Gastronomie v současné době nabírá rozličných nových podob. Jednou z nich je fenomén food porn, vypovídající mnohé o trendech ve spektakulárním světě zábavy i o společnosti, pro niž se jídlo stalo virtuálním fetišem. Někdo se přecpává a jiní ho přitom hladově sledují.
Přidržme se tvrzení, že to, co jíme, nás definuje, a to jak třídně, tak fyziologicky. „Jádrem každé kultury je gastronomie,“ říká francouzský filosof a antropolog Edgar Morin. Přístup k jídlu často bývá nástrojem tvorby kolektivní identity. Jakou roli tedy hraje stravování ve společnosti a jak vypadají současné potravinové trendy?
Samostatnou kategorii mezi aktuálními mainstreamovými tendencemi, které však často vycházejí z různých subkultur, představuje „food porn“ nebo také „gastro porn“, tedy pornografie jídla. Tento termín pravděpodobně poprvé použil na konci sedmdesátých let ředitel organizace Centrum pro vědu ve veřejném zájmu Michael Jacobson. Ten tehdy mluvil o jídle, které je „obscénní a je ostudné mít ho vystavené na trhu“. Skutečnou teoretickou váhu uvedenému termínu však dala až levicová feministická autorka Rosalind Coward, když v knize Female Desire (Ženská touha, 1984) napsala: „Představa, že bychom měli usilovat předkládání dokonale hotových a upravených jídel, se pojí s poslušným a na cizí požitek zaměřeným obsluhováním druhých. Pornografie jídla ukazuje, jak se tyto významy vztahují k přípravě pokrmů.“
Povrch a odhalený vnitřek
Food porn je manifestací estetického spektáklu, je to touha drážděná materiálními podněty, k nimž však neexistuje přímý přístup a nelze je fyzicky zakoušet. Zaměřuje se na povrch a jeho kvality. Příklady obrázků nalezených na vyhledávači Pinterest mluví samy za sebe: čerstvě usmažená kobliha je zachycena v momentě, kdy ji zalévá lesklá a temná čokoláda. Hamburger je rozkrojen tak, aby bylo jasné, že uvnitř je růžový a šťavnatý, a dojem ještě umocňuje lehce grilovaná křupavá bulka a sýr, jenž se vlivem tepla a gravitace rozlévá po mase a cibulových kroužcích. Moment rozkrojeného pokrmu, který odhaluje vnitřek, je velice důležitý. Platforma Foodporndaily.com je věnovaná primárně takové podívané. Obrázky nejsou určeny k domácí rekonstrukci, mají jediný účel – vizuálně stimulovat.
Působí se tedy na základní pudy a svým způsobem jde o sofistikovaný kýč – rozpoznatelnost představovaných vjemů musí být absolutní. Evokace exotických chutí a vůní, které možná nikdy v životě nezakusíme, je u tvorby reprodukcí zásadní. Pornografie jídla nabízí zprostředkování zkušenosti. Sledování, jak konzumuje někdo jiný, je novým aspektem konzumní společnosti, která si nemůže dovolit konzumovat ještě více. Mnoho lidí se tak dnes velice dobře živí tím, že natáčejí videa, na nichž prostě jedí.
Talentovaní konzumenti
Míra ztotožnění s osobou na obrazovce zatím dosáhla svého vrcholu v korejském food porn žánru Mukbang. Pro mladé dívky a chlapce kolem dvaceti let – takzvané broadcast jockeys neboli BJ’s – se stalo pojídání jídla v prostředí jejich útulných pokojíčků profesionální prací. Fanoušci je štědře financují (Diva, jedna z nejsledovanějších BJ’s, si měsíčně vydělá v přepočtu kolem 200 tisíc korun), aby v této aktivitě pokračovali, a oni si tak mohou dovolit před zraky tisíců lidí konzumovat opulentní menu o několika chodech. Zajímavá je absence jakéhokoli slovního komentáře; často se omezují na mlaskání, srkání, říhání a usilovné přežvykování.
Disponovat velkým množstvím jídla je v Koreji statusová známka, určující příslušnost k vyšší třídě. Nechat něco na talíři s vědomím, že se to vyhodí, patří k dobrému tónu. Skrze finanční podporu fanoušků se mohou BJ’s, kteří nezřídka pocházejí ze skromných poměrů, dostat do pomyslné vyšší třídy. Vzájemná závislost mezi nimi a fanoušky je určující a BJ’s často mluví o tom, že až díky vlastnímu pořadu zjistili, že „je někdo může mít rád“. Mluví také o „talentu konzumovat“, který v sobě objevili a o němž neměli dříve ani tušení.
Za zmínku stojí také aspekt odcizení a sociálního vyloučení, na němž je Mukbang do velké míry postaven. Na podobné pořady se dívají často osamocení studenti a mladiství, kteří mají finance jen na velice skromné stravování. Pomyslného zvýšení sociálního i gastronomického statusu dosahují právě tím, že při konzumaci vlastního jídla sledují opulentní hody a aspoň virtuálně sdílejí fyzický požitek, kterého se jim reálně nedostává. Tím posouvají aspekt sdílení jídla do zcela nových rovin. Podle výpovědí fanoušků jde zároveň o stimulaci pro vlastní vaření. BJ’s sice obvykle konzumují jídlo zakoupené v restauraci nebo mnohem častěji v nějakém fastfoodu, někdy ale jídlo připravují sami. Většinou jde o snadné recepty, které nevyžadují profesionální znalosti a nemají auru fetišistické profesionality jako u západních pořadů o vaření. Fenomén Mukbang má však i své stinné stránky. Většina BJ’s bojuje už v mládí s obezitou a problémy způsobenými přejídáním. Tlak na konzumaci ze strany fanoušků je nepochybně značný. Rostoucí popularita jídelního porna je ovšem dána i narůstajícím počtem lidí, kteří chodí spát o hladu. Může totiž fungovat i jako simulakrum.
Gastrofašismus
Když český michelinský kuchař Roman Paulus nebo Zdeněk Pohlreich před kamerou „potí zeleninku“ na rozpáleném másle nebo grilují křehké steaky nakládané v domácí marinádě, vytvářejí v podstatě obdobu food porn – navazují na římský koncept „chleba a her“ pro chudé, ovšem ve virtuální podobě. Konzumerismus se dematerializuje a aspekty gastronomie si ani v našem prostředí se světovou pornografií jídla v ničem nezadají. Nezřídka jde dokonce až o jakýsi gastrofašismus, o militantní lpění na určitých pojmech a procesech zpracování. Jako příklad může posloužit káva a fenomén baristy. Převládající diskuse se vede o dvou komplementárních tématech – jak správně naservírovat kávu a jak ji správně nazvat. Rozčilování se nad tím, že slovo „preso“ neexistuje, a je tudíž potřeba mluvit o „espresu“, přitom zastiňuje absenci diskuse o původu a podmínkách výroby kávy a dalších produktech ze zemí globálního Jihu. Požitkářství odvádí pozornost od problematiky lidských práv. Právě káva patří mezi komodity tvořené v zemích globálního Jihu a její pěstitelé a zpracovatelé jsou často předmětem vykořisťování a zabírání zdrojů. Proto bychom měli přemýšlet, jak svým konzumentstvím ovlivňujeme podmínky pracujících v oblasti potravinářství a stav přírody. Tím, co jíme, de facto třikrát denně volíme konkrétní systém produkce.
Další paradox naší doby spočívá v tom, že západní společnost se doplňky stravy léčí z následků konzumace potravin. Veřejný i soukromý prostor okupují náhražky stravy a léčiva. Potraviny jako přirozený zdroj živin naší poptávce po zdravém stravování nestačí. Možná proto, že jsou samy zdrojem problémů. Nabídce totiž dominují industriálně vyrobené potraviny, které neprospívají ani nám, ani výrobcům. Přitom se klade extrémní důraz na to, jak jídlo a jeho konzumace ovlivňují naše těla – ať už se jedná o možnosti požitkářství, nebo naopak o možnosti „askeze“ (odpírání nebo redukování jídla ve prospěch „figury“). Food porn je jednou z nich. Což jen v extrémní podobě ukazuje, jak silně je mýtus „kvalitního“ a „plnohodnotného“ stravování propojen s financializací základních potřeb i práv a vytvářením nových nerovností.
Autor je umělec a gastronomický aktivista.