Po neúspěšných jednáních mezi řeckou vládou a zástupci Evropské unie a věřitelských institucí Alexis Tsipras ohlásil, že o dalším směřování Řecka se rozhodne v referendu 5. července. Zároveň zdůraznil, že Řecko nechce opustit eurozónu. Zdá se, že osud jednotné EU mají v rukou věřitelé.
Aporie je stav mysli, ve kterém se naše vědomí pod vlivem vnějších i vnitřních podnětů otřásá v základech. Informace jsou natolik protichůdné, že dochází k přehodnocení dosavadního přístupu a vnímání světa. Překonat aporii znamená nalézt nové řešení starých problémů, narušit zažité vyšlapané cesty a vydat se nevyzkoušeným směrem.
Bez investic nejsou zisky
Obrazem, v němž se společnost, ekonomika i politika nachází pod vlivem poslední finanční krize, otevírá Janis Varufakis svou knihu Globální Minotaurus (Rybka Publishers 2013). Bývalý řecký ministr financí se v ní zabývá příčinami Krize, jejím popisem a návrhy řešení. Ano, Krize s velkým K, protože právě takovéto okamžiky vedou lidstvo k aporii a hledání nových přístupů.
Aporie se dá dobře aplikovat také na současnou pozici Koalice radikální levice Syriza, věřitelských institucí a průběh vzájemného vyjednávání. Syriza se k moci v Řecku dostala v roce 2012 na základě rozhodnutí obyvatel, kteří odmítli tupé škrty, jež měly zemi vyvést z krize, ale pouze ji prohloubily. To vše proto, že místo keynesiánského přístupu, jenž ordinuje v době krize investice do ekonomiky a v době růstu šetření, evropské státy zvolily opačnou cestu.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman trefně poznamenal, že v roce 2012 začal Mezinárodní měnový fond (MMF) hledat, která země se z krize proškrtala bez investic. Nenašla se ani jedna. Celý problém spočívá v aplikaci neoliberálních postupů bez ohledu na geografické, kulturní, historické, politické a sociální aspekty. Řecko nemá natolik rozsáhlý průmysl a export, aby snížení ceny práce přineslo zisky umožňující ekonomický růst. Dluh Řecka narostl po pěti letech šetření z původních 115 procent HDP na hrozivých 180 procent. Nezaměstnanost dosahuje téměř třiceti procent, u mladých lidí do 35 let dokonce šedesáti. Ekonomika Řecka se smrskla o čtvrtinu, což je největší propad od dob Velké hospodářské krize ve Spojených státech. Odpovídá středně dlouhému válečnému konfliktu. Člověk nemusí být ekonom ani politolog, aby mu došlo, že navrhovaná opatření nefungovala.
Nikoli revoluce, ale nové podmínky
Za tohoto stavu započala do té doby marginální strana Syriza svou cestu k moci. Zatímco ještě v roce 2009 dosáhla ve volbách na zisk necelých šesti procent, v roce 2012 to bylo téměř sedmnáct a v roce 2015 se stala vládní stranou. Premiér Alexis Tsipras měl svou první cestu směřovat do Berlína a poděkovat Angele Merkelové. Bez úsporných opatření by nikdy premiérem nebyl. Byly to právě nefunkční škrty, které k němu přiklonily střední třídu, důchodce a voliče tradičních stran. Chyba byla samozřejmě i na straně nastavení půjček. Z celého obnosu zbylo Řecku jen deset procent, zbytek okamžitě putoval do zahraničí, převážně na sanaci německého a francouzského bankovního sektoru. Soukromé ztráty se socializovaly. Tak tomu bylo i v jiných evropských zemích. Za první čtyři roky krize vydaly státy EU na sanaci bankovního sektoru dvanáct procent HDP, což je částka odpovídající přibližně čtyřiceti státním rozpočtům České republiky. Na to si jednotlivé země musely zčásti půjčit, a když chtěly peníze zpátky, byly už rizikové – banky jim je byly ochotné poskytnout, ale na vyšší úrok. Zjednodušeně řečeno: Dali jste nám milion, tady ho máte zpátky, ale dlužíte nám milion a sto tisíc k tomu, protože nemáte peníze. A tak se státy vydaly za občany s tvrzením, že si žili nad poměry a musí šetřit.
V těchto kulisách se začala odehrávat jednání věřitelských institucí s novou řeckou vládou vedenou Syrizou. Ta vyhrála s volebním programem oponujícím škrtům, které nikam nevedly. Voliči ji nepověřili uskutečnit revoluci, ale vyjednat nové, lepší podmínky a udržet zemi v eurozóně a Evropské unii. Věřitelé nasadili osvědčenou taktiku: Řecko bude mít stále méně a méně peněz a pod hrozbou bankrotu přikývne na pokračování škrtů a prodloužení utrpení vlastních občanů.
Rozhodnutý Tsipras
Právě tehdy přišla chvíle aporie. Řečtí představitelé se nechali tlačit do kouta a zdálo se, že kývnou na novou dohodu, která se lišila od předchozí jen málo. Avšak ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že peníze nabízené Řekům budou jen další půjčkou sloužící ke krytí půjček, přišel nápad s referendem.
Na něj má Syriza plné právo, jak se ostatně vyjádřil i francouzský prezident. Má právo se zeptat občanů, jestli chtějí, aby se zpronevěřila svým slibům a pokračovalo se v ekonomice, která Řecko poznamená na další desetiletí. Výsledek referenda bude znám až po uzávěrce tohoto čísla, ale jedno lze konstatovat s jistotou: řecká veřejnost je přesvědčena o tom, že špatně již bylo a o moc hůře být nemůže. Vláda má přitom stále podporu, podle průzkumů by další volby vyhrála.
Poslední návrh věřitelů si pletl přání a realitu. V případě, že by Řecko mělo do roku 2018 dosáhnout 3,5 procenta primárního přebytku, šetření by muselo ještě narůst. Jenže už není kde brát. V otázce výše vyplácených důchodů je dlužno říci, že sice Řecko má největší podíl k HDP na jejich výdajích, to má však jednoduchou příčinu. Zatímco ekonomika se stále více smršťuje, důchodců neubývá, proto se poměr výdajů k HDP zvyšuje. Marně se předseda Evropské komise dušuje, že prosazoval prorůstové reformy. Marně americký prezident tlačí na věřitele, na Evropu, na všechny, aby byli vstřícnější. Tsipras se zdá být rozhodnutý.
Přesto by životaschopná dohoda byla lepší pro všechny. Z ekonomických, geopolitických i politických důvodů. Ale musela by znamenat nový přístup. Cílené reformy a hlavně prorůstová opatření, budování infrastruktury, průmyslu, ekonomiky jako celku, který pomůže Řekům i eurozóně vrátit se na vzestupnou trajektorii. Škrty a potvrzování nereálných návrhů nikam nevedou.
Míč je nyní na straně věřitelských institucí. Měly by vysvětlit občanům, včetně německých, finských či nizozemských voličů, proč jednotná Evropa za nový přístup stojí, a předložit prorůstový návrh. Možná by stálo za to připomenout i skutečnost, že za hospodářským zázrakem Německa po druhé světové válce bylo mimo jiné oddlužení z roku 1953. Následně by měla projevit rozum i Syriza a k jednacímu stolu se vrátit. Pro Řeky je nakonec dobrou zprávou hlavně to, že mají vládu, která se snaží splnit, co ve svém programu slíbila.
Autor je politolog a publicista.