebo je prostředím, které je do nějaké míry pozměněné či narušené vlivem člověka. Třetí možností je prostředí zcela zdevastované – příkladem mohou být známé athabaské ropné písky v kanadské Albertě. Taková ekocida představuje úplný opak toho, co je žádoucí: příroda se nejenže nechrání, ale naopak velkoplošně devastuje.

Aktivně chránit potřebuje jen narušená příroda – a to nejlépe tak, že se v ní nechají co největší plochy bez zásahu, které umožní přírodě návrat k divokosti. Přátelé z církví razí heslo, které se ujalo: musíme být dobrými správci planety. Bohužel je to omyl. Jak lze dobře spravovat něco, čemu do potřebných detailů nikdy nemůžeme porozumět? Příroda se vyvíjela miliardy let, mezi jednotlivými organismy existuje navzájem nesčetně vazeb a ty se ještě každou vteřinu mění a vyvíjejí svou vzájemnou interakcí. Takové dění nelze logicky uchopit, natož spravovat.

Jako nenarušenou divočinu si však nemusíme představovat zrovna prales, ale jednoduše to, co odpovídá z dlouhodobého hlediska danému místu, jeho zeměpisné délce a šířce a nadmořské výšce. Slovo „nová“ ve spojení nová divočina pak naznačuje, že na konkrétním místě se sice nachází něco kvalitativně jiného, než co na něm původně bylo, důležité však je, aby i zde byla zachována co největší biodiverzita. Jednoduše řečeno, cokoli zeleného je lepší než asfalt.

Odhalit degradaci systému přitom mnohdy stojí velké úsilí. Ochrana přírody je totiž založena na ohrožených druzích, které jsou dobře viditelné. Proč? Lidé mají rádi vzácnost a velké se chrání lépe než malé, přestože právě to malé bývá mnohem zásadnější, například půdní bohatství – edafon, nepatrné půdní mikroorganismy. Tím nechci shazovat ochranu přírody, ale ve skutečnosti je to jen záplata. Potřebujeme hlavně nechat přírodu na co největších plochách na pokoji. Ekolog a přírodovědec Aldo Leopold to vyjádřil slovy: vše, co směřuje k zachování krásy, integrity a rozmanitosti ekosystému, je dobré, vše, co směřuje jinam, je špatné. Nová divočina je za těchto okolností pouhá znouzectnost.

Jak se u nás změnila ochrana přírody po roce 1989?

Poměrně významně. Za socialismu jsme měli relativně dobrý zákon, ale v praxi fungoval jako politická Potěmkinova vesnice. Po revoluci, jíž se silně účastnila i ekologická elita, vznikl nový zákon, jenž navíc vedle klasických národních parků definoval nový model chráněných krajinných oblastí, které měly sloužit k jakémusi nalezení rovnováhy mezi přírodou a člověkem. Dnes se pomalu, zato jistě z ochrany přírody stává další Potěmkinova vesnice. V řadě případů se – a to i v národních parcích – devalvuje hodnota území, protože se úředníci nechovají, jak zákon na ochranu přírody nařizuje, a zavírají před jeho porušováním oči. Na poli ochrany přírody se neustále snižují stavy zaměstnanců nebo se experti, kteří skutečně usilují o ochranu přírody, nahrazují úředníky, kterým je to tak nějak jedno.

Snažíte se zavést pojem „Rodina Matky Země“ – co jím máte na mysli a jaké cíle jím sledujete?

Pořád jsem přemýšlel, jak spojit několik navzájem naprosto neslučitelných věcí. Jednak to, že se metafyzické poznání začíná potvrzovat i vědou, kvantovou fyzikou. I hmota, která nám dosud připadala neživá, je totiž podle aktuálních vědeckých teorií dost možná v jistém smyslu živá. A jednak to, že se lidstvo transformuje a probouzí, byť hrozně neohrabaně a primitivně vzhledem k tomu, že má k dispozici technologie jako internet. Lidé místo toho, aby se jeho prostřednictvím spojili a spolupracovali, buď opakují stejné chyby, nebo přicházejí na věci, které už někdo vymyslel, čímž se ztrácí čas, který nemáme. Klimatická změna přitom probíhá natolik rychle, že pokud se lidstvo nesjednotí k nějaké celosvětové akci, tak nemá šanci. Doteď jsme vždycky se záplatou čekali, až někde míč praskne. Ale když nafukující se balón rupne na více místech najednou, nikdo ho už nespraví.

Dnes takzvaná teorie všeho v souladu s veškerými metafyzickými výkřiky a předpoklady šamanů od začátku dějin tvrdí, že všechno je propojeno, což nám dává obrovskou informační sílu, je to obrovsky mocná ekologická informace: svět je naše tělo, slovy filosofa Alana Wattse. Žádná stolička či kámen přitom není objekt hmatatelně oddělený od okolí, ale spíše připomíná událost. To, že je vnímáme jako oddělený objekt, je smyslový klam. Každý objekt je vesmír sám o sobě, propojený s ostatním vesmírem. Je pravděpodobné, že až nějaká katastrofa přinutí lidstvo uvědomit si tuto jednotu přírody a vesmíru.

Doba silně přeje naopak egoismu a individualismu…

Ego je důležitý nástroj pro to, abychom mohli jíst, pít a dýchat, a je v pořádku, že ho člověk má. Je ale nutné ho doplnit bezbřehou láskou ke všemu kolem, která vede k jeho rozpuštění, nebo se alespoň snažit okolí minimálně ubližovat – dodržovat zásadu ahinsá. Například potíže s klimatickou změnou, kterou jsme jednoznačně odstartovali my a kterou živíme čtyřmi gigatunami uhlíku ročně, považuji jen za fyzickou manifestaci znečištění naší mysli a naší nevědomosti.

Co dnes ohrožuje přírodu nejvíc?

Korporace. Jsou záludné v tom, že je to nepřítel, který není vidět. Problém je v tom, že my jsme částečně jimi: lákají nás na pohodlí a my se pak na nich stáváme závislými. Jediné řešení je to pohodlí odmítnout. Nejvýhodnější pro korporace je nevědomost a z toho plynoucí lhostejnost mas. Občan musí být zaměstnán úplně jinými věcmi, než jsou ty podstatné, aby neměl vůbec čas a kapacitu o něčem přemýšlet. Praktická ukázka: televize nabídne voňavou reklamu na Roundup, z níž se člověk dozví, jak výborně funguje. Chybí ovšem informace, co za společnost ho vyrábí a o co usiluje, a už vůbec chybí upozornění, že je to prokázaný karcinogen, takže korporace zcela hladce ovládne trh na celé planetě. V každé zemi se sice zformuje pár skupinek, které začnou pátrat, co je ta firma zač, a začnou někde mávat transparenty. Načež korporace najme některou ze světových PR agentur, která lživou protikampaní argumenty odpůrců odstřelí.

Jedinou strategií, jež má šanci nad korporacemi zvítězit, je masový odpor konzumentů. Smyslem Rodiny Matky Země nebo jakékoliv podobné kampaně, která chce tohle zastavit, je, že se pokusí zprostředkovat sofistikovaný a dobře koordinovaný globální odpor. Korporace dnes hrají o čas, a kdyby neměly tolik prostředků, už by musely své snahy dávno vzdát. Není se čeho bát, ta věc je na spadnutí. Lidé, kteří změnu spustí, nebudou mít nějaké převratné poznatky, zato budou mít schopnost syntézy informací a hlubinné, holistické myšlení.

Má situace nějaké politické řešení?

Myslím, že bude nutné přijmout myšlenku nějaké formy bioregionalismu. Centralizace a fungování velkých organizací jsou samy o sobě problém. My se musíme naučit fungovat jako příroda – musíme mít povědomí o tom, co dělá dalších pár miliard lidí po světě. Nicméně v rámci společenství se podle toho nejde rozhodovat, svět sice je naše tělo, ale co se týká bezprostředního fyzického fungování, je nutné vztahovat se k nejbližšímu okolí. Jinými slovy, pokud ihned kolem našeho domova nepocítíme zpětnou vazbu, že jsme něco udělali špatně, budeme si myslet, že my nic neovlivňujeme a že naše chyby příroda vždy spolehlivě zahladí, jakkoli jsou velké. Bezbřehý rozvoj v konečném prostředí je ale nesmysl – nelze dosáhnout ani toho trvale udržitelného, máme­li omezenou rozlohu naší globální „pastviny“. Zde se mýlí celý současný establishment, respektive on o tom problému ví, ale nemá řešení, a tak se tváří, že tato na ropě závislá civilizace půjde udržet.

V roce 2012 jste byl nominován na Cenu Josefa Vavrouška za boj proti ropné korporaci, která u nás chtěla těžit břidlicový plyn. Podařilo se vám zvítězit? Proč právě tento problém považujete za zásadní?

Zvítězit se nám ještě bohužel ani po třech letech nepodařilo. Břidličnou lobby naše Koalice STOP HF, kterou jsme vytvořili společně s obcemi, dočasně vyhnala, ale kdykoli se může vrátit. A skoro kamkoli. Případné nasazení nekonvenčních metod dosud ohrožuje zdraví minimálně jednoho a půl milionu občanů České republiky a vláda, přestože ji intenzivně vyzýváme, dosud nepřijala příslušnou právní úpravu, například novelu horního zákona, která by aspoň frakování břidlic a podzemní zplyňování uhlí zakázala celoplošně. Metoda je extrémně nebezpečná z mnoha hledisek. V USA a všude, kde se masově používá, je totiž hlavně ohrožena kvalita i kvantita jak podzemní, tak povrchové vody, dále generuje zemětřesení, radioaktivitu. V USA i v Austrálii, Jižní Americe, Číně a dalších zemích těžba břidličného plynu a jiných uhlovodíků těmito novými metodami představuje doslova katastrofu světových parametrů. Ukazuje to v plné nahotě naši závislost na ropě a zemním plynu. Vlády a korporace udělají cokoli, i kdyby měli umírat občané, aby zajistily další zdroje fosilního uhlíku.

Aby toho nebylo málo, tyto nekonvenční metody těžby urychlují oteplování klimatu nejen ve spalovací koncovce, ale už při jejich těžbě! Proto je tyto metody potřeba celosvětově zakázat, a ne je podporovat, o což se například skrytě snaží proces přijetí Transatlantického obchodního a investičního partnerství, zkratkou TTIP. A jsme zase u korporací: TTIP nebude žádnou výhodou pro malé obchodníky, ale pro nadnárodní molochy, jejichž impakt na planetu sílí. TTIP nepřipravují malopodnikatelé, ale korporace, a vlády, zdá se, vůbec necítí ohrožení, nebo jen strkají hlavu do písku. Nejen na zkušenosti z České republiky se jasně ukázalo, že státy obecně nejsou připraveny na vpád nadnárodních firem, jejichž vliv na obyvatelstvo a planetu má dopady srovnatelné s válečnou anexí: vzpomeňme jen namátkou toxickou kauzu s DDT, stejný scénář s rakovinotvorným Round­­upem – oboje produkuje firma Monsanto, která stojí i za TTIP –, olovnatý benzín Fordu, všeobecné rozšiřování jedů a mutagenů, hormonálních disruptorů, jako jsou zpomalovače hoření, léky, barvy, PCB, PAU, dioxiny, freony, biocidy. Zpomalovače hoření mají v krvi dnes všechny děti průmyslových zemí i v osmkrát vyšších koncentracích než jejich rodiče. V tuku je však mají i všechny kosatky a velryby… Z chemického hlediska jsou kytovci toxický odpad. Zpomalovače hoření a další látky jsou v mateřském mléce všech savců. Tato situace tu nikdy nebyla. I proto vymírá tolik živočišných i rostlinných druhů. Naše závislost na fosilních palivech je gordickým uzlem této civilizace, ničí doslova vše.

Co se týče pozorování a ochrany konkrétních druhů, zaměřujete se na sokoly. Proč právě na ně? Propagujete bezzásahové pozorování, jste odpůrcem kroužkování, čipování a podobných praktik biologů – proč?

Sokoly stěhovavé začala Správa CHKO Broumovsko chránit již před patnácti lety na popud mého přítele Josefa Vrány, vynikajícího experta na etologii těchto dravců. Je to vhodný příklad takzvaného vlajkového druhu [veřejností oblíbený druh rostliny či zvířete, který funguje jako symbol ochrany určitého území – pozn. red.]. Vypadá dobře a stojí na vrcholu potravního řetězce. Vyskytuje­li se sokol v krajině, znamená to, že koncentrace DDT v místě poklesla na míru, která mu umožňuje žít. Je­li přítomen sokol či jedle a podobné druhy, příroda se uzdravuje a i můj domov je zdravější.

Pomáhat s ochranou jsem začal proto, abych jako úředník Správy CHKO neseděl jen u papírů, ale dělal i něco hmatatelného. A jelikož jsem i horolezec, oproti laickým strážcům jsem mohl podávat lepší kvalitu služby včetně filmování a focení z nepřístupných míst. Postupně jsem poznal unikátnost sokolů a začal jejich pobyt považovat za náš domácí poklad, který musíme chránit. Tento názor byl ale menšinový. Většinou zněl názor, že hnízdění sokola ve skalách, jejichž části se musejí na ochranu hnízdícího páru na čas zavírat před vstupem turistů i lezců, je ekonomickou brzdou. Říkali to ale lidé, kteří neměli ponětí o tom, jaký zázrak návrat sokolů představuje. I zde se dobře profiloval spor mezi ekonomií a ekologií. Od počátku jsme ale říkali: Dobře, když tvrdíte, že vás hnízdění ekonomicky poškozuje, což mimochodem nebyla pravda, jak ukázala jedna diplomová práce, postavte zvýšení návštěvnosti na propagaci sokola. Sokola lze ale zahlédnout stěží, a tak abych mohl lidem přiblížit tohoto opeřeného rytíře, strávil jsem stovky hodin pokusy něco z jeho života nafilmovat a nafotit, ale tak, aby nebyl nijak rušen, abychom nebyli nařčeni, že kážeme vodu a pijeme víno. Lidé totiž příliš nevěří řečenému, a proto je dobrá fotografie nebo filmový záběr lepší než tisíce slov.

Dnes, po patnácti letech odmítání sokola, se veřejné mínění začíná obracet a sokol se pomalu stává ikonou oblasti. Zde má mé domovské městečko Teplice nad Metují asi světový unikát – při hnízdění sokola je skoro každé jaro vidět do jeho hnízdní dutiny a lze ho pozorovat dalekohledy. Sokolí rodina se tak stala mojí rodinou, a proto ji hlídám, když jiným z města je to jedno, přestože už na Správě CHKO nepracuju.

Angažujete se i v problematice vody v krajině a vysychání půdy, což je téma, jehož závažnost pochopili velmi intenzivně díky letošnímu létu snad všichni obyvatelé Evropy. Kde hledat příčiny degradace vod?

Každá civilizace, která si neváží vody nebo jí má z jakéhokoli důvodu nedostatek, zmizí. Aby mohla příroda prosperovat, potřebuje vodu. Již v roce 2005 jsem založil občanské sdružení Živá voda pro návrat vody do krajiny. Kvalita vody se snižuje ze stejných důvodů, z jakých se otepluje planeta nebo devastuje příroda. Své já jsme odtrhli od přírody. Špatně myslíme, špatně cítíme, a proto i špatně jednáme. Uvěřili jsme ekonomům, že peníze vyřeší vše, že znečišťovat se vyplatí. Považujeme za nejvyšší hodnotu diamanty či zlato, ne vodu a chleba. Příčiny sucha jsou velice komplexní. Jsou jimi odlesňování, odvodňování, tedy meliorace, a utužení půd, urbanizace krajiny, ničení mokřadů, napřimování a zahlubování toků. Největší zásobárnou vody je les a jeho půda. V říční krajině není největší zdaleka jedinou zásobárnou řeka, ale zejména její niva – příbřežní rovinaté plochy, většinou louky. Jakmile tok zahloubíme, odvodníme i výšku sloupce podzemní vody v nivě. Tímto inženýrským přístupem ke krajině a vodnímu prostředí jsme nejen v České republice zničili malý oběh vody, tedy místní srážky, a vodu dostáváme jen z dálkových srážek, zejména z moře. A tohle všechno zvyšuje sucho, snižuje zásoby podzemní vody a dále urychluje odtok vody z krajiny.