Samozřejmé je to nejumělejší

Kritici o vás psali, že „pokračujete v tradicích velké neruské literatury“. Souhlasíte s tím? Co to podle vás znamená, být ruský spisovatel?

Za ruského spisovatele považuji každého, kdo píše rusky. Neexistuje žádný ideologický nebo stylistický standard ani jakási jiná ruská literatura, kam údajně nepatří lidé jako já, spojení se surrealismem nebo beatnickou tradicí. Nakonec i Rusko má dlouhou tradici avantgardy, jazykových experimentů. Pro mě osobně jsou velice důležití členové OBERIU [Společnost reálného umění], Nikolaj Olejnikov, Alexandr Vveděnskij… Jsem řazen právě do této literatury, která usiluje o sdělení, v němž důležitější je spíše „jak“ než „co“.

Kdo ze současných ruských literárních grandů – jako jsou Eduard Limonov, Vladimir Sorokin, Viktor Pelevin, Pavel Pepperštejn – je vám nejblíž?

Limonov je pro mě v první řadě velice nadaný lyrický básník, ať už dělá nebo říká cokoli. Při všech rozdílech našich názorů mám rád jeho knihy, především Dněvnik něudačnika [Deník ztroskotance, 1982]. Když seděl ve vězení, připravil jsem k vydání několik jeho knih. Pokud jde o Sorokina a Pelevina, jsou to takové stálice, které svítí na obzoru už přes dvacet let. Přijde mi to zvláštní, jsem v tomto smyslu pro rychlejší rotaci. Jejich způsob psaní mě zas tak nezajímá. To Pepperštejn je autor, který brilantně ovládá styl, dokáže ho neustále měnit, zkouší různé intonace v různých vrstvách jazyka. Je znát, že má za sebou školu moskevského konceptualismu. Je to skutečný mistr.

Ve světě dnes „letí“ nacionální bolševik Zachar Prilepin, někteří ho považují za levicově orientovaného autora…

Ideologie Prilepina je příliš paternalistická, etatistická a imperiální na to, aby se dala považovat za levicovou. V jeho logice mě nejvíc zaráží to, že neustále apeluje na selský rozum: „Všechno je samozřejmé! Musíme držet s našimi proti cizím! Co je na tom komplikovaného?“ Ale právě takzvaně samozřejmé věci jsou nejvýrazněji ideologicky vykonstruované. Asi si neuvědomuje umělost těchto „samozřejmostí“. Jednou jsem o něm napsal větu, kterou on pak s hrdostí opakoval: „Prilepin je nejnadanější a nejchytřejší z ruských policistů­těžkooděnců. Přitom je s podivem, že z tolika policistů vzešel jen jeden dobrý autor.“ Jako spisovatel je nepochybně nadaný, třeba jeho novela Osmička je ideální ilustrací k tezi Wilhelma Reicha o měšťákovi nespokojeném s přílišnou měkkostí státní moci.

Nepřipadáte si jakožto marxista v současné ruské literatuře osamělý?

Názorově tak trochu ano. Z ruských literátů mě nenapadá nikdo, kdo by se držel marxismu natolik důsledně jako já. Jedině básník a překladatel Kirill Medvěděv, zakladatel známé moskevské undergroundové kapely Arkadij Koc a také nakladatel, u něhož vyšla má nejnovější kniha esejů Marx, Marx levoj! [Marx, Marx levá!] i ta předchozí Pop­marxizm [Pop­marxismus], která nedávno vyšla podruhé. Kirill se ale prózou nezabývá. Obecně se hodně lidí prohlašuje za levičáky, otázka je, co tím myslí. V Rusku je to příliš široké sémantické pole.

Obdržel jste několik významných literárních cen: Nonkonformismus (2011), Novaja Slovesnost (2014), nejnověji cenu Andreje Bělého. Napomáhají tato ocenění nějak šíření vašich názorů ve společnosti?

Já doufám, že ano. I když s tím spojená pozornost médií a kritiků trvá jen několik týdnů. Stačili se mnou udělat několik rozhovorů, ve kterých jsem, stejně jako při převzetí ceny, své názory zdůraznil. Snažím se to dělat vždy, politickou angažovanost považuji za důležitou. Vyhýbat se jí – to je nějaké podivné trauma. V konečném důsledku je každá literatura angažovaná. Můžu číst politicky jakýkoli literární text. Neexistuje žádná látka s názvem „politika“, kterou bychom mohli do textu přidat nebo nepřidat. Nelze nebýt angažovaný autor: jde jen o to, zda si uvědomujete, pro co a pro koho se angažujete.

Nevyčítají vám, že vaše próza je poněkud elitářská? Nesnižuje to náhodou její subverzivní dopad?

Myslím si, že literatura má být složitá, nikoliv samozřejmá. Román nesmí být snadno zfilmovatelný, není to scénář. Jazyk je věc subtilní, je to specifický lidský způsob myšlení a patří všem, jako software k volnému stažení. Pro mě je literatura výkladní skříň jazyka a jeho možností, ve které se jazyk sám sobě odhaluje skrze objevované vyjadřovací postupy. Takže nejsem masový autor a nikdy jsem jím nechtěl být. Když chci oslovit širší publikum, píšu článek. Za dvacet let své literární činnosti jsem zjistil, že čtenáři mých knih a mých článků, navzdory mému přání, patří k dvěma odlišným skupinám. Těch druhých, kteří se o mě zajímají jako o marxistického publicistu, je mnohem víc. Spisovatelé rádi říkají, že nepíší pro kritiky, nýbrž „pro lidi“, já naopak tvrdím, že píšu prózu pro filology, literární vědce a jiné znalce jazyka.

Působil jste několik let v nakladatelství Ultra.Kultura. Co jste vydávali?

Nakladatelství Ultra.Kultura založil v roce 2003 známý rockový básník Ilja Kormilcev. Nabídl mi, abych pro nakladatelství připravil antologii anarchismu a levicového radikalismu. Nakonec z toho byla dvousvazková encyklopedie, která dodnes nemá v ruštině obdoby. Dnes je ta kniha bohužel už rarita, není ani na webu. Jako jedni z prvních jsme začali vydávat angažovanou poezii, zejména Andreje Rodionova, Vsevoloda Jemelina, tehdy uvězněného Limonova. Byl to pokus poskytnout prostor všem, kteří se nacházejí mimo hlavní proud. Poměrně záhy se dostavily problémy s mocí: velká část našich knih se ocitla na seznamu zakázané literatury. Ozvalo se hned několik poslanců Státní dumy. Obviňovali nás z pornografie kvůli Deníku šelmy od Lydie Luncho­vé, z propagace drog a extremis­­mu. Přitom ta doba, kdy byl v Rusku prezidentem Medvěděv, byla o něco svobodnější než ta dnešní. Nakonec nakladatelství jakožto neustálý rušitel veřejného klidu působilo až do předčasné Iljovy smrti v roce 2007.

Jak se v současnosti daří levicovému knihkupectví Falanster, které jste spoluzakládal?

Když jsme zakládali Falanster, bylo ještě v ruštině málo zajímavé levicové literatury, stejně tak poptávka po ní skoro nebyla. Museli jsme obojí teprve vytvořit. Dnes, po třinácti letech, je situace v tomto ohledu mnohem lepší. Vedle Falanstera existuje několik jeho poboček, v jedné z nich – Ciolkovskij – pracuji dodnes. Je to zároveň knihkupectví i klub: konají se tam setkání, diskuse, koncerty, čtení. Přežívat ale není snadné. Především mi chybí v Rusku náležitá kulturní politika. Dnes je státu jedno, zda prodáváte knihy nebo něco jiného, knihkupectví žádné úlevy ani výhody nemají, což považuji za barbarství, zaostalost a provinčnost. Otevřete­li knihkupectví v Londýně, máte tolik výhod, že ho v podstatě nikdy nemůžete zavřít. Zatímco v Moskvě platíme šílené nájemné a odnedávna i zvláštní poplatek do státního rozpočtu jako každý jiný obchod: úředníci tak bojují s krizí. Za jiných podmínek by takových knihkupectví jako to naše mohlo být v desetimilionové Moskvě třicet nebo čtyřicet. Dnes to ekonomicky skoro nic nevynáší, proto musíte mít velkou nemateriální motivaci, abyste se tím vůbec zabývali. Není náhoda, že ve spřátelených knihkupectvích v Moskvě, Kazani, Permu, Petrohradě pracují samí levičáci. Člověk s jinými hodnotami by tomu nedokázal věnovat tolik práce a energie.

Na Západě je za výkladní skříň ruské kontrakultury považován akcionismus. Jde podle vás o umění, provokaci, politický protest, nebo o všechno v jednom?

Znám se osobně se zakladateli moskevského akcionismu Anatolijem Osmolovským a Alexandrem Brenerem od devadesátých let. Vždy se prezentovali jako radikální levičáci – i když to pro ně byla spíše dadaistická provokace. Já sám jsem se v té době hlásil k situacionis­mu, účastnil jsem se výstav, s přáteli jsme pořádali pouliční umělecké akce. Říkali jsme si Fialová internacionála. Když jsem pracoval v uměleckém centru Garáž, seznámil jsem se s Naděždou Tolokonnikovovou, tehdy ještě členkou skupiny Voina. Naďa je člověk, kterého nemůžete nemít rád: je velice upřímná, opravdu jí jde o její zemi. Nikdy jsem ji ovšem nebral jako politika: zabývala se především sociálními problémy. Cílem její skupiny Pussy Riot bylo především zviditelnit ve společnosti feminismus. Jejich slavnou akci v chrámu, která měla upozornit na propojení církve a státu, považuji za brilantní. Také za ni draze zaplatily: dvěma roky života, které strávily ve vězení. To, že se dnes Naďa stala takovou celebritou, mi nijak nevadí. Levičáci se nemají bát toho, že mají své hvězdy. Dokud je společnost uspořádaná hierarchicky, bude potřebovat a sama vytvářet celebrity, včetně těch revolučních. Jde o to chápat to ironicky, jako mediální nástroj. Myslím si, že právě tuto ironii Naďa v sobě má. Často říká: „Kapitalismus si hraje se mnou, já si hraji s kapitalismem.“ Nijak to nepřehání ani se nevěnuje sebepropagaci od rána do večera. Zabývá se důležitými věcmi, jako je projekt Mediazóna: pomáhá vězňům, nejenom těm politickým.

Je v dnešním Rusku nějaká „normální“ levice, která by nepodléhala tradiční bolševické nostalgii a zároveň nestavěla na fašizujícím národoveckém přístupu k politice?

Není, mluvíme­li o velkých hnutích a organizacích. Existují spíše malé skupiny a jednotlivci, kteří aktivně působí. Je to například Ruské socialistické hnutí (RSD) – sdružuje několik stovek lidí po celém Rusku. Je to současné marxistické hnutí v evropském slova smyslu, bez jakýchkoli stalinisticko­imperialistických podtónů. Jsou v něm většinou mladí vzdělaní lidé, kteří berou politickou aktivitu jako občanskou povinnost, jako šanci pro boj s nespravedlností, nerovností, odcizením. Bohužel to zatím není významná společenská síla, která by se mohla vážně zapojit do velké politické hry a ovlivnit systém.

Jak v rámci ruského levicového prostředí spolu dokážou vycházet anarchisté, marxisté a dokonce nacionální bolševici?

Diskuse pochopitelně neberou konce. Když se kvůli nějaké akci sejdou marxisté a anarchisté, vždy vtipkují: „Pojďme dnes neřešit Kronštadt ani Machna…“ Anarchismus je pro mě taková generační záležitost: neustále se objevuje nová mládež kolem dvacítky a za pět let už vidíš úplně jiné tváře. U nás v Ciolkovském pracují jak trockisté, tak anarchisté: nedávno uspořádali skvělý anarchofeministický literárně­hudební festival Horizontála.

Pokud jde o nacionální bolševiky, vždy stáli stranou a já bych je do levice ani nezahrnoval. Píšu o tom v Pop­marxismu: Limonovův projekt se vytvářel kolem obrazů, nikoliv kolem idejí. Výhodou této strategie bylo, že dokázala mobilizovat hodně lidí: vždyť nebylo třeba řešit s nimi skutečné politické otázky, jako jsou směna, redistribuce, formy vlastnictví, způsoby rozhodování. Stačilo říct: „Che Guevara je cool! Mussolini taky!“ Nevýhodou bylo, že veškeré výboje tohoto hnutí milovníků politického radikalismu všech barev zase neležely v politické sféře, nýbrž ve sféře obrazů. I když v devadesátých letech mi toto hnutí bylo sympatické, po dva roky jsem byl dokonce tajemníkem novin Limonka. Byl to takový typicky postmoderní projekt, glamour naruby. Ale časem jsem pochopil, že nacionální bolševismus je pouhá subkultura, na způsob fanoušků rockové kapely, a že ve skutečnosti neumí zodpovědět žádnou opravdovou politickou otázku. Dnes limonovci naprosto souzní s oficiálním militaristickým směrováním vlády. Po celý rok zcela legálně sbírají v Moskvě prostředky na pomoc Donbasu, šíří u toho svoje tiskoviny, policii to vůbec nevadí. I když je třeba podotknout, že to nebyl Limonov, kdo se připojil k Putinovi v otázce Ukrajiny: bylo to obráceně. Limonov o nutnosti připojení Krymu mluvil už od devadesátých let, ale nikdo ho tehdy nebral vážně. Zatímco dnes Putin fakticky plní jeho plán: najednou je pro ruskou imperiální politiku aktuální. Ocitli jsme se ve světě Limonovových a Prilepinových snů.

Jaký má být podle vás postoj autentického levičáka k událostem na Ukrajině?

Majdan jistě nebyl levicovou revolucí. Nejvýznamnější levicové síly v Ukrajině se naopak projevily jako proputinské a podporovaly Janukovyče, dokud to šlo. Moje sympatie vůči Majdanu není ideologická, je spojená s tím, že Majdan je civilizační volba, snaha odpojit svou zemi od ruského rychlíku, který jede východním směrem, a jet na opačnou stranu, na Západ. Jakmile se Ukrajina tak či onak, byť pouze částečně nebo formálně, připojí k evropské civilizaci, nevyhnutelně se tam objeví jak normální levice, tak spousta jiných věcí, které se mi líbí na Evropě a které postrádám v Rusku. Proto byla pro mě tato volba lidí, nezávisle na jejich ideologickém zařazení, velice důležitá.

Nevím, zda jsem autentický, nebo nepříliš autentický levičák, ale považuji válku v Donbasu za klasickou imperialistickou agresi. Upřímně lituji, že část levicově smýšlejících lidí na ní našla něco romantického a sympatického. Nevidím v Donbasu ani v Luhansku nic, co by aspoň vzdáleně připomínalo pohyb k sociální spravedlnosti a k socialismu. Je to naprosto jednoduché schéma o dvou vrstvách: nahoře jsou ruské tajné služby, dole dobrovolníci, z nichž většina má extrémně pravicové názory: všelijací kozáci, ruští nacionalisté, imperialisté a podobně. Nechápu, co je na tom levicového. Rusko se chová jako autoritářská semiperiferní země ve Wallersteinově smyslu: potřebuje nějaký aspoň minimální imperialismus, aby mobilizovalo lidi uvnitř země. Odnedávna už totiž nelze mluvit ani o někdejší relativní putinské prosperitě: život lidí se skutečně zhoršil, proto se moc pokouší vysvětlit jim situaci pomocí velkého mýtu o tom, že jsme ze všech stran ohroženi Západem, ukrajinští fašisté se blíží k našim hranicím, a tak musíme bránit a rozšiřovat „ruský svět“.

Vidíte podobné vnitropolitické cíle i v ruském zapojení do konfliktu v Sýrii?

Nepochybně. Hurápatrioti uvažují následovně: „Nikdo nedokáže porazit Islámský stát, jen my, hrdinové, nastoupíme a hned zachráníme svět. Nemají nás rádi, zavádějí proti nám sankce – tak jim ukážeme sílu ruských zbraní: aniž bychom se dotkli syrské půdy, rozbombardujeme vše, co je třeba, a všichni hned pochopí, že bez nás to nejde…“ Toto narcistní třeštění, které spojuje moc a podstatnou část společnosti, je adresované proputinské většině a ta ho velmi ráda slyší. V jistém smys­lu má Sýrie nahradit ve vědomí obyvatelstva Ukrajinu. Válka v Donbasu trvá přes rok a je jaksi dvojsmyslná, znepokojuje dokonce i proputinskou většinu. Klišé o dvou bratrských národech se přece drží jak moc, tak opozice, akorát z toho dělají odlišné závěry. To válka v Sýrii je „správnější“ a mnohem pochopitelnější: je snad něco ušlechtilejšího než boj proti terorismu a Islámskému státu? Pokud jde o zahraniční politiku, zde je pro Putina stejně důležité zachovat u moci Asada, jako pro USA nahradit ho opozicí.

Existuje podle vás nějaký rozdíl mezi západním a ruským marxismem a postmarxismem?

Neznám vhodnější způsob pochopení společnosti, jejích dějin a úkolů, než je marxismus, a jako takový je pro mě univerzální. Proto si nemyslím, že my, Rusové, jsme nějací jiní a máme nějaký vlastní marxismus. Jiná věc je, že mnoha ruským marxistům není věnována dostatečná pozornost. Moje nejnovější kniha začíná velkou kapitolou o životě a díle Evalda Iljenkova, marxistického myslitele sovětské doby. Je to z mého hlediska velice důležitý filosof, který měl vlastní pedagogickou teorii, teorii ideálna – nebyl to nějaký opakovatel manter, nýbrž skutečný dialektik, jeden z mála, kteří dokázali najít společnou řeč se západními marxisty z řad New Left. Sám jsem pro maximální jednotu levice, ale zároveň chápu, že současný marxismus je velice rozvětvenou korunou: patří do něj Harvey s urbanismem, Negri a Hardt s multitudou, Badiou s jeho „věrností Události“… Ze současných marxistů je mi nejbližší Fredric Jameson, analyzující především kulturu, film, literaturu, výrobu a směnu „masových snů“. Všichni tito autoři mě inspirují. Mé eseje a články jsou často jen převyprávěním toho, co jsem u nich pochopil já a co chci, aby chápali všichni. Vidím se v tomto smyslu velice instrumentálně, jako ten, kdo pomáhá rozšířit kruh lidí, naslouchajících určitým idejím.