Čekání na K­-Dota

Někteří afroameričtí intelektuálové, například Michael Eric Dyson či Cornel West, prohlašují, že velkým nedostatkem současné černošské komunity ve Spojených státech je absence obecně uznávané morální autority. Manning Marable mluví o „éře mesiášského komplexu“: neustále se čeká na pokračovatele Malcolma X a Martina Luthera Kinga – na někoho, kdo by Afroameričanům ukázal směr. Není náhoda, že Marablea cituje Jeff Chang ve své knize Can’t Stop, Won’t Stop: A History of the Hip­Hop Generation (Nemůžu se zastavit, nezastavím se. Dějiny hiphopové generace, 2005). Mezi rapovými fanoušky a kritiky vládnou obdobné nálady. Těžko hledat hrdinu v mainstreamu. Zdá se, že cokoli, co je obecně přijatelné, stává se pro „pravé“ fanoušky irelevantní. Alespoň tak tomu bylo. Spasitelem upadajícího žánru, na něhož se čeká od té doby, co byly umlčeny hlasy Tupaca Shakura a Biggie Smallse, musí být pária, musí pobuřovat, ale zároveň jeho činy a slova nesmějí překročit určitou míru kontroverze.

Hodné dítě v šíleném městě

V této atmosféře přichází na scénu Kendrick Lamar aka K­Dot a kritika nešetří superlativy. Po mnoha gangsta rapperech (NWA, MC Eiht, Game) se v nechvalně proslulém kalifornském městě Compton zrodil rapový „everyman“. Nevyniká ani chvástavými texty, ani lacinými výstřelky; zaujal jak tradičními tématy, jako jsou život mezi pouličními gangy, násilí, drogy, tak odkazy na Bibli a klasickou literaturu. Obrazy, které přináší, jsou tvořeny širokou paletou emocí. Jeho první komerční album, good kid, m.A.A.d city, udivovalo varia­cemi vypravěčských přístupů a ještě více to platí o jeho letošním počinu To Pimp a Butterfly. Najdeme zde vztek, smutek, radost, nostalgii, soucit, touhu po pomstě, víru i pocit beznaděje.

A právě emocionální rozmanitost a mnohavrstevné obrazy ze života černošské komunity jsou největším přínosem i úskalím alba. Kladem je jistě celková poetická vyspělost interpreta, která však znesnadňuje pochopení a interpretaci desky, především pak potenciálním fanouškům, kteří nesdílejí K­Dotův rodný jazyk. Proniknout do komplexnosti celého alba vyžaduje čas i úsilí. Na minulé desce byl Kendrick Lamar hodným dítětem žijícím v šíleném městě, a možná tak pojmenoval dosud neokoukaný typ rapového narátora. Slyšeli jsme gangstery (Ice Cube, Mac 10, Game), pasáky (Too Short) nebo aktivisty (dead prez, Paris). K­Dot byl naproti tomu běžný člověk pozorující okolní dění, které ho více či méně vtahuje a mění, ale přesto byl jakožto vypravěč schopen transcendovat svoji „běžnost“. Z otroka se stal král Kunta, který vládne slovem. Silná osobnost, jež narazila na velké dilema. Vyčnívat, či splynout s davem? Být dalším suverénním jednotlivcem, nebo prosazovat kolektivitu afroamerické komunity, jak se to v minulosti dařilo třeba skupině Public Enemy? Silně individualistický přístup střídá důraz na soudržnost a prospěch afroamerické komunity. Každodenní problémy na good kid, m.A.A.d city jako by Lamarovi pomohly povznést se vysoko nad střechy afroamerických ghett a později se vrátit do platónské jeskyně a vést dialog s těmi, kteří o to mají zájem.

Přesněji řečeno, Kendrick Lamar o dialog usiluje. Jak již bylo zmíněno, málokdy u něj narazíme na jasné sdělení, album je třeba si poslechnout několikrát, abychom se dovtípili, na co rapper naráží. V jednom rozhovoru zdůraznil, že nemluví k afroamerické komunitě ani o ní, ale že naopak ona promlouvá skrze něho. Po velkém úspěchu předchozí desky si mnozí kladli otázku, kam se bude jeho umění dál ubírat. Po ovacích, jež sklidil, mohl jen těžko zůstat undergroundovým umělcem. Zdálo se, že jediná cesta vede do mainstreamu, který je dnes tak často kritizován rapovými puristy. Možná se mu nakonec skutečně podařilo „spojit Compton s Bílým domem“, jak zmiňuje na svém albu. Rozhodně však nejde o kolekci potenciálních rádiových hitů.

Zpráva o hříchu a soužení

Když v jedné skladbě slyšíme „this dick ain’t free“, dá se to chápat dvěma způsoby. Buď není zadarmo, nebo není svobodný. Ve skutečnosti není svobodný, protože není zadarmo. Vypravěč této písně (a autor též) si je vědom skutečnosti, že dokud bude na jeho těle cenovka, nemůže být svobodný nikdy. Pokud by, obrazně řečeno, vydělával svým přesexualizovaným tělem a pouhou performancí stereotypů, pokud by byl sám chápán jako drahé zboží, finanční prosperita mu jako umělci svobodu nepřinese. Celá skladba také aluduje otroctví a srovnává ho s hudebním průmyslem. Nejedná se o myšlenku úplně novou, nahrávací společnosti již byly v tomto směru kritizovány mnohokrát, nicméně Lamarovo uchopení tohoto odkazu je ne­­­otřelé. K­Dot strhává cenovky ze svého těla, odchází z hlučné tržnice, aby se jeho hlas mohl později vrátit jako irvingovský bezhlavý jezdec (jenž je zmíněn ve skladbě Free) a napadat establishment, který ho nechal před lety stít.

Koncepční album Kendricka Lamara má bezesporu mnoho pozoruhodných skladeb. Zcela jistě mezi ně patří These Walls, výjimečná koláž metafor odkazujících na Bibli, sexualitu, víru, sociální problémy a další. Fantazie a interpretační možnosti neznají meze. Rapper odmítá roli spasitele, nepřichází z Nazaretu, nýbrž z Comptonu. K­Dot není Bohem, zdi ani dům mu nepatří, je pouze nájemníkem, který velice pozorně sleduje, co se děje kolem něho, od sousedských hádek až po celkový stav objektu. Stejně jako Willie Spearmint v Malamudově románu Nájemníci (1971, česky 1997) se i on účastní dění a je lapen mezi zdmi staré budovy, ale zároveň se snaží podrývat systém, jehož je vězněm. Díky své přítomnosti a kontaktu s okolím je také v určitém smyslu nad Bohem, protože je lidem blíže.

Od písně U přechází zvolna ke skladbě I. Po vzoru Martina Bubera se dostává od dialogu s „ty“ k podstatě „já“. Právě dialog stvořil Kendricka Lamara jako vypravěče, vynesl ho z Comptonu. Věčné „ty“ ho posouvá dál a dál, ale zároveň ho vrací zpět na ulici. Vypravěč informuje, rozmýšlí, překračuje sám sebe. Když někdo soudí z mnoha pohledů, soudí ještě? Lamar přichází s nadhledem, mnohoznačností, ale přesto ukazuje směr. Nahoru. Na křižovatce rapových stereotypů nezahne, ale chce se vznést.

Ačkoli se sám nesnaží nahradit Boha, může vše lépe vnímat. Dokáže sebe i nás konfrontovat s věčným „ty“ rapové hudby. Než bude víra znovu nalezena, bude Lamar správcem v mesiášově domě, vyslyší zpovědi, ale nenabídne rozhřešení. Jako zpovědník vědomě selhává, ale prostřednictvím svého hlasu podává zprávu o hříchu a soužení penitentů, čímž jim prokazuje službu. Nesoudí. Tupac prohlašoval, že soudit může jen Bůh. Lamar nesouhlasí: soudit nemůže nikdo.

Společnost plná housenek

Když K­Dot mluví o zdech, má na mysli vězení, budovy, ženské genitálie, limity poznání i užitečné médium. V posledním případě se nemusí nutně jednat o využití stěn jako plochy pro graffiti. Díky zdem jeho hlas rezonuje v ghettu. Odráží se od nich a rozléhá se v temných uličkách, odtud se šíří dál do center měst a luxusních čtvrtí. Nyní ho slyší všichni. Na rozdíl od Melvilleova Bartlebyho zdi nedrží K­Dota v pasti. Jsou využity a stávají se součástí projevu, a ačkoli samy mluvit nemohou, Lamar je vyzývá ke svědectví. Přestože rapper zdi překračuje, stále mu připomínají jeho původ.

Zdi také ohraničují „dno společnosti“, o němž je řeč v písni The Blacker the Berry. Toto dno má však pro K­Dota ještě další význam. Po vzoru Tupacovy skladby Keep Ya Head Up vidí dno jako základnu – místo, kde vše začíná. Navazuje na afroamerické aktivisty, bojovníky za lidská práva a na filosofii hnutí The Nation of Islam. Odráží se ode dna a relativizuje rapové subžánry, jako jsou gangsta nebo conscious rap.

Proč tedy „pást motýla?“ Tomu se Kendrick Lamar právě brání. Společnost je plná housenek, které požírají vše okolo, ale málokterá se promění v motýla. Ani s křídly Lamar neopustil Compton, je přesně tam, kde chce být. Možná někdo kdysi zabil ptáčka, ale motýla pást nikdo nebude. V poslední písni alba Lamar rozmlouvá s Tupacem Shakurem. Poslední jeho otázka se týká zodpovědnosti motýla vůči všem ostatním. Na tu už Tupac neodpoví. Odmlčí se. K­Dot si ale již odpověděl a my jsme se dočkali.

Autor je doktorand anglistiky a amerikanistiky na FF UK.