Česká premiéra je světový pohřeb

Když člověk vydá román, stane se prozaikem. Když vydá sbírku básní, stáne se básníkem. S dramatem je to obtížnější. Kdy jste získala dojem, že jste všeobecně považovaná za českou dramatičku?
Ve chvíli, kdy se dělala inscenace Stísněná 22 v Národním divadle, to bylo v roce 2003. Vyšly recenze a rozbory mých dosavadních her. Mohla jsem si klást otázky a odpovídat si. V roce 2002 inscenoval v HaDivadle Arnošt Goldflam trilogii Minach. Minach hrála Mariana Chmelařová, hra byla napsána přímo pro ni, a hrála ji velmi dobře. Všichni herci byli pozoruhodní – ale recenze nevyšly. Tenkrát mě to mrzelo, a nejen kvůli mně. U nás je malá vůle reflektovat dramatiky a jejich práci. Dramatikům se málo fandí. I proto je jich málo. Ale na druhé straně: máme dost kvalitních režisérů? Máme dost kvalitních divadelních kritiků?

Je u nás riskantnější „vyjít ven“ s novou hrou než s románem?
Myslím, že ano. Když napíšete román, jste sám za sebe, neprezentujete nic na živých lidech – nemáte tam žádného herce, režiséra, scénografa a tak dále. Nové české hry jsou stále neprobádané pole a jejich uvádění je riskantní. I když hru nastuduje renomovaný režisér, málokdy se napíše, že se mu nepovedla. Většinou se píše, že hra je blbá, že herci nehrají dobře, protože nemají dostatečný prostor a nevědí, co hrát. Všichni víme, jak se má dělat Shakespeare a jak se má dělat Čechov – a v podstatě málokterý inscenátor udělá chybu. A tím, že se na ně chodí pořád dokola, známe i obsah. Jsem přesvědčená, že kdybychom se zeptali i erudovaných recenzentů na současnou hru, o které píší, tak zjistíme, že text neznají a posuzují pouze to, co vidí. Možná jim křivdím, ale tohle je má zkušenost.

Když premiéra nové české hry nedopadne dobře, text se na jeviště obvykle nevrátí. Málokterá, pomineme-li aplaudované Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství, se dočká uvádění ve více divadlech...
Nechci křivdit Zelenkovi, ale možná by to taky vypadalo jinak, kdyby nešlo zrovna o známého filmového režiséra. Zelenka je renomovaný a jeho jméno je značka. Přeji mu úspěch. Kdyby některé realizace svého textu viděl, asi by se taky netetelil štěstím, ale to je jiné téma. Já mohu mluvit jen o své zkušenosti. Jedním ze základních principů téhle doby je: spotřebuj a zahoď. Jednou jsme si to vyzkoušeli, nestojí to za nic, tak to holt zahodíme. Mně je to líto, protože znám texty, které si, právě proto, že nebyly inscenovány kvalitně, zaslouží, aby se na ně někdo podíval znovu. U nás se premiéra české hry považuje za světovou premiéru, ale taky za český a světový pohřeb.
Není tu médium, které by autora nějak posunulo. Co se týče informací – noviny fungují dobře. Nefunguje ale zpětná vazba. Pokud není autor idiot, ví, o čem svou hru napsal, a nepotřebuje si přečíst obsah v novinách.   

Od koho přichází zpětná vazba? Od dramaturgů?
Jak kdy a jak u koho. Někteří autoři jsou na to úplně sami. Někdy je prvním čtenářem inscenační tým na první čtené zkoušce. A to je vždy stresující a je to šok. Já mám okruh lidí, kterému své texty posílám. Potřebuji vést. Potřebuji znát odpověď. A protože se ptám, tak se mi občas stane, že se dozvím, že to, co píšu, je blbé. Ale já to potřebuji vědět. A jsem vděčná, že mi to povědí. Potřebuji vědět, kde dělám chybu, jak se rozhodnout, nebo zda neporušuji formu. Ale zpětná vazba by měla přicházet i od kritiky. Dnes jsem otevřela Svět a divadlo a s ročním zpožděním si přečetla článek K. Stehlíkové a E. Stehlíkové o inscenaci Okruh osob 3.1., kterou uvádělo Národní divadlo. Začíná slovy: „Přemýšlím, zda se mi tam vůbec chce.“ K tomu se snad nemusí mnoho dodávat.

Chybí tu tedy mezičlánek reflexe textu. Hodnotí se rovnou konkrétní inscenace, s níž se hra jaksi „spláchne“…
Ano. Taková je má zkušenost. Zmizela tradice výchovy autorů. V Nadaci Alfréda Radoka sice nějaké texty každoročně zvítězí, ale možná by stálo za to o nich méně psát a víc je inscenovat. Může mi někdo samozřejmě vyčíst, že i já patřím mezi oceňované autory, tak ať držím hubu a krok. Ale umění je subjektivní záležitost. Většina oceňovaných textů mě nezajímá, proto mluvím o subjektivitě.

Nemáte pocit, že pořád čekáme na nějakou druhou Maryšu nebo prvního českého Hamleta, skutečně „velkou“ hru, kterou bychom konečně mohli vzít vážně?
My Češi jsme takoví čekatelé. Pořád stojíme tam někde v nějaké řadě a čekáme, kdy už to bude, kdy to spadne, kdy se někdo objeví. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale autoři, které dneska považujeme za národní klasiky, rozhodně neměli ve své době na růžích ustláno. Já všem čekatelům přeji, aby už konečně přišel nějaký autor spasitel, který se bude líbit všem, a my padneme na zadek. Podle mého názoru nežijeme žádné velké příběhy a tahle doba není tak tematicky zajímavá. Žijeme rychlé životy, čteme knihy, které mají pár stránek – prostě teď se píše takhle. Kritici mnohdy píší víc o sobě než o hře. A také o tom, jak by ji zpracovali oni. Po bitvě je každý generál. 

Píšete z vnitřní potřeby, nebo na zakázku? V souvislosti s hrou Standa má problém se mluvilo o tom, že vás k psaní vybídl šéfredaktor časopisu Svět a divadlo Karel Král.
Já jsem k těmhle řečem shovívavá, ale ne zas tak velkorysá. Když jsem byla v Americe, četla jsem si na internetu zprávy o Stanislavu Grossovi a jeho ženě Šárce a říkala jsem nejdřív Valerii Schulczové a pak Michalu Dočekalovi, že bych ráda napsala krátkou hru o Standovi. Věděla jsem, jak se bude jmenovat, ale pořád jsem nevěděla, jak ji napsat. Valerie mi řekla: Napiš romantický příběh o lásce Standy a Šárky. To bylo přesně to, co jsem potřebovala. Dramaturgický klíč. Hru Standa má problém jsem poslala Karlu Královi a on mě vybídl, abych pro SaD napsala ještě druhou část. Protože po Standovi přišel Paroubek, nebylo to tak jednoduché. Ale byla to výzva. Paroubek je dramatická postava, navázal na to, co nastavil Stanislav Gross,
a ještě to prohloubil. „Lhát je normální.“ A když přišlo odvolané vedení divadla Rokoko, abych pro ně napsala třetí část – neváhala jsem. Vznikla Má vlast. To, co se stalo v Rokoku, je klasická ukázka politické zvůle. „Kdo má moc, je v právu.“ Ale abych se vrátila k otázce, zda píši na objednávku. Ano. Často a hodně. Odmítám tehdy, když nevím, co napsat.

Psaním her se u nás člověk asi neuživí…
Nikdy! Neznám nikoho, komu by psaní her přineslo slávu a peníze. Přes den řídíte tramvaj a večer píšete hry – stvoříte člověka, stanete se bohem, který má sice holou řiť, ale tužku a nápad vám nikdo nemůže sebrat. Státní podpora neexistuje a divadla samozřejmě nemohou dát autorovi sto tisíc, aby napsal hru. Já jsem v posledních třech letech dostala stipendium od Literárního fondu, myslím, že třikrát deset tisíc. Díky za to. Autor by měl být vlastně šťastný, když ho někdo uvede.  

V současné době se o vás mluví jen v souvislosti s Mou vlastí. Mne víc zajímají vaše starší texty. Třeba inscenace Benefice v Činoherním studiu v Ústí nad Labem nebo  3sestry2005.cz v Rokoku…
O Benefici se nepsalo vůbec a myslím, že je to škoda. Benefice je hra o hercích a jejich bohapustém žvanění. Mám herce ráda a právě tohle ve mně vyvolává velkou úzkost. Jak mi napsal jeden moudrý pán, kterého si vážím: „Herci patří k nejodpornější skupině. Za normalizace se objevovali v režimních komediích, žili svůj luxusně marginální život, vyprávěli nablblé ,příhody z natáčení‘, jak se kde kdo opil anebo řekl něco odvážného před mocným funkcionářem.“ Po roce 1989 se začali nesmyslně očišťovat, místo toho, aby mlčeli. A dnes dělají to stejné, jenže v jiném režimu. Je to velice smutné téma. O Sestrách se napsalo jen to, že je to blbá hra. Já si to nemyslím, ale to není důležité. Ale zarazilo mě, že to psali i lidé, kteří jsou na některá divadla úzce napojeni. To se nedělá. Lidé, kteří dělají praktické divadlo, nepíší recenze. Taky jsem (s výjimkou Miloše Urbana) nikdy nečetla, že by napsal autor do novin recenzi na hru jiného autora a posteskl si, že on podobné téma zpracoval již dávno a lépe a nikdo si toho nevšiml. Ale na druhé straně píše Urban pro Divadelní noviny, tak se není čemu divit. K Sestrám jen tolik – s režisérem Ballekem jsme se nepotkali.

Jaký máte dnes názor na své úplně první hry – Všichni svatí, Zisk slastí, Minach?
Dodnes jsem přesvědčená, že jsem začala psát intimní ženské hry, jako Minach a Zisk slasti, moc brzy. Neříkám dobře, ale brzy. Na to, co psaly jiné autorky v té době v zahraničí – myslím tím třeba Sarah Kaneová –, jsme se dívali jako na problémy žen tam, někde daleko. Ale to byly i naše problémy. Jsem žena a píšu o ženách. O jejich postavení nejen ve společnosti, ale i v rodině. O jejich sexua­litě. Vášni. Touhách. Zklamáních. A nejsou to veselé hry. I když dnes píši jiný typ textů, „everyženy“ mi chybějí.

Má to autorka horší než autor?
Ano. Miluji Mou vlast a je mi úplně jedno, co o ní kdo píše, takže si můžu dovolit uvést příklad právě na ní. Myslím, že kdyby Mou vlast napsal muž, dočkal by se mnohem vlídnějšího popremiérového přijetí. Určitě by jeho text někdo podrobil analýze, a ne jen urážkám. Chování vůči ženám je u nás obecně otřesné – dovedete si představit, že by o nějakém autorovi někdo napsal „to jeho pinožení“ nebo „on nemá muže rád“? Ale u nás se to nosí. Nejdříve se ženám dávají růže, přisunují se jim židle, a za půl hodiny je to „ta stará“. Chraň pánbůh, abyste měla přehled nebo intelekt. Na druhé straně se muži přes svá, mnohdy ublblá gesta, ramena a silácké řeči mohou dostat do velice nepříjemné společnosti. Petr Žantovský udal sám sebe v novinách, že si byl stěžovat na ministerstvu kultury, co se to vydává za texty z peněz daňových poplatníků. A přifařil se k dalším novinářům, kterým se představení nelíbilo, a nakonec vytvořil dojem, že jsou všichni dobří kamarádi. No nevím, zda by se z takového kamaráda měli těšit, ale proti gustu… A já se jenom směju. Jako žena i jako daňový poplatník.

Některé autorky takové animozity nevyvolávají.
Milujeme ženy v ústraní. Ženy, které neotvírají žádná problematická témata. Duše, duchovno a tak. To ženy můžou, to se od nich čeká. Přece ani klasika se mnohdy nevykládá z pohledu ženských postav. Tak co se divíte?