atentát na underground

Mirek Vodrážka v eseji Mezi Východem a Západem v roce 1987 napsal: „Underground nezaniká, ­začne­-li působit ve struktuře společnosti sociálně silných. Underground zaniká pouze tehdy, přestane­-li být ztělesněním krajnosti, přestane­-li s sebou přinášet krajní problémy… Underground má vycházet na společenský trh ne proto, aby se prodal, ale proto, aby tržní vztahy problematizoval svými – nikoli mocenskými a nikoli zvěcněnými – východisky.“ Připomínáme tato slova v době, kdy v České televizi skončil čtyřicetidílný dokumentární cyklus Fenomén underground, který se vedle mapování takzvané druhé kultury v období normalizace pokusil dokázat, že podzemní kultura je stále živá, a dokonce zažívá svou renesanci. Tuto údajnou obrodu však demonstruje na projevech, které se s úlohou undergroundu, jak ji definoval Vodrážka, dokonale míjejí. Zdá se, že ruiny podvratné paralelní kultury obsadila komunita, která vyživována nostalgií úspěšně buduje idylu na pozicích dobytých před pětadvaceti lety, jakýsi ostrůvek pohody mimo zlý mainstream. Při pohledu na tento obraz, který kvalifikujeme jako úspěšný atentát na underground, můžeme jen doufat, že stále ještě někde – daleko od tohoto hédonistického křepčení – existuje prostor pro skutečně živou, subverzivní kontrakulturu. Potřebujeme ji více než cokoli jiného.