eskalátor

Když bulvární deníky před časem objevily českou lovkyni Michaelu Fialovou, která se na sociálních sítích chlubí úlovky afrických zvířat, články s fotkami, na kterých pózuje se svými trofejemi, vzbudily odpor nejen mezi aktivisty za práva zvířat. Nyní zřejmě Fialová nabyla pocitu, že její „popularita“ opadá, a tak se kromě lovecké vášně podělila i o své rasis­tické postoje. Na Facebooku projevila obavy, že by jí snad někdo mohl vyčítat, pokud by v sebeobraně zastřelila některého z afrických uprchlíků. Neváhala přitom použít výrazy jako „africká špína“, „negr“ nebo „černá opice“. Zda budou mít její slova nějaké následky, v tuto chvíli není jasné. Kdyby podobný slovník po­­užila ve Velké Británii nebo ve Spojených státech, ve veřejném prostoru by okamžitě skončila. Ale u nás – těžko říct. Přesto věřím, že si aspoň někteří uvědomí, jak snadno se pocit nadřazenosti pojí se zálibou v násilí vůči slabším a jak snadno se přenáší. „Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a pomyslí si: vždyť jsou to jen zvířata,“ řekl kdysi Theodor Adorno.

T. Vandrovcová

Zahájení provozu nových infrastruktur bývá obvykle příležitostí pro setkání elit. Mocní bývají v dobré náladě, že zase vykonali kus práce. Nejinak tomu bylo na začátku srpna u příležitosti zahájení provozu druhého Suezského průplavu, který má být pomníkem současného egyptského vládce, maršála Abdela Fattaha al­Sisiho. Čestným hostem se bez velkých rozpaků stal francouzský prezident François Hollande, který udržuje s Egyptem a s celou řadou arabských petromonarchií nadstandardní vztahy. Dokonce se mu podařilo prodat několik stíhaček Rafale, které si některé blízkovýchodní státy, včetně Egypta, koupily natruc americkému spojenci, podezřívanému z přílišné sympatie k Íránu. To, že současný Egypt je regulérní diktaturou, v níž jsou političtí protivníci odsuzováni k smrti a členové menšin perzekvováni, je pro evropského demokrata za dané situa­ce podružné.

J. Horňáček

Znáte takové ty skladby, které se používají jako hudební podkres televizních reklam? V branži se jim říká sound­a­like. Na první poslech znějí jako nějaká známá píseň, při bližším zkoumání ale odhalíte, že se kopie od originálu liší aspoň jako Arial od Helvetiky. Zadavatel reklamy se tak vyhne nutnosti platit poplatky majitelům autorských práv. Tuto praxi nedávno využil Festival Mácháč ve znělce, kterou vytvořila dvojice českých DJů a producentů Michael Burian a Jean Luc. Když se lidé začali pozastavovat nad podobností se skladbou United We Dance od holandských Vicetone, zareagovali autoři přímo kouzelně. Prý je v dnešní době těžké přijít s něčím originálním. O podobnosti vědí, a proto znělku poskytli ke stažení zadarmo. Jde prý dokonce o jakousi poctu Vicetone. Mezi poctou a krádeží je ale poměrně jasná hranice. Vědí to majitelé reklamních agentur, a mohli by to tedy vědět i pořadatelé hudebních festivalů. Zcela jistě to ale vědí právníci vydavatelství Ultra Records, kde okopírovaná skladba vyšla. Burian a Jean Luc mohou jen doufat, že se k nim zpráva o jejich počinu nedonese.

M. Zoul

Župan Banskobystrického kraja a vodca slovenskej ultrapravice Marián Kotleba prekazil konanie medzinárodného tanečného festivalu v Banskej Bystrici. Nepodpísaním zmluvy organizátorom zamedzil čerpanie dotácie z ministerstva kultúry. Argumentoval tým, že produkujú zvláštnu tvorbu, že sa v niektorom z predstavení vyskytla nahota, či dokonca tým, že na konferencii, ktorá sa uskutočnila v priestoroch divadla, vystúpila maďarská sexuologička s prednáškou o kvalitnom sexe. Napriek tomu, že tieto námietky volajú skôr po Freudovej psychoanalýze, Kotleba sa vyjadril, že s podporou rozvoja tohto druhu dekadentného umenia nesúhlasí predovšetkým z morálneho hľadiska. Pred pár týždňami naopak jasne deklaroval svoju predstavu o správnom kultúrnom vyžití. V priestoroch úradu zorganizoval medzinárodné stretnutie ultrapravičiarov, na kto­rom nechýbal Jens Pühse z neonacistickej NPD, Tudor Ionescu z rumunskej Noua Dreaptă či taliansky neofašista Roberto Fiore. Situácia okolo tanečného festivalu je teda v skutočnosti iba fatálnym zlyhaním vedenia divadla. Ak by totiž do jednotlivých choreografií poctivo zakomponovali kulisu horiaceho Reichstagu či uniformy vojnového Slovakštátu, tak by sme nemuseli riešiť problém s financovaním.

R. Mihály

Vlast, oltář i každá druhá dosud nerozvedená rodina se otřásají nad vzpourou uprchlických hord v Bělé pod Bezdězem. Desítky lidí křičely zpoza zamřížovaných oken: „Svoboda, svoboda! Policie fuj.“ Tyto pokřiky učili rebelové podle reportéra Parlamentních listů i své děti. Co je mají co učit našemu krásnému jazyku? Jak si dovolují nadávat naší krásné policii? Nejsme jako oni! A už vůbec nejsou oni jako my! Jednou naše děti, o jejichž budoucnost dnes také v uprchlických lágrech bojujeme, postaví v Bělé prasečák. Sbírejme na něj víčka již dnes. Národ sobě. V kavárně u Moravců se strhne prudká, ale kultivovaná diskuse, zda prasečák symbolizuje pietní vzpomínku na utrpení vězňů muslimského vyznání, nebo je zvířecí farma opožděným památníkem vítězství svobody a demokracie v Čechách. Snad se to celé stihne včas, aby přístřeší českému vepři posvětil ještě některý z těch katolických biskupů, kteří státu po delší úvaze nabízejí pomoc s přijetím a začleněním některých migrantů. Že jen těch křesťanských, to je snad jasné. Své bližní milujeme, ale někteří bližní jsou nám bližnější.

R. Rops­-Tůma