Vladimír Syrovátka
Dadakorespondence
Dokořán 2015, 120 s.
Josef K. byl proti své vůli nucen bojovat s molochem byrokracie a nesmyslností systému. Vladimír S. se naopak v těchto situacích doslova vyžívá. Rozhodl se napsat mnohým významným úřadům a institucím, od pražského planetária přes Magistrát hlavního města až po Kancelář prezidenta republiky. Ty mu byly nuceny ze zákona odpovědět. Těmto institucím pokládá s naprosto vážnou tváří hravé otázky a navrhuje svá dada zlepšení. Hravost jednotlivých dotazů a nápadů vždy naráží na byrokratický automatismus, fráze a absenci smyslu pro humor. Autorovi je tak donekonečna vysvětlováno, za citací paragrafů a odborné literatury, že na střeše Tančícího domu není žádný šrot, že si nelze půjčit žirafu z pražské zoo, nebo jaký vliv by mohlo mít zemětřesení na brambory. Úřední obálka s hlavičkovým papírem, která většinou znamená starosti, tak naopak čtenářům slibuje zábavu. Nesmyslné a vyprázdněné odpovědi jsou nicméně vyvolávány stejně nesmyslnými dotazy, které vždy nejsou zas tak vtipné nebo důmyslné a mnohdy jsou spíše položeny tak, aby měly za každou cenu určitý dada nádech. I přesto Vladimír Syrovátka předkládá až encyklopedický přehled prázdných frází, úředního automatismu a nonsensu skrytého v byrokratickém systému. Celou sbírku formálně strohých odpovědí autor vhodně doplňuje fotografiemi svých absurdních vynálezů, jako je třeba koňská podkova s kolečky. To, co Josefa K. připravilo o život, přijde Vladimíru S. vtipné, a čtenář na tom bude pravděpodobně stejně.
Michal Beck
J. H. Krchovský
Tak ještě jedno jaro tedy
Revolver Revue 2015, 104 s.
Jeden z nejznámějších současných českých básníků J. H. Krchovský se na pět let odmlčel – od roku 2010 mu nevyšla žádná nová sbírka. Nyní se rozhodl vydat výbor z básní dříve vydaných, doplněných o pár nových z posledních let. Kniha sestavená převážně z již známých textů tak zaujme především svým konceptem. Básně jsou rozdělené do čtyř oddílů odpovídajících čtyřem ročním obdobím. Vzniká tak jakýsi téměř deníkový záznam, či spíše básnický deník plný nihilismu, zoufalství, alkoholu, perverznosti, cynismu a dekadentní kruté něhy. Na jedné straně jsou to básně nechutně zvrhlé, na straně druhé velmi niterné, tragikomické a teskně dekadentní. Čtenář může sledovat plynutí dnů a měsíců, ale také psychickou rozpolcenost a mikrodramata lyrického subjektu, který hledá úlevnou jednoznačnost. Otázkou je, zda by onou úlevou bylo zjištění, že vše není tak odporné a dekadentní, anebo že všechno není tak humorné. Sbírku doplňuje čtrnáct linorytů Viktora Karlíka, které si pohrávají s básníkovým monogramem. Linoryty skvěle korespondují s typickou atmosférou Krchovského básní – totiž s kulisami chrámů, hospod a hřbitovů, a především temnot, záblesků a záhrobí. Nezbývá než doufat, že autor ještě někdy připraví nejen koncepčně vydařenou knihu, ale také sbírku nových básní. Příslibem může být verš samotného Krchovského: „No ano, ovšem dá-li bůh…“
Kamil Larva
Robert Menasse
Evropský systém
Přeložil Petr Dvořáček
Novela bohemica 2015, 100 s.
Robert Menasse v rozsáhlém eseji s podtitulem Občanský hněv a evropský mír pojednává o současných otázkách evropského politického uspořádání. Vychází sice často ze své rakouské zkušenosti, v poněkud uzavřeném českém prostředí nicméně mohou jeho názory působit velmi provokativně. Menasse se snaží nabourat zažité stereotypy o přebujelém bruselském aparátu a ochraně ,,národních zájmů“ a představuje vlastní, zcela protikladnou vizi. Evropské unii obvykle bývá vyčítán demokratický deficit – Menasse se snaží tyto teze zpochybnit a naopak prosadit posílení evropské jednoty. V tomto ohledu je velmi kritický k Evropské radě jako orgánu zastupujícímu úzké zájmy mocenských národních elit a naopak navrhuje nárůst váhy mezivládních institucí, jakou je Evropský parlament a především Evropská komise. Jednou z jeho ústředních myšlenek je posílení evropských regionů a naopak kardinální oslabení kompetencí národních států jako přežitků 19. století. V eseji se dotýká i současné řecké krize, za jejíhož viníka považuje německou vládu. Jakkoliv jsou Menasseho úvahy v lecčems podnětné, v zásadě příliš podceňují sílu politického nacionalismu, aniž by pátraly po jeho kořenech. Také původní pohnutky otců zakladatelů evropské integrace patrně nebyly tak kosmopolitní a idealistické, jak nám autor podsouvá. Menasseho smělá vize však může vyburcovat, popudit či inspirovat mnohé čtenáře, a to i proto, že je psána čtivou a přístupnou formou.
Vojtěch Čurda
Marek Loužek (ed.)
Pět let řecké krize
Institut Václava Klause 2015, 83 s.
Opravdu si nedovedu představit, že by pravidelnou součástí mé bohaté, mnoho oborů zahrnující četby nebyly také informacemi nabité zápisky z cest exprezidenta Václava Klause. Opakovaně musím zdůrazňovat, že nikdo jiný v naší republice nemá odvahu a ani kompetenci k tomu, aby na významných setkáních na nejrůznějších místech dnešního globalizovaného světa říkal věty mnohdy třeba nepříjemné, ale pravdivé. Je smutné, že neekonomové většinou nechápou jejich klíčový význam. Počátkem června 2015 navštívil Václav Klaus každoroční Athénský seminář v řecké metropoli. Díky Institutu Václava Klause, obecně prospěšné společnosti, v jejímž čele stojí správní rada ve složení Václav Klaus, Ladislav Jakl a Ivo Strejček, mohli zvídaví čtenáři tyto zápisky číst v tištěném sborníku textů s názvem Pět let řecké krize už koncem téhož měsíce. Sešly se v něm inspirující texty autorů, kteří se nenechávají spoutat zhoubným eurooptimismem a dalšími módními „ismy“, jako například Václav Klaus, Ladislav Jakl nebo Ivo Strejček. Mrzí mě, že tentokrát mezi nimi chybí Petr Hájek. Přesto musím trvat na tom, že právě zápisky z athénské cesty jsou základním kamenem sborníku. Mohlo by se zdát, že Václav Klaus strávil celý čas v hotelu Hilton. Ale to je strašný omyl. V jedenáct hodin večer byl dovezen na athénský jazzový festival. Máme v takové situaci důvod Řekům pomáhat?
Michal Špína
Vince Staples
Summertime 06
CD, Def Jam Recordings 2015
Hiphopový label Def Jam se může radovat. Po delší době se mu totiž povedlo uvést na trh nadějnou vycházející hvězdu. Sotva dvaadvacetiletý Vince Staples má na kontě již několik mixtapů a loňské EP Hell Can Wait. Novou deskou Summertime 06 se však poprvé dostává do širšího posluchačského povědomí. Na Staplesovi je sympatické, jakým způsobem nachází rovnováhu mezi velkými ambicemi a svou uměleckou vizí. Vyhýbá se populárnímu návratu do devadesátých let a tím i plytké bombastičnosti, ke které taková imitace v současném hip hopu většinou vede. Začátek desky se ještě jakž takž drží v zajetých hiphopových kolejích, postupně se však Staples propadá do víru pochmurného minimalismu a zadušené produkce plné třeskavých beatů. I co se týče konceptu celého alba, drží se mladý rapper ze západního pobřeží při zemi – místo vznosných politických komentářů se raději omezuje na syrový realismus a vypráví příběh jednoho konkrétního období svého života, kdy se jako teprve třináctiletý kluk vyrovnával s krutou realitou gangsterského prostředí. Právě v momentech, v nichž dobrovolně podkopává hitový potenciál svých skladeb, vytváří Staples nový prostor pro vývoj žánru. V době, kdy může například Kanye West, jedna z ústředních postav světového šoubyznysu, vydat desku, která je pro většinu rádií zcela nepoužitelná, také Vince Staples dokazuje, že umělecká nezávislost už dávno není podmíněná jen ekonomickou nezávislostí labelu. Což je (nejen) pro Def Jam docela dobrá vizitka.
Jan Hrubý
Amy
Režie Asif Kapadia, VB, 2015, 128 min.
Premiéra v ČR 6. 8. 2015
Žánr rockumentu, oslavného dokumentu o rockových hvězdách určeného pro fanoušky, se všemi jeho schématy a výstřednostmi skvěle shrnul slavný parodický film This Is Spinal Tap. Kromě snímků ukazujících extravagantní každodenní život hvězd ale existuje ještě jeden zvláštní subžánr rockumentů, který by si zasloužil také svůj vlastní Spinal Tap. Jsou to filmy o tragických osudech hvězd, které tvrdě doplatí na nějakou svou životní slabost, obvykle drogy. I tento druh filmů má totiž své zajeté šablony, do kterých se tvůrci snaží osud té které hvězdy vměstnat. Povinné je neustálé připomínání božského talentu zmíněné persony, který byl zmařen, zmiňování kariérních začátků, jež byly ještě nevinné, a hledání příčin pádu dané hvězdy v zásadě ve třech příčinách – perfekcionismu, slávě a nešťastných osobních vztazích. Dokument Asifa Kapadii o Amy Winehouseové bývá ceněný proto, že nedělá ze života a smrti této hvězdy čirou bulvární exploataci. To je sice pravda, ale zároveň přesně obkresluje výše popsané rockumentární schéma. Příznačně se také skládá především z exkluzivních soukromých záběrů, které lidé z okolí Winehouseové pořídili většinou na mobilní telefony a které jsou doprovozené voiceoverovými komentáři. Dostává se nám tak voyeurského pohledu do soukromí mrtvé zpěvačky a zároveň variace na dobře známé vyprávění o úskalích slávy. Není to ještě bulvár v duchu dokumentu Kurt & Courtney, ale ani pokus o osobitější pojetí, jakým je například film Kurt Cobain About a Son.
Antonín Tesař
Vladimír Doležal
Kresby, obrazy, autorské knihy
Muzeum hrnčířství, Kostelec nad Černými lesy, 11. 7. – 30. 8. 2015
Šedé zóny stojící mimo většinovou pozornost mívají tajemství přehlíženého, a proto snad není od věci krátkou zprávou podpořit vzletný a zároveň nerealistický nápad proslavit výtvarníka Vladimíra Doležala, jemuž byla uspořádána výstava v Muzeu hrnčířství v Kostelci nad Černými lesy. Doležalova pozice vzbuzuje otázku, jaká výhybka dostane člověka na odstavnou kolej provozu výtvarné scény. V letech 1993 až 2000 byl pedagogem na AVU a díky tomu patřil k lidem, kteří jsou přirozeně zapojeni do dění. Z něj se však odchodem z akademie úplně vytratil. Doležal pracuje celý život jako restaurátor a jeho volná tvorba má dvě polohy. Za prvé postprodukční práce, k nimž ho vede dráždivá podoba komerčních tiskovin, které zahaluje několika nánosy polotransparentních vrstev bílé a černé tempery. Do této kategorie patří i řada autorských knih, vzniklých sešitím fragmentů velkého obrazu (billboardu) nebo překrýváním předtištěného textu barvou. Druhá poloha je malířsko-kresebná: integritu těla a ducha výtvarník přepisuje do gumových kostí, disproporčních nebo mimo tělo umístěných končetin. V duchu existenciální karikatury pracuje se záměrnou deformací. Za nápadem vyvést Vladimíra Doležala ze stínu stojí Jiří Hůla z Archivu výtvarného umění v Kostelci. Ten obhajuje princip nevýběrovosti. Neatraktivní místo, neatraktivní termín, neatraktivní autor – přesto doporučuji. Zvědavost vás může stát nanejvýš pěkný prázdninový výlet do Středočeského kraje.
Denisa Bytelová
Gillian Flynnová
Ostré předměty
CD, OneHotBook 2014
Po úspěchu knihy, filmu a audioknihy Zmizelá vyšla na CD také zvuková podoba prvotiny Gillian Flynnové, románu Ostré předměty. Nahrávka je debutem i pro herečku Dejvického divadla Lenku Krobotovou – audioknihu načetla poprvé. Začátek je trochu rozpačitý, jako by se Krobotová nemohla dostat do formy, s přibývajícími stránkami se ale její výkon zlepšuje. Ubývá přeřeků a v hlase cítíme více empatie s jednotlivými hrdiny. Docílit jí přitom není zrovna snadné. Podobně jako ve Zmizelé je i v Ostrých předmětech většina postav rozporuplných, až psychopatických, přičemž vypravěčka, novinářka Camille Preakerová, s kůží pokrytou slovy patří spíše do druhé skupiny. Detektivní román s psychologickými prvky se točí okolo hledání vraha dvou dospívajících dívek, které byly nedlouho po sobě nalezeny mrtvé v provinčním americkém městečku Wind Gap. Spíše než na rozplétání tajuplných vražd se však autorka zaměřuje na samotnou vypravěčku a její problematické rodinné zázemí. Shodou okolností totiž i ona pochází z Wind Gap, navíc z rodiny, která je se svým prasečákem největším zaměstnavatelem ve městě. I tady se Flynnová pokouší ukázat odvrácenou tvář Ameriky, jakýsi opak amerického snu. Místo chuďasova vzestupu sledujeme úpadek těch, kteří se narodili se stříbrnou lžičkou v puse. Ostré předměty rozhodně nejsou stylisticky tak vybroušené jako Zmizelá, nicméně již ukazují autorku, která se v rámci žánrové literatury pokouší o společenskou kritiku. A vcelku se jí to daří.
Jiří G. Růžička