Umírat v každé knize by bylo náročné

Daleko od nich (Loin d’eux) je váš první román...

Ano. Můj první publikovaný román.

Mohl byste říci něco k jeho struktuře? Hovoří v něm několik postav, vševědoucí vypravěč neexistuje. Jednotlivé osoby se představují prostřednictvím vlastního vyprávění, pak jsou tu hlasy ostatních, které výsledný obraz doplňují. Říká se, že váš román je o nemožnosti mezilidské komunikace. Souhlasíte s tím?

Všichni to tvrdí, takže by to měla být pravda. Já jsem ale na něco podobného při psaní vůbec nemyslel. Neřeknu si: „Tak, teď napíšu knihu o komunikaci mezi lidmi.” Postavy prostě začaly mluvit. Proto je pro mě začátek knihy tak důležitý. Předtím jsem zkoušel psát a vůbec to nešlo, pak se to najednou rozjelo. Postavy začaly vést své monology a já jsem byl velmi překvapen jejich ochotou mluvit. Bylo to pro mě ohromné osvobození. Samozřejmě jsem musel do určité míry přemýšlet i o struktuře a ději...

Co bylo počátečním impulsem? Měl jste nějaké téma? Hlavní událost?

Ano, samozřejmě, hlavní událostí je sebevražda. Sebevražda hlavní postavy, nebo spíš postavy, vůči které se ostatní postupně definují. Ta sebevražda mě zajímala, protože pro mě představuje jakési prázdné místo. Postava je v románu přítomná, ale sebevražda ne. Nemáme o ní přesnější informace. To je také něco, co mi při pohledu zpět trošku vadí.

Vzhledem ke skutečnosti, že jde o váš první román, to ale může být i výhoda...

Ano, to jistě. Je důležité udržet určitou stavbu. Člověk získá pocit, že má téma, napíše několik stran a říká si, že se nit za chvíli objeví, ale ono se to nemusí povést. Proto je možná dobré začít něčím krátkým, držet se jednoho tématu. První román je jedinečný, protože námět jistým způsobem hledáme i v sobě, je to velmi intimní záležitost. Takhle to vyznívá, jako by se jednalo o čistě formální záležitost, ono to ale samozřejmě není tak jednoduché.

Kdy jste začal psát?

Psaní mě zajímalo již od dětství. Vystudoval jsem výtvarnou školu, ale otázka psaní se stále vracela, i když tu byla neustále obava, zda mám opravdu co říct. Dal jsem si rok na psaní, abych zjistil, co z toho vzejde. No a tohle byl třetí pokus.

Nakladatelství Éditions de Minuit jste si vybral sám?

Ano, nijak jsem na tom sice nelpěl, ale byl to takový můj sen. Pro spoustu lidí je to kultovní nakladatelství, autoři, které vydává, nemusí sedět každému, ale je nesporné, že každý z nich je z literárního hlediska na výši. Neříkám, že se jim cítím být blízko, ale myslím, že například Becketta máme všichni společného.

Měl jste v knize Daleko od nich snahu rozlišit styl mluvy jednotlivých postav, nebo jde stále o jeden hlas?

Svým způsobem je to stále jeden hlas. Přemýšlel jsem, zda mám jejich řeč odlišit. Nemluví přece všichni stejně. Ale pak jsem si říkal, zda by to nevyznělo jako přílišná naturalizace. Koneckonců jde o čistě literární jazyk.

Nicméně mám pocit, že postava Jeana mluví trošku jinak.

Máte pravdu. To se při psaní stává. Některé postavy se projevují výrazněji, a přesně k tomu došlo v případě Jeana, aniž bych já věděl proč.

Takže to vzniklo naprosto přirozeně?

Naprosto. Vím, jak je těžké jednotlivým postavám dodat prvky, kterými by se od sebe odlišovaly, ale pak jsem si řekl, že se přece pohybuji v literární realitě. Myslím, že je lepší snažit se dosáhnout dojmu pravdivosti spíše než dojmu reality. Na rozdíly mezi jednotlivými postavami se mě lidé často ptají. Chtějí totiž, aby autor byl zároveň vypravěčem. Vyskytli se i tací, kteří byli přesvědčeni, že jednu z mých dalších knih musela napsat žena. Na to mohu říct jedině to, že podle jejich pojetí bych musel umřít, abych mohl mluvit jako Luc. Umírat v každé knize by ale bylo docela náročné.

Snažíte se vžít do jednotlivých postav?

Řekněme, že se spíš snažím vžít do logiky dané situace. Zajímá mě, jak se může děj logicky posouvat. Například situace, kdy se někdo cítí v přítomnosti jiné postavy nesvůj. Co bude dělat třeba s rukama... Snažím se to zachytit. Řeknu si, že u toho zůstanu, dejme tomu, na deseti stranách. I když nemám co říct. Tak se dostanu do situace podobné té, v jaké se nachází postava. Snažím se také zachovat logičnost situace. Pozoruji, co se děje. Nechci se dostat do pozice vypravěče, který hodnotí. Chci, aby to vycházelo z postavy. Může to být třeba blbec, ale on sám o tom přece neví. Čtenář si pak možná řekne, že je to blbec. Postava sama se tím ale v průběhu děje nezabývá.

Máte své postavy rád?

To je individuální, ale většinou je mám rád. I když mě někdy štvou. Je to zvláštní – když dokončím román, mám ke svým postavám vztah jako k lidem, které jsem před dlouhou dobou znal a pak je ztratil. Ale asi je to přirozené, protože jsem s nimi prožil několik měsíců. Přesto nejsou jako skuteční lidé, například si vůbec nepředstavuji jejich fyzickou podobu, jakou mají postavu nebo barvu vlasů. Spíše si představuji jejich pocity. Vzpomínám si, že když jsem psal román Naučit se skončit (Apprendre à finir), odjel jsem na víkend a práci přerušil v momentě, kdy jedna z postav sedí na kole, jednou nohou se opírá o zem a čeká, až zhasne červené světlo na železničním přejezdu. Celý víkend jsem pak s postavou prožíval přímo fyzický pocit nepohodlí, jako bych sám čekal, až budu moct nasednout na kolo a odjet. Vlastně to bylo docela nepříjemné.

Stejné problémy s postavami zažívá překladatel, který jim ale navíc nemusí tolik rozumět; vnímá je, stejně jako čtenář, jen zprostředkovaně. Snad v každém překladu se vyskytnou pasáže, kdy přesně nevíte, proč postavy dělají to či ono.

Ano, to musí být pro překladatele dost těžké. Ve chvíli, kdy píšu, nad takovými věcmi nepřemýšlím, postavy samy nacházejí logiku příběhu. Ale je mi jasné, že jak pro čtenáře, tak pro překladatele musí být obtížná právě ta přítomnost osoby autora v textu, se kterou je třeba počítat. Jako autor jsem této přítomnosti ušetřen, je pro mě naopak žádoucí se jí zbavit. Dovedu si představit, že překladatel zažívá jakýsi „strach z plné stránky“, zatímco spisovatel se obává stránky nepopsané.

Zapojujete do svých románů autobiografické prvky?

Vše, co čtete v mých knihách, je fikce, ale zároveň lze říct, že všechno je to pravda. Myslím to tak, že vše, co jsem kdy přečetl nebo viděl v kině, je součástí mé biografie. Klidně bych v nějaké knize mohl ocitovat dvě stránky z Prousta a říct, že tyhle dvě stránky jsou částí mého života, stejně jako všechno ostatní, takže proč ne? Proč by například do mé autobiografie měl být zařazen můj citový a soukromý život, ale už ne můj život literární? Všechno tohle je přece stejně důležité. Z tohoto pohledu je všechno, co jsem kdy napsal, součástí mé autobiografie. Jsem přesvědčen, že každý spisovatel do svých textů vkládá nejen to, co kdy zažil, ale také to, co slyšel nebo četl, prostě celou tuhle směs. Je úžasné vidět, jak se to všechno spojuje.

Snažíte se být při psaní také psychologem?

Moc toho o psychologii nevím a navíc je mi to dost jedno. Od vydání knihy Daleko od nich mě často zvou na různé konference o sebe­vraždách nebo o vztazích teenagerů k rodičům – ale k tomu já nemám naprosto co říct! Pokaždé se těm lidem snažím vysvětlit, že pro spisovatele je strašně důležité nemít na věci, o kterých píše, žádný názor. Představte si, že budu třeba chtít vylíčit totálního grázla. Největší chyba by byla zaujmout stanovisko a kázat, že to, co dělá, je špatné. Nesmím ani soudit, ani omlouvat, jenom se snažit pochopit, proč se věci dějí právě tak, jak se dějí. Pokud z knihy moc silně cítíme toho, kdo ji napsal, něco je špatně. Pak samozřejmě také existují knihy, ve kterých je autor tou nejdůležitější postavou, tedy knihy s určitým poselstvím, ale to není případ mých románů, takže k tomu vážně nemám co říct...

Proč vlastně píšete? Říkáte, že to není kvůli hledání pravdy či realismu, ale proč tedy?

Otázka realismu je komplikovaná. Mne zajímá skutečný život, ne realismus. Realismus znamená předstírat, že budoucnost neexistuje a že svět románu je skutečný. Pravda je ale něco jiného... Řekněme, že se snažím o to, aby každá postava dostala prostor říct svou pravdu. Nemyslím si totiž, že existuje pravda absolutní, daná shůry. Právě naopak – existují různá vnímání pravdy a každý věří tomu svému. Pro mě je zajímavé, že když v románu navrstvím několik hledisek různých osob, čtenář si zformuje hledisko vlastní. Chtěl bych, aby kniha a její postavy žily svým vlastním životem a nebyly pouhým nástrojem, s jehož pomocí se něco vyjadřuje. Aby příběh žil sám za sebe.

Když ale necháte postavy, aby jednaly samy za sebe, může se stát, že se při psaní dostanete do slepé uličky. Co v takovém případě děláte? Prostě určitou situaci vypustíte a začnete znovu?

Když se postavy dostanou do slepé uličky, nejdřív se snažím zjistit, proč se tam vlastně dostaly, a vyřešit problém přirozeně. Ale je pravda, že i když se snažím do knihy příliš nezasahovat a ponechat postavám volnost, pánem situace jsem pořád já. I když nechci příliš manipulovat, musím přece jen stanovit bod, ke kterému chci knihu dovést.

Když jste psal svůj druhý román, napsal jste prý osm set stran a pak jste vybral to, co se vám hodilo. Postupujete tak u všech svých knih?

Není to nějaký standardní postup, každou svoji knihu jsem psal jinak. Ani u toho druhého románu vlastně nejde o osm set stran stejného textu. Napsal jsem vždycky asi tak dvě stě stran a pak jsem zjistil, že s těmi určitými postavami to prostě nepůjde, a začal jsem psát znovu od začátku. Pokaždé to byla skoro jiná kniha. Ponechal jsem situace, které se mi zdály dobré, ale postavy jsem nahradil jinými.

Co tím myslíte, když říkáte, že je situace dobrá? Znamená to, že dobře zapadá do textu, nebo si o ní spíš myslíte, že bude čtenářsky zajímavá?

V tomto momentě psaní na čtenáře rozhodně nemyslím, mám úplně jiné starosti, hlavně o to, aby ten text držel pohromadě.

Jestli tomu dobře rozumím, o knize uvažujete spíš jako o situacích, které je třeba pospojovat, než jako o příběhu. Takže první věcí, která vám přijde na mysl, když plánujete nový román, jsou právě situace?

Ano, ale úplně nejdřív vlastně nepromýšlím ani situace, spíše mě napadají pocity, obrazy, příhody, představím si třeba pláž, nějaké velmi suché a opuštěné místo...

Proč jste se rozhodl psát své knihy formou dialogu, či ještě častěji monologu? „Klasická“ forma s vypravěčem vám nevyhovuje?

Ne, nevyhovuje, neměl bych tak pocit, že jsem na svém místě. Také to trochu souvisí s otázkou pravdy, chci říct, že když čtu knihu s vševědoucím vypravěčem, působí to na mě úplně falešně a uměle, zkrátka tomu vůbec nevěřím. Kdybych do svých románů zakomponoval vševědoucího vypravěče, byl by to někdo, kdo má tu jedinou pravdu, kdo manipuluje. Já chci podávat vidění reality z mnoha úhlů pohledu. Ať si každá postava řekne, co ví nebo co si myslí, tím se totiž čtenář ocitne ve velmi svobodné pozici, protože není nucen věřit tomu, co ta či ona postava říká. Forma monologu souvisí také s energií. Do monologu může autor vložit více pohybu, rychlosti, všech těchto technických záležitostí. Monolog mi přijde silnější a působivější. Když však předčítám své monologické texty nahlas, rozhodně se snažím vyhnout falešné dynamizaci textu, která je podle mě spojená s problémem rea­lismu, kdy člověk předstírá, že je tou postavou, která právě mluví. Zatímco já jsem přesvědčen, že je velká chyba to hrát. Jediné, co se podle mě při čtení nahlas uplatní, je rytmus.

Je pro vás psaní jakousi formou terapie, snažíte se prostřednictvím svých postav zbavovat problémů či věcí, které vás tíží?

Ano, jistě, psaní určitě funguje jako takový hromosvod. Ty postavy jsem vymyslel já, a proto mají částečně i podobné problémy jako já...

Takže to funguje trochu jako u antických tragédií – diváci si na konci popláčou a pak se cítí očištěni...

Ano, je to tak, tragédie mě vlastně docela zajímají, především co se týče pohybu a rytmu. Všechno vás směřuje do jednoho bodu už od začátku textu. Postavy naprosto jistě musí dojít k jednomu určitému konci a žádnému jinému. To je pro mě velmi zajímavé. Člověk vidí, jak se jednotlivé prvky tragédie uspořádávají, a pořád se mu zdá, že se z toho postavy dostanou, ale k tomu zcela nutně nikdy nedojde.

Máte vůbec čas číst knihy jiných autorů?

Nejenže mám čas na čtení, ale dokonce si ho úmyslně vyhrazuji, protože je to podle mě velmi důležité. V obdobích, kdy zrovna nic nepíšu, se snažím hodně číst.

Stane se vám, že když se vám zalíbí text napsaný někým jiným, zkusíte ho vzít a přepsat podle svého, třeba jako cvičení?

Ano, ale vlastně je to tak, že člověk převezme prvek od někoho jiného, spíš když si všimne, že mu ten prvek již svým způsobem stejně patřil, tedy že si vezme pouze věc, kterou jaksi „pozná“, je to třeba situace, kterou už dlouho hledal, a najednou zjistí, že na řešení už před ním přišel někdo jiný.

Při takovém postupu ale může nastat problém s autorskými právy.

To určitě ne, protože tu samozřejmě nejde o plagiát. Já ty věci jednoduše vstřebám a pak použiji jinak, rozhodně je neopisuji. Musím pochopit to, co se skrývá uvnitř toho textu, a obohatit tím svoji vlastní práci.

Máte nějakého oblíbeného autora?

Těch je spousta. Třeba mám moc rád Josepha Conrada nebo taky Faulknera, je těžké si na teď všechny vzpomenout...

Co se týče Faulknera, váš román Daleko od nich se vyprávěcí technikou podobá Faulknerově knize Hluk a vřava...

Máte pravdu, já na to ale přišel až po vydání Daleko od nich, a můžu říct, že mě to docela vzalo!

Rozhovor vedly studentky čtvrtého ročníku Ústavu translatologie FF UK.

Zacílené monology

Francouzský spisovatel Laurent Mauvignier (1967) vydal dosud pět knih: Daleko od nich (Loin d‘eux, 1999), Naučit se skončit (Apprendre à finir, 2000), Ti od vedle (Ceux d‘à côté, 2002), Sami (Seuls, 2004) a Pouto (Le Lien, 2005). Jeho styl je v kritikách nejčastěji charakterizován jako „empatický“, námět jeho děl zjednodušeně zaškatulkován jako „pranýřování neschopnosti či nemožnosti vzájemné komunikace i mezi nejbližšími“. Přesněji snad lze Mauvigniera označit za autora, kterého přitahují krajiny nesdělitelného a nesdílitelného, nepopsatelného a nevnímaného.

První čtyři vydané knihy autor koncipoval jako vnitřní monology postav, které se však tradiční šabloně trochu vymykají, protože počítají s adresátem – ačkoli čtenář si není jistý, k jakému posluchači se vlastně obracejí. Děj či příběh v pravém slova smyslu v jeho románech nenajdeme, točí se ale vždy kolem určité životní tragédie.

Už v prvním románu, Daleko od nich, je čtenáři přidělena zvláštní a nezvyklá role: na jedné straně cítí nejistotu, protože netuší, kam příběh spěje. Navíc poměrně dlouho trvá, než se mu podaří identifikovat jednotlivé postavy: text se skládá z promluv navzájem oddělených jen bílým místem, jejich vypravěče lze poznat čistě jen podle obsahu výpovědi, podle vymezování se k druhým. Postav je tu pár: Luc, který se odstěhuje od rodičů z maloměsta do Paříže, tam pracuje v baru a „zničehonic“ spáchá sebevraždu. Jeho rodiče Marta a Jean, Jeanův bratr Gilbert, jeho žena Geneviève, jejich dcera Céline – od dětství jediná Lucova kamarádka, která se později provdá za Jaimeho a vedou spolu dle představ rodičů příkladný život, avšak Jaime se stane obětí dopravní nehody. Céline pak také z rodného města odejde. Děj tu de facto žádný není, text se točí kolem té jediné epizody Lucovy sebevraždy, která se vlastně ale udála mimo román („román“ ve francouzském slova smyslu), dokonce ještě dřív, než běží před čtenářem rozestřené promluvy, v nichž postavy hledají příčiny Lucova činu a různě se s ním konfrontují. Mezi různě prokříženými a propletenými výpověďmi zmíněných postav zaznívají i slova Lucova, ta ovšem patří reálně do jiné časové roviny. Mauvignier nehodnotí, nezaujímá žádné stanovisko. Jako by jen dával dál, co mu postavy vyprávějí – a stejná může být i role čtenáře. Litanie různým způsobem zasažených, raněných Lucových bližních může pouštět druhým uchem ven. Může se snažit se v těch řečech vyznat, porovnat je, utřídit si fakta. Anebo se nechat unést vlastním přístupem, k tomu, co „slyší“, přidat vlastní zkušenosti, vlastní předsudky, a priori se k té situaci postavit. Může si představovat, jak se cítí v kůži jednotlivých postav. Anebo se otřást nad podivností oněch vztahů, souvislostí, událostí.

V Naučit se skončit prožíváme podobným způsobem rozchod dvou lidí – z pohledu opouštěné padesátileté ženy. V románu Ti od vedle stojí proti sobě dva příběhy – Claire vypoví své sousedce Cathy, jak byla znásilněna. „Obyčejná“ Cathy ale Claire, která má ve všem vždycky štěstí, takovou událost skoro závidí. Kniha Sami je o dvou mladých lidech, kteří neuznají za potřebné či vhodné přiznávat pravou povahu svých citů, pak ale mezi ně vstupuje otec... V nejnovější knize Pouto přešel Mauvignier od vnitřního monologu k dialogu. Suchému dialogu, opět bez hledání důvodů jednání obou protagonistů, beze snahy o analýzu situace, bez jakéhokoli popisu anebo pokusu o psychologický výklad aktů postav. Jen slova, navazující sekvence uvozené „ona“ a „on“ (postup, který si vyzkoušela před lety Marie Redonnetová). Milují se už dlouho. Ale jak se dialog odvíjí, začínáme chápat, že se před lety rozešli – on ji opustil. Po třiceti letech se znovu potkali a zdá se, že jejich vztah je stále silný. Mauvignier tedy čtenáře opět přivádí na velmi důvěrná místa, tak osobní, že mnohdy nedostupná samotným aktérům. O to větší talent autor prokazuje: na malém prostoru, jen omezenými prostředky – kniha je velmi útlá – říká to, co se běžně neříká, a už vůbec v dnešní veliké a rychlé, naprosto globální době.

Jovanka Šotolová