Viki Shock
Sněhurka, jakou svět neviděl!
Clinamen 2015, 141 s.
Černohumorné grotesky nové povídkové knihy Vikiho Shocka, nazvané Sněhurka, jakou svět neviděl!, pozdvihují kdysi pokleslé žánry na piedestal gigantických miniatur. Jsou-li hrdinové výrazem spisovatelova alter ega, nevím, ale máme co činit s pestrým panoptikem: bezrukým pilotem, omšelým pornohercem, věčně opilým kosmonautem, závodním katem, staroruským bohatýrem z kloaky, milencem turecké kentaurky – plejádou postav jakoby z literárního snu. Shock se čtenářem nehraje hru na uměleckou literaturu ve smyslu „já i čtenář víme, že se to stalo jen jako, ale budeme se přesto tvářit, že jde o skutečnost“. Naopak. Vychází z absurdity nebo paradoxu, který graduje, aby se pointa bezostyšně zaskvěla. Nadsázkou dává vyniknout uměleckému záměru – v divadle by se řeklo, že „přehrává“. V okamžiku osvícení si čtenář uvědomí, že Shockovy příběhy se někdy opravdu dějí – buďto ve skutečnosti, nebo v chorobné vidině tíživého šílenství monomanie. Vyprávění směřuje pozornost k meritu problému gradovaným groteskním zlehčením. Realita bude vždycky v úpadku. Nic nečekejte, nic už dávno je. Z konfekčního zástupu prozatérů Viki Shock vyčnívá odlišností svého dekadentního vypravěčství a harmonií. Roli hraje i jeho zkušenost se skladbou poezie; na poušti banality tak jeho četba působí osvěživě jako soudek plzeňského.
Vít Kremlička
Shel Silverstein
Jen jestli si nevymejšlíš
Přeložili Lukáš Novák, Stanislav Rubáš, Zuzana Šťastná
Albatros 2014, 176 s.
Sbírka básní Jen jestli si nevymejšlíš vyšla před více než třiceti lety, českého překladu se ale dočkala teprve nedávno. Ačkoli je originální text jazykově náročný a obsahuje množství slovních hříček, překlad za ním nezaostává – obdržel ostatně cenu Magnesia Litera. Přestože českým čtenářům jméno autora nejspíš mnoho neříká, ve Spojených státech jde o osobnost známou a také kontroverzní. Silversteinovu poezii pro děti mnozí rodiče přijímají negativně, protože autor nectí tradiční tabu – nezdráhá se tematizovat smrt, používá dětem nesrozumitelná abstraktní slova jako „deprese“ či „motivace“ a básně zachycují nejen dobré dětské vlastnosti (fantazie, ambice), ale i ty špatné (sobeckost, sebestřednost, paličatost). Sbírka je plná humoru i absurdity, která je někdy až znepokojivá, zároveň čtenáře konfrontuje s tvrdou realitou. Bezbřehou imaginací a navozováním pocitu, že vše je možné, připomíná díla u nás trochu známějšího autora Dr. Seusse. Na rozdíl od něj se ale Silverstein nebojí dětem ukázat i poněkud temnější kouty fantazie, v nichž se ovšem leckdy skrývají náznaky reality – toho, co nejmenší možná čeká, až dospějí. Celý text doprovázejí autorovy jednoduché ilustrace, které připomínají dětské malůvky. Velmi hravá sbírka obohatí dětským náhledem na určité situace a problémy, ale zaujme i dospělého čtenáře. Každý rodič už si musí rozhodnout sám, jestli je sbírka vhodná pro jeho potomka.
Veronika Šaumanová
Olga Vlčková
Divadlo a divadelní scény
Paseka, Národní muzeum 2014, 154 s.
Další díl edice Zmizelá Praha představuje prostřednictvím dochovaných fotografií podobu budov, výpravu inscenací i atmosféru hereckého prostředí již neexistujících divadelních scén hlavního města minulého století. Soudobého čtenáře překvapí „trojitá duše“ metropole, v níž spolu a vedle sebe dokázaly tvořit a bavit se tři národnosti – česká, německá a židovská. Zaujme také vizuální zřetelnost radikálních proměn, jimiž kulturní stánky prošly v průběhu první poloviny 20. století, i časná existence různých divadelních forem, které se zdají být výdobytkem doby nedávné – varieté či dokonce travestishow (též „dámští imitátoři“). Objevíme i žánry již zcela zapomenuté, jako jsou hauptakce či hanswurstiády. Nechybějí scény vyhlášené, Osvobozené divadlo či Divadlo Vlasty Buriana, ani improvizovaná jeviště v pivnicích a dřevěné arény. Zaujme aktuálnost strohé, a přesto výrazné výtvarné podoby her Arnošta Dvořáka nebo Karla Čapka z dvacátých let v protikladu k obrázkům z nacistických kabaretů s řadami oplácaných polonahých dívek. Snímky z jidiš divadelních představení střídají fotky z komických výstupů na vrub Židů, druhorepubliková smetánka v kloboucích zase ženy v kalhotách, s lopatou vyklízející objekt po skončení okupace. A jako vždycky, když nahlížíme do historie, zjišťujeme, že některé věci se prostě nemění. I dnes mívají několikerá angažmá výrazné zpěvačky, jakou byla na počátku století Kamila Keslerová, která ač „hlasově nebyla fenoménem, postavu měla velmi pěknou“.
Marta Svobodová
Jiří Padevět
Krvavé finále
Academia 2015, 693 s.
Kniha Krvavé finále s vysvětlujícím podtitulkem Jaro 1945 v českých zemích od historika Jiřího Padevěta tematicky navazuje na autorova úspěšného Průvodce protektorátní Prahou. Tentokrát jsou středem zájmu násilnosti nacistické branné moci páchané na civilním obyvatelstvu mezi březnem a květnem roku 1945 při přesunu válečné fronty na území dnešního Česka. Autor se zabývá takzvanými místy paměti, na nichž se krvavé střety odehrávaly. Lze je tematicky rozdělit do čtyř skupin: protipartyzánské operace na Valašsku a jihovýchodní Moravě, potlačená povstání a následné represe například v Přerově, Velkém Meziříčí či v Třešti, násilnosti na vězních během pochodů smrti a transportů především v západních a jihozápadních Čechách a náhodné incidenty během ústupu německých vojenských kolon. Autor úmyslně vynechává káznice, věznice, koncentrační tábory či popraviště a také místa, kde došlo k úmrtí pouze jedné osoby. Výsledkem jeho snažení je zatím nejucelenější přehled nacistických zvěrstev na konci okupace, spojený se jmény konkrétních lidí. I když Padevět zvolil formu suchých místopisných hesel, doprovázených jen dobovými fotografiemi, je výpověď o četných způsobech vraždění, včetně upalování či pohřbívání zaživa, o hanobení mrtvých těl a bestiálním mučení emočně náročným čtením. Možná tím spíše, že se autor úzkostlivě vyhýbá jakýmkoli vlastním komentářům a podobně jako Timothy Snyder, autor knihy Krvavé země, nechává promlouvat jen fakta.
Michal Kotík
Jan Hus
Režie Jiří Svoboda, ČR, 2015, 3 x 80 min.
Premiérové vysílání ČT, 29.–31. 5. 2015
V souvislosti s televizní minisérií Jan Hus se vedou bouřlivé polemiky týkající se pohledu na historické události, mnohem méně se však hovoří o umělecké stránce. Vzhledem k bombastické kampani lze výsledný dojem shrnout rčením „mnoho povyku pro nic“. Z potenciální události se stal pouhý vkusný průměr. Jiří Svoboda coby zkušený tvůrce i zde uplatnil jistý cit pro kultivované vyvažování náročné látky diváckou sdělností. Opulentnost stejnojmenného snímku Otakara Vávry nahradil žánrem středověkého psychodramatu. Bohužel koncept tří celovečerních dílů svou rozvleklostí a přemírou plytkých, rádoby historických dialogů přehlušil náznaky originální autorské výpovědi. Obsazení Matěje Hádka do titulní role se ukázalo být šťastným tahem. Sice postrádá charisma vůdce davů, kterým oplýval Zdeněk Štěpánek ve Vávrově verzi, o to víc však jeho Hus působí přesvědčivě a plasticky. Hůř dopadlo obsazení vedlejších rolí, zvláště teatrální křepčení Jana Dolanského vyznívá vedle civilního Hádka značně nepřirozeně. Navzdory očekávání se Svoboda nesnažil o moderní filmařskou interpretaci za každou cenu, jisté násilné pokusy o „cool“ prvky ale najdeme. Projevily se především u těžkopádné hudby Michaela Kocába, který přišel se stylově přeplácanou smrští bez nosných nápadů. Minisérii se tak přes dílčí kvality nepodařilo vyrovnat neprávem zapadlé inscenaci Pavla Kohouta Ecce Constantia, zatím zřejmě nejsofistikovanějšímu audiovizuálnímu ztvárnění husovského mýtu.
Vladimír Tupáček
Heroin in Tahiti
Sun and Violence
2LP, Boring Machines 2015
Italské neopsychedelické duo Heroin in Tahiti si už pár let buduje svůj paralelní vesmír. Z popkulturních podivností, kterými je vycpána značná část takzvané blogosféry, si vybírá vhodné fetiše – trochu retro, trochu obskurní, trochu perverzní, trochu překvapivé. Debutová nahrávka Death Surf z roku 2012 měla příjemně zlověstnou atmosféru. Od té doby se veteš dále nakupila a duo se ocitlo ve zvláštní pozici. Nejde jen o to, že hraní si na mansonovské hipíky a elektrifikované šamany po takřka deseti letech od návratu psychedelie přece jen nudí. Problematická je především fiktivnost kulturního prostoru, v němž se dvojice pohybuje. Hudebníci žijící v Římě jsou součástí kolektivu nazývaného Borgata Boredoom a situují svou tvorbu do náhražkovité pustiny, kterou označují jako „spaghetti wasteland“. Tvoří ji především kulisy vypůjčené ze spaghetti westernů, gialla a jiných béčkových filmů přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Ostatně snímek, jehož anglický titul je Death in Haiti, zřejmě inspiroval název skupiny. Ještě podstatnější inspirací je ovšem hudba Ennia Morriconeho, třeba ta z filmu Solange: teror v dívčí škole. Není vlastně divu, že aktuální produkci Heroin in Tahiti vystihuje nahodilý popis jednoho z opusů brakové kinematografie, na něž se skupina odvolává: „Je to hodně sleazy, jsme svědky různých domorodých scén, rituálů woodoo… Dále tu jsou různé zajímavé snové a halucinogenní sekvence…“ Celkem vzato: bizarní soundtrack. Ale k čemu? K procházce špagetovou pustinou?
Billy Shake jr.
O něco horší než Romeo: tragédie z rozmaru
Galerie MeetFactory, Praha, 11. 6. – 21. 8. 2015
Prolínání výtvarného umění a divadla není úkazem nijak novým, a to nejenom díky malovaným kulisám nebo divadelním oponám. Ze vztahu těchto uměleckých oborů koneckonců dlouhodobě čerpá i právě probíhající Pražské Quadriennale. Zájem českých umělců o divadelní formáty v posledních letech dokládají i příklady výrazných osobností, jako jsou Ján Mančuška, Eva Koťátková, Aleš Čermák nebo Michal Pěchouček, který svou výtvarnou tvorbu v podstatě vyměnil za práci v souboru Studia Hrdinů. Novým příspěvkem do diskuse o propustné hranici mezi současným uměním a divadlem je projekt O něco horší než Romeo: tragédie z rozmaru, připravený kurátorkou Karinou Kottovou a dramaturgem Matějem Samcem. Autoři scenáristicky propojili klasické drama Romeo a Julie s motivy z románu Temná energie současné německé autorky Juli Zeh a ze spisu Sørena Kierkegaarda Svůdcův deník. Představení se odehrává v galerii a diváci vedení světelným designem fotografa Jiřího Thýna následují pohyb herců divadelními sály. Kulisy tvoří objekty od sochaře Jana Haubelta, které jsou v době mezi představeními prezentovány jako samostatná výstava. Haubeltovy sochy jistě obstojí i samy o sobě, přesto dochází k maximálnímu účinku až díky oborové syntéze v rámci představení. Jeho jednoznačným kladem je vyváženost všech složek – scénáře, hereckých výkonů, výtvarné stránky i kostýmů. Výsledkem je komplexní zážitek, v němž nemá navrch ani divadlo, ani výtvarné umění. Taková přesvědčivá symbióza není obvyklá.
Tereza Jindrová
Leoš Janáček
Z mrtvého domu
Národní divadlo Praha, premiéra 14. a 16. 5. 2015
Leoš Janáček hledal materiál ke zhudebnění v ruské literatuře často – vzpomeňme Káťu Kabanovou, Tarase Bulbu či smyčcový kvartet č. 1 podle Tolstého Kreutzerovy sonáty. V opeře Z mrtvého domu z roku 1928 skladatel vycházel z Dostojevského románu, který je vystavěn na kontrastu ponurého světa vězňů strádajících v krutých podmínkách carského lágru a autorovy víry, že i v nich dříme „božská jiskra“ a zaslouží si milosrdenství. Janáček vytvořil na tomto základě svébytnou koláž složenou z vyprávění trestanců o vlastních osudech. Přichází mezi ně i politický vězeň Gorjančikov (František Zahradníček), který v závěru opery získává svobodu společně s orlem, symbolem volnosti, jemuž „zločinci“ vyléčili poraněné křídlo. Tento závěr v Dostojevského textu nenajdeme, i charakteristika Gorjančikova je pozměněna – je vrahem vlastní ženy. K těmto úpravám se v současné pečlivé koncepci režiséra Daniela Špinara přidávají ještě další – roli Poběhlice hraje muž a nevinný chlapec Aljeja (Michal Bragagnolo) prožívá milostný vztah s Gorjančikovem. Autor hudebního nastudování a dirigent Robert Jindra skvěle zvládá Janáčkovu složitou hudební partituru, v níž se střídají vypjaté dramatické, ale i komické a groteskní prvky. Úspěšně se zhostili svých rolí sólisté, kromě jmenovaných zejména Štefan Margita jako Morozov, Pavol Remenár jako Šiškov, Josef Moravec jako Skuratov. A výbornou si zaslouží i sbor, pantomimická skupina a tanečnice Jana Vrána.
Alena Morávková