Do českých kin se dostává jeden z filmů, které loni v Cannes soutěžily v sekci Un Certain Regard. Snímek Láska šílená rakouské režisérky Jessiky Hausnerové pojednává s nenápadnou ironií o sebevraždě romantického básníka Heinricha von Kleista.
„Není záchrany pro mě na Zemi.“ Tuto nebo nějakou podobně patetickou větu prý pronesl německý básník, dramatik a novinář Heinrich von Kleist před svou sebevraždou v roce 1811. Spáchal ji ve čtyřiatřiceti letech společně se svou přítelkyní Henriette Vogelovou. On toužil po romantickém útěku před nesmyslností své doby, ona chtěla předejít nedůstojnému umírání na bující rakovinu. Z tohoto pohledu se jejich čin zdá být jasně motivovaný a srozumitelný. Rakouská režisérka Jessica Hausnerová s podobnou jednoznačností výkladu sice polemizuje, do populárního proudu děl alternujících historii její snímek Láska šílená ovšem nepatří.
Pozdvižení v mezích slušnosti
Citát uvozující tento text lze vztáhnout i na předchozí filmy jedné z nejvýraznějších osobností současného rakouského filmu. Své místo nejen mezi vrstevníky marně hledá už titulní hrdinka jejího debutu Lovely Rita (2001). Následující Hotel (2004) režisérka zasadila do odtažitého prostředí horského hotelu, mezi jehož zdmi se odehrává těžce uchopitelné psychologické drama nově příchozí recepční a pokojské. Na invalidní vozík upoutaná Christine z oslavovaných Lurd (Lourdes, 2009) se sice dočká zázraku, jenže ten nemá dlouhého trvání. Možnost postavit se na pár dní doslova na vlastní nohy jí přes počáteční nadšení přinese hlavně neskrývané nepochopení a závist ostatních. Nakonec je nucena se opět posadit do křesla a navrátit se mezi nevyvolené.
Také ve středu Lásky šílené stojí ženská hrdinka. Postava Kleista představuje sice nejvýraznější, přesto ale jen jednu z řady figurek na společenském jevišti přelomu 18. a 19. století. Příznačné je zasazení vyprávění do doby, kdy v Německu vrcholil asketický způsob života, o pár let později pohlcený měnovou reformou. Henriette to však nemůže tušit a bez odporu přijímá dobou i rodinou vytyčenou úlohu „majetku svého muže“ a poslušné dcery odevzdané své matce. Bezduché debaty s rádoby prokletým básníkem chápe jako pozdvižení v mezích slušnosti. Finální sebevražedný akt v takovém kontextu ztrácí očekávatelný nádech vzdoru a stává se spíše trapným gestem, které vlastně nikoho příliš nezajímá.
Podobně jako Lurdy také Lásku šílenou lze kritizovat za přílišnou tezovitost jediného, protahovaného tématu. Jenže i tentokrát by to bylo vůči Hausnerové nespravedlivé. Pod povrch obecně známé historky totiž ukryla dílo, které je svou nenápadnou podvratností velmi svěží. Opět toho dosáhla především formálním zpracováním, jež si v mnohém nezadá například s prvními filmy Michaela Hanekeho – k paralelám vybízí třeba jeho zpracování Kafkova Zámku (Das Schloß, 1997). Nehybné až líné záběry korespondují s mrtvolnou statičností snímaných postav. Rádoby ležérnosti jejich (ne)jednání se autorka vysmívá například tím, že je většinou nechává zaživa hnít v otevřeném prostoru. Trpné setrvávání postav u nacvičených společenských rituálů a rezignace na opravdové projevy či dokonce překvapení se díky Hausnerové časem stávají svéráznou zábavou.
Sarkastické drobnosti
Naladit se na režisérčinu tvůrčí vizi ovšem není snadné. Láska šílená není takzvaně diváckým filmem, a to ani v rámci evropského kostýmního artu. Vlastně se vymezuje spíše vůči němu než proti hollywoodským historickým velkofilmům. Teprve když divák přijme táhlé tempo vyprávění, může si užít množství detailů, kterými film stimuluje jeho pozornost. Autorka dotáhla ironizaci předváděných výjevů opět o něco dále. Příkladem může být přítomnost zvířat v mnoha scénách. Především odzbrojující přirozenost psů slouží jako elegantní kontrast podtrhující strojenost deklamací kolem sedících lidských loutek. Méně nápadně Hausnerová ubírá na vážnosti tehdejší medicíně. Henriettina diagnóza se liší v závislosti na tom, kdo ji zrovna vynáší, přičemž je zřejmé, že nikdo neví, o čem mluví. Jeden z lékařů popíše (na základě rozboru moči) nádor jako jablko. O chvíli později sledujeme v centru jednoho z obrazů právě toto ovoce nakrájené před nemocnou. Podobně sarkastických drobností se v Lásce šílené objevuje bezpočet.
Zatímco Lurdy posbíraly množství významných cen, Láska šílená v tomto ohledu tak úspěšná nebyla. Oba filmy se vyznačují zdánlivě nezúčastněným pozorovatelstvím, kterému mimo jiné odpovídá i nezvykle pomalé tempo vyprávění. Návrat do nepříliš výrazné etapy evropských dějin není sám o sobě tak lákavý jako exkurze do místa těžícího z bulvarizace sakrálnosti. Láska šílená navíc po svém publiku vyžaduje ještě větší trpělivost. Za tu jej ale odmění.
Autor je filmový publicista.
Láska šílená (Amour fou). Rakousko, Lucembursko, Německo, 2014, 96 minut. Režie a scénář Jessica Hausnerová, kamera Martin Gschlacht, střih Karina Resslerová, hrají Birte Schnöinková, Christian Friedel, Stephan Grossmann ad. Premiéra v ČR 11. 6. 2015.