minirecenze

Milan Kundera

Zahradou těch, které mám rád

Atlantis 2014, 108 s.

Už názvem tohoto svazku dává Milan Kundera najevo, co v něm najdeme – zamyšlení nad díly jeho oblíbených autorů. Přesto čtenáře dokáže překvapit. Mezi oblíbenci totiž nenajdeme jen ty, o nichž psal už mnohokrát, tedy Rabelaise, Cervantese, Haška nebo Vančuru, ale také Anatola France či Curzia Malaparteho. Útlou knihu rámují rozbory jejich románů Bohové žízní a Kůže/Kaput. Prostřední část je pak věnována drobotinám, jako je dopis k narozeninám Carlosu Fuentesovi, připomenutí spisovatelky Věry Linhartové nebo zamyšlení nad národní identitou poezie Oscara Milosze. Patří sem i pamflet proti filmu, který v televizním podání prohrál svůj boj s reklamou, jež ho začala rozleptávat. A i když sám Kundera vzešel z filmového prostředí, považuje dnes film za „základní činitel oblbování“. A právě tady někde najdeme trhlinu, která znehodnocuje jinak dobře vyargumentované eseje. Kundera se nesnaží v uměleckých dílech hledat nové impulsy, obohacovat se o neotřelé myšlenky. Hledá v nich často potvrzení vlastní pravdy, a postupuje tak podobně jako všichni ti, kteří se rozhodli interpretovat svět podle svých předsudků. Nejzřetelněji se tato tendence projevuje ve snaze dokázat, že „nová Evropa se zrodila z obrovité porážky“ a musela být pokořena a následně osvobozena Spojenými státy. Jediný národ, který se dokázal sám osvobodit, musel být poražen. Proto prý byla srbská města v roce 1999 bombardována americkou armádou. Tohle už skoro zavání konspiračními bludy.

Jiří G. Růžička

Joanna Czaplińska

Přidaná hodnota exilu

Academia 2015, 192 s.

Publikace polské bohemistky Joanny Czaplińské Přidaná hodnota exilu je souborem patnácti odborných esejů (či „úvah“, jak se praví v podtitulu práce) týkajících se české exilové literatury po roce 1968. Spolu s autorčinou starší, polsky vydanou prací Identita vyhnance se tak snaží přispět k poznání výseče české literatury, které se dosud nevěnovalo mnoho pozornosti. Dosti čtená práce na příbuzné téma Trojí samota ve velké zemi od Vladimíra Papouška se věnuje trochu jinému vzorku autorů – těm, kteří emigrovali už před srpnem 1968. Ač je kniha složena z relativně samostatných textů, nechybí homogenní ideový rámec. Autorka se pokouší o syntézu a stanovení výchozí poetiky, komparatisticky pojednává kategorie prostoru, času. Především ale přichází s osobitým pojetím exilu jako „přidané hodnoty“, která svědčí nejen o odlišnosti či víceméně výrazné exotičnosti děl exulantů, ale zaměřuje se i na to, jak tato díla obohacují celek české literatury. Materiál knihy je tudíž – ponecháme­-li nyní stranou problematiku dvojjazyčnosti kupříkladu Milana Kundery – český (Klobouk, Srpen, Kundera, Křesadlo, Martínek, Pelc, Pekárková, Novák, Forman, Škvorecký a další). Autorčina orientace v českých pramenech je pozoruhodná a její využití pramenů polských inspirativní (zejména o Wittlinovi se v českém prostředí příliš nemluví). Pochvalu zaslouží i obstojná grafická úprava, která u „univerzitních“ publikací tohoto typu bohužel není samozřejmostí.

Michael Alexa

Jan Horský

Teorie a narace

Argo 2015, 276 s.

Již ve své předchozí monografii Dějepisectví mezi vědou a vyprávěním se Jan Horský zabýval vztahem historických věd k narativitě. Jeho současná kniha otázky s tímto tématem spojené prohlubuje a dále se snaží budovat vědecký status historiografie mezi póly faktografického „dějepisu“ a narativistické kritiky („příběhářství“). Pokud v první zmíněné publikaci ústřední problém zněl, zdali historie může postihnout proměnu kulturních obsahů, pak nyní se Horský ptá, do jaké míry lze v rámci těchto proměn odlišit teorie a narace, a zároveň, zda je právě narace specifickým prvkem historických věd. Na obě otázky přitom odpovídá víceméně negativně. Mezi teoriemi a jejich narativními interpretacemi jsou spíše pozvolné přechody než jasné hranice. Stejně tak nelze hledat striktní rozdíl mezi historickými a přírodními vědami na základě jejich vztahu k naraci a vědeckosti. Autor poznamenává, že nejen historie, ale například také biologie nebo evoluční antropologie využívají struktury vyprávění. Vychází z ohromujícího množství literatury. Dané zdroje se pokouší shrnout a popsat jejich prostřednictvím pravidla historické vědy a praxe. Publikace však teoretickou argumentací nekončí a je určena širšímu okruhu zájemců o historiografii jako vědeckou disciplínu. Knize lze nicméně vyčíst ne zrovna přístupnou a čtivou formu, ale také to, že ji tvoří soubor několika jen volně spojených a v některých případech již publikovaných textů.

Václav Janoščík

Světlana Alexijevičová

Doba z druhé ruky. Konec rudého člověka

Přeložila Pavla Bošková

Pistorius a Olšanská 2015, 496 s.

O ruské realitě byly napsány obrovské stohy knih. A ještě budou. Pokud se chcete na Rusko řádně naštvat, potěší kniha Doba z druhé ruky s podtitulem Konec rudého člověka. Běloruskou novinářku, spisovatelku a disidentku Světlanu Alexijevičovou, které česky vychází již třetí kniha, zaujala etapa konce sovětského Ruska a nového formování mocenského impéria. V dokumentárních výpovědích, které autorka sama zaznamenala na magnetofon, promlouvají pamětníci o revoluci (kolik jich už bylo?), o stalinském gulagu, Černobylu a současníci o kavkazské válce, putinovském režimu a každodenním životě. Všechny ty historické výjevy vypadají zblízka i z odstupu stejně. Rusko zřejmě bude navždy v rozkyvu mezi demokracií a samoděržavím, pseudodiktaturou a splínem, mezi Evropou a Orientem. Rusko je jako svět na byzantských základech, působí tradicionálně, anebo anachronicky. Říká se: když je Rus dobrák, je to nejlepší člověk na světě, a když darebák, tak ten ze všech nejhorší. Navíc patří slovo „Rusko“ ke slovům, která dobře vydělávají, a za Rusko se i výborně schovává. Knihu lze doporučit zájemcům o seriózní východoevropská studia. Autorka je laureátkou řady cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii, Rusku, USA a v letošním roce se jí dostalo i ocenění mediálně nejhodnotnějšího: Nobelovy ceny za literaturu.

Vít Kremlička

Purpurový vrch

Crimson Peak

Režie Guillermo Del Toro, USA, 2015, 119 min.

Premiéra v ČR 15. 10. 2015

Po skvělém, ale režisérově poněkud netypickém filmu Pacific Rim, se Guillermo Del Toro vrátil ke svému nejoblíbenějšímu žánru – hororu a znovu tu předvádí svou charakteristickou, obvykle nesmírně působivou schopnost kombinovat ty nejkřehčí okamžiky s těmi nejdrastičtějšími. Fascinace smrtí a nevinností není v Purpurovém vrchu zdaleka tak vyostřená jako v režisérově vrcholném snímku Faunův labyrint, nicméně se tu ohlašuje už v emblematickém motivu celého filmu, jímž jsou umírající motýli. S Pacific Rim zase jeho novinku pojí skutečnost, že jde o stylově precizní projekt, jejž však ocení jen hrstka znalců dnes už relativně zastaralých filmů. Purpurový vrch vypráví až úmorně konvenční a dopředu snadno odhadnutelný příběh, který ale slouží jen jako průvodce po vizuálně elegantních výjevech, inspirovaných hororovou tradicí, jež sahá od adaptací E. A. Poea od Rogera Cormana po Suspirii Daria Argenta. Pro výtvarnou stránku je charakteristická zejména práce se sytými barvami, které jsou v jednotlivých záběrech sladěné do promyšlených kompozic. Barva se dokonce stává jedním z výrazných motivů celého filmu – strašidelný dům se nachází na kopci z červeného jílu, jehož krvavý odstín v zimě prosvítá napadaným sněhem. Právě velký důraz na barvy je také hlavním důvodem, proč tento snímek, jakkoli jde v kontextu Del Torovy tvorby spíše o slabší dílo, stojí za to vidět – a nejlépe na velkém plátně.

Antonín Tesař

Flaesh

Galerie Rudolfinum, Praha, 1. 10. 2015 – 3. 1. 2016

Pět místností, pět umělkyň; vedle již zesnulé legendy moderního umění Louise Bourgeois čtyři hvězdy současnosti: Tracey Emin, Kiki Smith, Marlene Dumas a Berlinde de Bruyckere. Dvojznačný název výstavy, který v sobě současně obsahuje anglická slova tělo (flesh) a záblesk (flash), evokuje dvojí rovinu významu: výraznou fascinaci tělesností a méně nápadnou tendenci k duchovnosti, snad až k transcendenci. Do popředí se tak dostávají otázky identity, motivy touhy i utrpení a pomíjivosti, to vše vtěleno do figurativních forem. Nabízí se otázka, proč jsou na této výstavě zastoupeny pouze ženy. Taková situace je totiž i dnes (na rozdíl od výstav, na nichž jsou zastoupeni výhradně muži) většinou považována za příznakovou. Absence tvůrců mužského pohlaví (s výjimkou nenápadného vetřelce – Roberta Mapplethorpea, autora portrétní fotografie Louise Bourgeois) vyvolává dojem, že nastíněná témata jsou primárně doménou žen, a dochází tak k implicitnímu podepření tendencí vymezit specificky „ženské“ kvality v umění. Poněkud neinvenční rozdělení umělkyň do jednotlivých místností zase podporuje představu o individuálním uměleckém géniovi, jehož dílo má být zakoušeno „samo o sobě“. Navzdory tomu společná výstava samozřejmě vybízí k hledání spojnic mezi autorkami. Je ale otázka, zda tyto spojnice, jež kurátor Petr Nedoma formuluje velmi obecnými pojmy týkajícími se lidské existence, paradoxně neutlumují skutečně provokativní a kritické aspekty některých vystavených děl.

Tereza Jindrová

Handa Gote Research & Development

Mutus Liber

Alfréd ve dvoře, Praha, 15. 10. 2015

„Vezměte si program, jinak tomu asi nebudete rozumět.“ Podobné upozornění většinou znamená, že ani návod k pochopení tvůrčího záměru nepomůže. V případě divadelní skupiny Handa Gote, která se „výzkumem“ a „vývojem“ opásala přímo v názvu, jsme se však už odnaučili bát předem. Tentokrát je odrazovým můstkem kniha z roku 1677 Mutus Liber, jež údajně popisuje výrobu kamene mudrců. Enigmatický námět, fakticky sestávající jen z kolorovaných ilustrací, jejichž význam dnes můžeme pouze odhadovat, však skutečně určitý postup divákovi navrhuje: prostě si užijte metaforické i reálné kuchtění na rozlehlé scéně. Je co sledovat: hudebníka, který přednáší zaujatě středověké balady, na úhlopříčce zcela soudobého kouzelníka se zvuky, videoperformery skládající na promítací plátno různé úhly pohledu na jeviště, nebo opravdového kuchaře, od něhož se line vůně připravovaného pokrmu. A také střídající se patřičně okostýmované „herce“, kteří inscenují obrazy ze samotné knihy – ždímají z plátna „nebeskou rosu“, s vážným výrazem sledují, jak v baňce, jejíž název jsme si z hodin chemie nezapamatovali, houstne dým, a především manipulují s ohněm, který se rozhořívá, prská, sálá a skomírá ve všech barvách duhy. Rada na závěr: nechoďte na představení ani vyloženě hladoví, ani po večeři, jinak se vám buďto budou celou hodinu sbíhat sliny, nebo se připravíte o možnost otestovat výsledek kulinářských piklů s astronomickým rámcem.

Martin Zajíček

Petra Soukupová

Zmizet

CD, OneHotBook 2014

Povídková kniha Petry Soukupové vyšla v roce 2009 a autorka za ni obdržela cenu Magnesia Litera. Od té doby už byl publikován polský překlad a uvažuje se i o zfilmování. Soubor obsahuje tři rozsáhlejší povídky, které se všechny věnují zejména sourozeneckým vztahům, ať už jde o dva bratry v povídce Zmizel, bratra a sestru v Na krátko či dvě sestry ve Věnečku. Vypravěčům prvních dvou příběhů – dospívajícím dětem – propůjčili hlas Kryštof Hádek a Jan Meduna a zejména Hádkův výkon patří k tomu nejlepšímu, co české audioknihy v poslední době nabídly. Třetí povídku vypráví dospělá žena v podání Daniely Choděrové, nicméně i ona se vrací do svého dětství ke složitému vztahu se svou mladší sestrou. Soukupová je především zdatná autorka dialogů, což ostatně zúročila i jako dramaturgyně televizních seriálů Comeback a Ulice. Všechny tři příběhy působí prožitě, téměř až dokumentárně. Nejproblematičtější je asi závěrečná povídka, v níž si autorka vyzkoušela trochu komplikovanější způsob vyprávění. Čtenář příběh dešifruje teprve postupně, když se zpočátku ztrácí v klubku vztahů mezi jednotlivými postavami. Ve zvukové verzi povídka působí ještě zamotaněji, protože se prostě nemůžeme vrátit o pár stránek nazpět, abychom se ujistili, o kterém ze svých otců hrdinka vlastně vypráví. I tak ale Zmizet za poslech stojí. Pokud vás před lety kniha minula, můžete si nyní rozšířit svůj obzor o další slušné české literární dílo z poslední doby.

Jiří G. Růžička