Petra Soukupová
Pod sněhem
Host 2015, 367 s.
Mrazivá sobota, rodinná oslava a tři sestry. Úzkosti, touhy a frustrace, které si s sebou ženy (a jejich potomci) nesou, se vyjevují ve vzpomínkových pasážích, vnitřních monolozích skrze polopřímou řeč, ale především v dialozích. Zde je autorka nejsilnější, rozhovory mají spád a jazyk dospělých i dětí je naprosto přirozený. Středobodem příběhu jsou vztahy. Všechny sestry mají v textu jednu či dvě kapitoly vyprávěné ich-formou, v nichž jsou zachyceny nahodilé, ale podstatné okamžiky jejich dětství. Z příběhu o stolování se již na začátku zřetelně ukazuje, co je pro kterou charakteristické, a tři variace s motivem otcovy pracovny nastiňují, jak moc je pro ně důležitý otec. Stejně tak rozebírá – v pasážích odlišených kurzívou – svůj vztah k hlavě rodiny i matka; její popis vzájemných neshod a manželova odchodu, který před dívkami tají, je věcný a nic si nenalhává. Matka se na rozdíl od dcer dokázala vymanit ze soužití, jež ji omezovalo, a jako kočky, které k ní lnou, si žije a přemýšlí po svém. Jde o velmi ženskou knihu, mužským hrdinům není dán týž prostor k vyjádření, spíše se mluví o nich, než že by se mohli projevit jinak než v pár větách dialogu. Potíž je však v tom, že ani Blanka, Olina a Kristýna nemají možnost se příliš rozvinout. Jejich charaktery – dokonalá a trochu zoufalá matka, ambiciózní právnička a svobodná matka, milenka ženatého muže – jsou značně ploché a ničím nepřekvapí. Takovou nepropracovanost by snad unesla povídka, od románu ale člověk čeká trochu víc.
Anna Stejskalová
Green Scum
Nuselskej punk
Paseka, 2015, 208 s.
Jak se žije v Nuslích? Podle autora píšícího pod pseudonymem Green Scum to není žádná pohádka, jak se dozvíme v jeho nové knize Nuselskej punk. Jde o soubor povídek, které spojuje postava vypravěče Džuda. Ten se zprvu jeví jako pozorovatel a kronikář nuselské čtvrti. Postavy z povídek mnohdy až připomínají Nerudovy malostranské figurky, jen v trochu tragičtějších, bezvýchodnějších situacích. V průběhu četby si však uvědomíme, že i vypravěčův osobní příběh se vyvíjí, jen mnohem pomaleji než osudy druhých. Dvaaosmdesát krátkých povídek často začíná v hospodě, v níž Džudo rád denně popíjí. Většinou jde o dvě varianty vyprávění – buď vzpomíná na nějakou událost či život některého z nuselských obyvatel, anebo komentuje děj odehrávající se v reálném čase. Příběhy jsou plné lidí, kterým bylo v životě ukřivděno, ale i lidí zákeřných a tupých, s nimiž boj nelze vyhrát. I přes nešťastné konce postav snažících se probojovat životem, má každá povídka humornou rovinu. Úsměv však není zcela namístě – skrývá se za ním trpkost a krutá absurdita situací, jimž je člověk vystaven. Green Scum píše přímočaře, bez příkras a jeho strohý styl napomáhá rychlému spádu děje. Celé prostředí dokresluje jazyk ulice, plný vulgarismů. Úderným (a postupem času i úmorným) prvkem knihy, je zakončení každé kapitoly slovy, která jsou mottem celého díla. Budu se jimi inspirovat – tak tedy: „Srát na to.“
Veronika Šaumanová
John Bok, Jan Novák
Život mimo kategorie
Paseka, Argo 2015, 396 s.
Nejde pořád číst jenom pohádky a povídky, je třeba sáhnout občas po dokumentu. Ostřílený literární torero Jan Novák zpovídá justičního matadora Johna Boka. Bok předvádí života běh od historie svých rodičů po dnešek v rozmezí téměř sedmdesáti let. V odezvu na totalitní šalbu zůstává enfant terrible. Od biografisty Nováka se lze nadít podstatných otázek, jako beletrista směřuje vždy k podstatě věci. Vybírá témata, ve kterých mu Bok kontruje jadrnou inspirativní mluvou a barvitými historkami, vpravdě hrabalovskými. Výrazná zásadová stanoviska jsou potřeba. Bok jako transnacionální radikál uvažuje o spravedlnosti a jedná, namísto úvah o postojích pravé či levé strany politického a stranického spektra směřuje k meritu problému. Osloví toho, kdo chce naslouchat, nejde o žádné překřikování na diskotéce. Můžete s ním nesouhlasit, ale baví se s vámi a zkoumá vaše názory, koriguje je – i osobně je John Bok takový, nejenom pro knižní interview. Novákova kniha končí tam, kde John Bok pokračuje – v oblasti politické práce v rámci Spolku Šalamoun (to ještě v poctivých krajích existuje, podivte se!) ve prospěch lidí v konfliktu se soudní mocí, za nezávislou justici a humanizaci vězeňství. Pro krasocitné jemnoduchy: představte si to jako okrašlovací spolek stavu demokracie ve věcech lidských.
Vít Kremlička
Jitka Paitlová (ed.)
Po cestách kritického myšlení
Karolinum 2015, 176 s.
Útlý sborník filosofických esejů, který editorsky zaštítila Jitka Paitlová, je věnován myšlení význačného a v mnoha směrech nonkonformního religionisty a filosofa Otakara Antoně Fundy. Některé příspěvky se přímo týkají otázek, jimiž se sám zabýval, především souvislostí mezi vírou a racionalitou, gnozeologických možností člověka a hledání protiváhy k postmodernismu v kritickém racionalismu. Jiné texty se zabývají obecnějšími tématy, jako jsou politika vzdělanosti nebo ekologická krize. Autory příspěvků jsou začasté Fundovi bývalí spolupracovníci, kupříkladu Naděžda Pelcová, Petr Čornej nebo Michael Hauser, který je i autorem doslovu. V úvodní stati vysvětluje sám Funda vývoj svého přístupu od protestantské teologie přes kritickou religionistiku až ke kritickému racionalismu. Přestože se mnohdy jednotlivá témata překrývají, celý sborník působí spíše torzovitě. Ve dvou rozsáhlejších esejích věnuje Josef Špůr mnoho prostoru obhajobě popperovského kritického racionalismu proti postmoderním pochybnostem, a vlastní Fundův přínos tudíž zůstává spíše v pozadí. Stejně tak byla v podstatě přehlédnuta Fundova někdejší pozice progresivního protestantského teologa, z níž přešel k sekulárnímu ateistickému humanismu. Jeho dílo tedy stále čeká na své obsáhlejší a propracovanější zhodnocení.
Vojtěch Čurda
David
Režie Jan Těšitel, ČR, 2015, 80 min.
Premiéra v ČR 1. 10. 2015
Do českých kin se postupně dostávají ambiciózní české filmy začínajících tvůrců, které se poprvé představily na karlovarském filmovém festivalu. Po Schmitkem a Nenasytné Tiffany se v distribuci objevil i David Jana Těšitele. Snímek o mentálně postiženém mladíkovi, který uteče rodičům a bloumá pražskými ulicemi, je na české poměry neobyčejně formálně sebejistý. Snad ještě působivější než funkční práce s kamerou a střihem je výrazná zvuková stopa, která umocňuje nervní náladu celého snímku různými rytmickými ruchy. O to problematičtěji ale vystupuje způsob, jakým film zachází se svým tématem. Cílem velmi pravděpodobně bylo předvést nesentimentální pohled na mentálně postižené, což se ale daří jen napůl. Protagonista je koncipován výrazně realisticky, a nikoli, jak bývá u postav s psychickou chorobou zvykem, jako roztomilé „velké dítě“ či osvícený jedinec nezatížený kulturními stereotypy. Zároveň se ale Těšitelův snímek nedokázal vyhnout pojetí hrdiny jako trpící „čisté duše“, jež spontánně budí soucit. A právě tenhle citově poněkud vyděračský pocit lítosti nad bezradným chudáčkem ztraceným ve velkém zlém světě je bohužel to hlavní, co film evokuje. Některé peripetie Davidovy cesty, jako například večeře v jídelně, jsou až nesmyslně přehnané, aby měly co nejdrtivější emoční dopad. Film se tak nebezpečně blíží kategorii „sociálního porna“, až na to, že místo exploatace materiální bídy vytěžuje psychicky postižené jedince.
Antonín Tesař
Cena EXIT 2015
Galerie Emila Filly, Ústí nad Labem, 9. 9. – 14. 10. 2015
Mohla by se formální vyspělost stát čerstvým trendem v projektech mladých vizuálních umělců? Dojem z výstavy deseti finalistů soutěže Ceny EXIT 2015, určené pro studenty českých a slovenských vysokých uměleckých škol a vyhlašované Fakultou umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, by takovému závěru jednoznačně nasvědčoval. Studentské stigma nízkonákladových projektů a jistá formální nedokonalost s tím spojená charakterizovala ještě minulý ročník Ceny v roce 2013. Letos se stal opak. Většina prací je překvapením; jejich první vizuální vyznění by mohlo v paměti vyvolat jména etablovaných autorů z české i slovenské scény. Mladí umělci mají obvykle problém s chaoticky ztvárněným obsahem a letošní ročník není výjimkou, jen je nyní vše poněkud maskováno estetičtějšími a propracovanějšími obaly. Přestože cíle tvůrců, prezentované v tištěném průvodci, zahrnují hodnotné podněty a myšlenky, výsledek zůstává částečně nesrozumitelný. Odkud ale studenti čerpají inspiraci pro svá díla, vyznačující se brilantní vizualitou, ale nedotaženým obsahovým vyzněním? Odpověď je nasnadě – na výstavách současného umění, které můžeme běžně navštívit u nás i v zahraničí. Na druhé straně však kvalita vystavených uměleckých projektů dalece přesahuje průměr klauzurních prací z českých a slovenských vysokých škol. Na závěr by se hodil tip na vítěze, který bude vyhlášen 29. září: mohla by se jím dle mého soudu stát Pavla Dundálková nebo Romana Horáková.
Martina Raclavská
Divadlo 100 opic
Brusel se potopil
Studio Paměť, psáno z představení 23. 9. 2015 v rámci festivalu … příští vlna / next wave…
Jak už z názvu loutkové inscenace Brusel se potopil vyplývá, autor konceptu, režisér i loutkoherec v jedné osobě Dominik Tesař jí cílí na dospělé diváky. V roce 2038 se Evropa potápí v důsledku globální změny klimatu a do Česka se tak valí miliony „environmentálních“ uprchlíků. Vzhledem k aktuální politické situaci je počáteční setting velmi slibný. Bohužel jen ten. Jakmile je meotarem promítnutá mapa Evropy umazána na minimum, „Brusel se odstěhoval do Vídně“, jsme svědky jen série více či méně humorných narážek, které nikomu neublíží. Anarchistická organizace, která vyhodí do vzduchu ministerstvo práce, má břitký název Fronta seniorátní spásy, kapitánka místní policie je šedivá babička s holí (populace nám totiž zestárla) a opoziční strana se výmluvně jmenuje To není naše věc!. Pak už zbývá přimíchat jen cinklou státní zakázku, trochu romštiny – Romové prakticky tvoří českou armádu, protože jen oni mají poslední roky děti – a obranu hranic slepými náboji. Co ještě nesmí chybět? Komunisti. Sedí si v klidném a pohodovém lochu, a dokonce za to inkasují peníze. Slova naštěstí místy přebije živá mikrokapela, která kromě tu méně, tu více japných písniček obstarává i ruchařinu. Česká kultura potřebuje břitkou politickou satiru jako sůl. U takové by se ale nestalo, že by se diváci nejvíc smáli tomu, jak doprovodná kapela předvádí zvuky zvířátek. Když se provalí, že za všechno zas může Rusák podpořený českým švejkováním, dávno zařezávám.
Martin Zajíček
Master’s Hammer
Kult mládí / Kult mrazu
EP, Jihosound records 2015
Sledovat nové počiny Františka Štorma je v poslední době nejen zábavné, ale i slastné – tedy aspoň pro příznivce jeho svérázného spojení black metalu, apokalyptických vizí a misantropických výlevů, které skřehotá archaizujícím jazykem a zároveň poleptává notnou porcí žánrové ironie. Na novém singlu najdeme propriety, kvůli kterým máme Štormovu poetiku tak rádi: spiritistické seance, chapadla pradávných příšer či blížící se konec lidstva. O dvou kultických skladbách se na stránkách kapely píše: „Kult mládí popisuje vizi oživlých zkamenělin a Kult mrazu je inspirován tajemnými obrazci na zamrzlém rybníce.“ První, pomalu se valící skladba obžalovává Boha kvůli „vzkříšení jednoho dvounohého monstra“ a dožaduje se oživení i pro ostatní „vyhynulé species“. Vize naštěstí končí dobře a „předchůdci prvotních troglodytů/ přicházejí državy své obsadit/ vrcholy nebetyčných štítů/ též nížiny znovu si podrobit“. Kult mrazu, protkaný ilustrativními ledovými zvuky Necrocockových syntezátorů, nás přenáší do krajiny rybníků, v níž vládne „psychoteror mrazu“. Na pomoc je vyvolán duch Hanse Hörbigera (mimo jiné inspirátora mytologie Třetí říše), který v souladu se svými teoriemi zjevuje, že se blíží „orbitální disfunkce:/ dráha Země jest vychýlená/ a vzdaluje se od Slunce“. Ideální příprava na blížící se zimu. Po nepříliš povedené spolupráci se Samirem Hauserem a Řezníkem v projektu Mortal Cabinet se jedná o nadějeplný příslib další řadové desky Master’s Hammer, která nepřijde s ničím novým ani převratným, což je ale to nejlepší, co se u této kapely může stát.
Karel Kouba