Teror vytažený z popela

Už i Česko má své údajné levicové teroristy z řad anarchistů. Alespoň to tvrdí policie, která rozjela spektakulární operaci Fénix. Bylo zadrženo jedenáct lidí a proti třem z nich je vedeno trestní stíhání s velmi závažnými obviněními, včetně přípravy teroristického útoku. Podle některých médií (MF Dnes, Česká televize) jim hrozí dokonce doživotní trest.

Francouzský Tarnac a český Fénix

Ačkoliv policie od samého počátku uvalila na informace z vyšetřování přísné embargo, postarala se zároveň o to, aby do médií řada věcí unikla. K tomu jí zpočátku dobře posloužily především Lidové noviny. Nejprve jsme se dozvěděli, že obvinění jsou prý součástí takzvané Sítě revolučních buněk (SRB), která se v roce 2014 svými komuniké přihlásila k útokům zápalnými lahvemi na policejní auta, mýtné brány, luxusní rezidenci a prodejnu sledovací techniky, a o týden později jsme se dočetli, že zadržení nejsou obviněni ze žádné ze zmiňovaných žhářských akcí a jejich vina spočívá v neuskutečněném útoku na vlak s vojenským materiálem a technikou.

Mnohá média i komentátory vidina levicového terorismu připravila o novinářskou střízlivost – zcela zapomněli na presumpci neviny a o obviněných referovali, jako by už byli odsouzeni. Bombastické titulky jako „Česku hrozil teroristický útok“, „Češi chtěli za­útočit na vlak“ či „Scénář chystaného teroru: ukrýt bombu, hlídat koleje, udeřit a způsobit kolaps“, stejně jako přehnaná vyjádření některých „odborníků na extremismus“ na adresu utajené sítě teroristů vzbuzovaly dojem, že se tuzemsko, aniž by si toho kdokoli všiml, stalo základnou insurekcionismu, tedy povstaleckého anarchismu. Ten zde přitom dosud neměl v podstatě žádnou reálnou historii ani výrazné zastání, ledaže bychom mezi povstalecké anarchisty počítali všechny ty, kteří si koupili a následně přečetli v mnoha ohledech inspirativní, stejně jako spornou knihu Vzpoura přichází (2007, česky 2012 – viz recenzi v A2 č. 24/2012) od „imaginárního kolektivu“ Neviditelný výbor, což je esejistický pamflet, který se v některých svých částech myšlenkám insurekcionis­mu blíží.

Dodejme, že tato anonymní kniha se stala ve Francii jedním ze stěžejních důkazů v dosud neukončeném Případu Tarnac (též známém jako Případ tarnacké devítky), v němž bylo v roce 2008 zadrženo dvacet lidí a zatčeno devět absolventů humanitních a společenských věd z jedné vesnické komunity. Šlo o nebývale monstrózní policejní akci, na níž významně spolupracovala i velká média, a tudíž trochu připomínala reality show. Několik obyvatel statku bylo uvězněno, ostatní byli vyšetřováni na svobodě. Obvinění znělo: „organizování zločinného spolčení a odpovědnost za škody způsobené teroristickým činem“. Ministryně vnitra za velké podpory médií tarnackou devítku pro jistotu okamžitě označila za „nebezpečné teroristy“, ačkoli na statku nebyly nalezeny žádné důkazy trestné činnosti. Teroristická buňka se údajně dopustila sabotáže na trati pro vysokorychlostní vlaky (TGV), jenže brzy se ukázalo, že v inkriminovaný den byli všichni obvinění ostře sledováni policií, což vyloučilo jejich účast na akci. Ona sabotáž navíc nemohla nikoho ohrozit a vedla pouze k několikahodino­vému zdržení několika vlaků. Do dnešního dne nebyl za tento čin nikdo pravomocně odsouzen a za stěžejní důkaz slouží v podstatě jen aktivita obviněných v protestním hnutí a jedna věta z anonymní knihy Vzpoura přichází, jež zmiňuje možnost sabotáže na tratích TGV. Na podporu obžalovaných přitom vystoupila řada významných osobností z celého světa, ale také tarnačtí sousedé, kteří rovnou ustavili výbor na jejich obranu.

Policejní agenti v roli militantů

Francouzský Případ Tarnac je v mnohém podobný české akci Fénix a můžeme jen spekulovat, zda se jím česká policie neinspirovala. S tím rozdílem, že v Česku k žádné sabotáži ani k útoku vůbec nedošlo. Se zpožděním vyšlo najevo, že několikačlenná skupina obviněných byla od podzimu roku 2014 infiltrována dvěma policejními agenty. Podle advokáta jednoho z obviněných o nikdy neuskutečněném plánu zaútočit na vlak mluvili na schůzkách skupinky především policejní agenti (viz Je to policejní provokace, Lidové noviny z 22. 5. 2015) – stejní, kteří mají hrát hlavní roli v usvědčování obviněných. Zdůrazněme, že podle jednoznačného výkladu všech platných trestních předpisů v České republice nikdo nemůže být stíhán a odsouzen pro skutky, které spáchal v důsledku provokace ze strany policejních orgánů. Vnucuje se domněnka, že česká policie tak moc toužila po neexistujícím levicovém terorismu, až se rozhodla významně přispět k jeho vzniku. Strašák terorismu nám ostatně dlouho chyběl, a kdo jej mohl více postrádat než bezpečnostní složky, které s ním mají bojovat a čerpají pro tyto účely stále větší státní příspěvky?

I zde se ostatně mohly inspirovat v západní Evropě, kde je infiltrace prostředí radikálních environmentalistů, radikálních antifašistů i anarchoautonomní scény zvláště v posledních letech častým a ze strany řady politiků i obhájců lidských práv hlasitě kritizovaným jevem. Zřejmě nejslavnějším odhaleným policejním agentem je Mark Kennedy, který infiltroval pod jménem Mark Stone v průběhu několika let celou řadu sociálních hnutí po celé Evropě a pokoušel se proniknout i mezi tarnackou komunitu. Kennedy alias Stone se vždy prezentoval jako radikální militant a v kolektivech upřednostňujících nenásilné přímé akce typu blokád „prosazoval konfrontační akce s policií, které často vyústí v zatýkání aktivistů“ (viz Arnošt Novák: Provokovat a trestat, A2 č. 7/2011). Tak nějak se vytvářejí teroristé ve skupinách, které tvoří mnohdy aktivisté s pacifistickým náhledem na svět i formy možného odporu. Provokace trestných činů by měla být v právním státě neobhajitelný postup, neboť vytváří smyšlený terorismus, který získává reálné kontury teprve z popudu agentů.

Jak zastrašit protestní hnutí

Stejně jako v Případě Tarnac se i v České republice brzy poté, co vypluly na povrch informace o úloze policejních agentů v akci Fénix, ozvalo sedmdesát osobností veřejného života, které žádají „nezávislé prošetření toho, jaká byla role policejní provokace v dané kauze, ze strany Generální inspekce bezpečnostních sborů a dozorujícího státního zastupitelství“. Nejasnosti jsou ale s případem spojeny od samého začátku, zvláště když si uvědomíme, že několik lidí bylo zadrženo na základě toho, že byli zcela nesmyslně a neodůvodněně ztotožněni s členy Sítě revolučních buněk a následně byli bez obvinění propuštěni. Konstrukce dozorujícího státního zástupce, jenž dal podnět k jejich předvedení i domovním prohlídkám a zabavování věcí, se tak ukázala jako zcela absurdní. Lze dovozovat, že podobně jako jiné případy ze západní Evropy má i operace Fénix kromě vykázání činnosti ve věci postrádaného levicového terorismu sloužit především k zastrašování aktivistů sociálních hnutí a k paralyzaci jejich činnosti, která s terorismem nijak nesouvisí, nicméně je v mnoha ohledech otevřeně antisystémová. V něčem to může připomínat provokace Státní bezpečnosti, jež ostatně disidenty minulého režimu ráda označovala za společensky nebezpečné živly a o infiltraci prostředí Charty 77 se snažila opakovaně a mnohokrát i úspěšně.

Když policie vybrala pro své tažení proti levicovému terorismu jméno bájného ptáka Fénixe, možná tím mimoděk prozradila svůj pracovní postup. Fénix přece každých pět set let shořel na prach, aby z něj vzápětí znovu povstal. Podobně se to má i s údajným českým levicovým terorismem, který v českém anarchismu naposledy rezonoval v textech z osmdesátých let 19. století, kdy se mu ještě pěkně postaru říkalo „propaganda činem“. Z prachu zapomnění ho dnes vytahuje a do patřičné podoby modeluje v první řadě Útvar pro odhalování organizovaného zločinu a svou troškou do mlýna přispívá i Síť revolučních buněk – pokud tedy vůbec existuje –, jejíž akce více než cokoliv jiného připomínají prachobyčejné vandalství.

Autor je aktivista sociálních hnutí.