Aj love Wej­-wej

Koncem října navštívil čínský prezident Si Ťin­pching Velkou Británii. Aj Wej­wejovi, který svou retrospektivní výstavu v londýnské Královské akademii umění zahájil v půlce září, však tou dobou již vypršelo vízum – jistě ne náhodou. Nemohlo tak dojít ke konfrontaci čínského státníka a v současnosti nejslavnějšího čínského umělce a společenského kritika, kterého provází téměř kult osobnosti. Jak se Aj Wej­wejovi podařilo dosáhnout tak výlučné pozice?

Made in China

Na konci devadesátých let si Aj Wej­weje všiml kurátor Harald Szeeman, který jeho dílo vystavil společně s dvaceti dalšími čínskými umělci na 53. benátském bienále. Západní veřejnost se tehdy vůbec poprvé mohla více seznámit se soudobým čínským uměním. Aj Wej­weje si umělecký svět oblíbil a on začal vystavovat na prestižních přehlídkách. V roce 2007 na přehlídce umění Documenta 12 představil Aj Wej­wej své dílo Fairytale. Přivezl 1 001 čínských turistů, kteří se volně pohybovali po Kasselu, podobně jako když Kateřina Šedá v roce 2011 společně s osmdesáti obyvateli Bedřichovic vytvořila performanci Od nevidím do nevidím přímo před budovou galerie Tate Modern. Právě pro turbínovou halu galerie Tate Modern připravil Aj Wej­wej v říjnu 2010 instalaci vytvořenou ze statisíců porcelánových, ručně malovaných slunečnicových semínek. Tehdy ještě mohl cestovat a instalaci, která si pohrávala s fenoménem „Made in China“, sám zahájil.

Následoval návrh pavilonu Serpentine v londýnských Kensingtonských zahradách, na němž Aj Wej­wej spolupracoval s dvojicí architektů Jacquesem Herzogem a Pierrem de Meuronem. Spolu s nimi se už v roce 2008 podílel na podobě stadionu Ptačí hnízdo pro letní olympijské hry v Pekingu. Aj Wej­wej sice architekturu nestudoval, má ale za sebou více realizovaných projektů než leckterý profesionální architekt. Založil dokonce architektonické studio FAKE Design, jehož první zakázkou se stal ateliér pro samotného umělce. Byl postaven během šedesáti dní na pekingském předměstí Cchao­čcheng­ti. Aj Wej­weje následně požádali i další umělci, aby zde pro ně navrhl ateliér či galerii. Z umělecké čtvrti se tak postupem času stala Wejwejo­polis, umělecké centrum Pekingu.

Recyklace minulosti

Jak ovšem připomněla londýnská výstava, počátky Aj Wej­wejovy tvorby měly mnohem minimalističtější ráz – v jeho starších dílech byl patrný vliv dadaismu Marcela Duchampa. V osmdesátých letech, kdy Aj Wej­wej živořil v New Yorku, aby byl přímo u zdroje tehdejšího uměleckého dění, tvořil díla, která nevyžadovala finanční prostředky a přímo odkazovala k dadaistickým ready­made objektům. Příkladem je Hanging Man (1985), mužský profil z drátěného ramínka na oblečení, či Safe sex (1986), gumová pláštěnka s připevněným prezervativem. Přechod od raných ready­made objektů ke konceptuálnější a provokativní tvorbě byl pozvolný.

Po návratu z USA v roce 1994 si Aj Wej­wej uvědomil, jak málo informací o současné výtvarné scéně mají jeho čínští kolegové. Svou americkou zkušenost s jiným uvažováním o výtvarném umění se pokusil zprostředkovat v trilogii The Black Book (1994), The White Book (1995) a The Gray Book (1997), připomínající jakýsi avantgardní manifest. Dnes jsou tyto knihy, které v Číně poprvé představily Jeffa Koonse, Andyho Warhola či Jaspera Johnse, považovány za kultovní. Ani po návratu do Číny Aj Wej­wej koncept ready­made zcela neopustil. Začal využívat předměty každodenní potřeby běžné čínské domácnosti. Jedná se o kusy nábytku, které umělec zručně propojuje bez pomoci lepidla či hřebíků podle pravidel čínského a japonského tesařství. Prvním takovým dílem, které bylo v Královské akademii prezentováno, se stal Table with Two Legs on the Wall (Stůl s dvěma nohami na stěně, 1997). Nábytkářskou sérii doplňuje sloup prorůstající stolem, tedy dílo Table and Pillar (2002), či skrumáž sestavená z 27 stoliček z dynastie Čching a nazvaná Grapes (Hrozny, 2010). Veškerý materiál vy­­­užívaný pro tato díla byl sesbírán či vykoupen z demolovaných objektů po celé Číně. Nejkvalitnější tvrdé dřevo často pochází ze zničených chrámů, které musely ustoupit nekompromisní modernizaci. Využitím materiálů z různých epoch Aj Wej­wej upozorňuje na minulost, která by neměla být zapomenuta.

Koncept recyklace se objevuje i v jednom z nejangažovanějších a nejpůsobivějších děl, které upomíná na oběti sečuánského zemětřesení v roce 2008. Aj Wej­wej nechtěl, aby se skandál se zřícenými školami, za jejichž nekvalitní výstavbou stáli zkorumpovaní úředníci, podařilo čínské komunistické straně smést ze stolu. Zemětřesení, během něhož zahynulo přes sedmdesát tisíc obyvatel, se odehrálo pouhý měsíc před slavnostním zahájením pekingské olympiády. Čína se snažila zachovat si tvář moderní společnosti, avšak Aj Wej­wejem natočený dokumentární film Straight (2015) ukazuje hrůzy, které čínská média skrývala. Snímek doprovází stejnojmenné dílo: v jednom z největších sálů Královské akademie umění bylo vyskládáno devadesát tun ocelových prutů, jež se používají jako výztuž betonu. Všechny byly nalezeny v suti přímo v epicentru zemětřesení. Aj Wej­wej postupně vykoupil velkou část těchto výztuží a na kamionech je nechal dovézt do téměř dva tisíce kilometrů vzdáleného studia v Pekingu, kde je stovka dělníků po několikaměsíční práci uvedla opět do původní podoby. Součástí díla je seznam všech dětských obětí zemětřesení. Jejich jména se podařilo získat Aj Wej­wejovým spolupracovníkům od pozůstalých.

Na jednu stranu se může zdát, že Aj Wej­wej projevuje úctu ke starému – přesně podle pravidel konfuciánství. Na druhou stranu vytvořil i taková díla, která jasně naznačují, co si myslí o fetišizaci umění a současné podobě trhu s čínskými starožitnostmi. Pět tisíc let staré hrnčířské výrobky znehodnocuje namočením do průmyslové barvy, přitom je však posouvá do kategorie současného umění. Problematika hodnoty a znehodnocení se objevuje i ve fotografickém triptychu Dropping a Han Dynasty Urn (Upustit urnu z dynastie Chan, 1995), zaznamenávajícím performanci, při které Aj Wej­wej upustil na zem dva tisíce let starou keramickou vázu. Tímto gestem mimo jiné odkazuje k čínské kulturní revoluci, během níž bylo zničeno velké množství památek.

Věčné téma cenzury

Důležitou součástí Aj Wej­wejova života je jeho blog. Ten je jedinou veřejnou platformou, skrze niž se v současnosti může svobodně vyjadřovat. Zkušenost s cenzurou, sledováním a vězněním se nebojí předávat dál. Zdemolovaný ateliér byl předzvěstí Aj Wej­wejova zadržení v dubnu 2011. Jednaosmdesát dnů neoprávněného věznění ochromilo jeho tvorbu. Někteří věřili, že se čínským komunistům konečně podařilo umělce zlomit a vyděsit natolik, aby ho nadobro umlčeli. Po několika měsících, kdy byl více méně vězněm ve vlastním domě, se však Aj Wej­wej vrátil na scénu. Dioramata S.A.C.R.E.D (­2011–2013), umístěná v šesti železných boxech, realisticky do posledního detailu zachycují Aj Wej­wejovu celu a každodenní události ve vězení, jako koupání, jídlo, spánek či výslech.

Letos v létě bylo Aj Wej­wejovi opět povoleno vystavovat na území Číny. I nadále bude brán jako disident, aktivista a bojovník za lidská práva, ale také jako úspěšný podnikatel, který je schopen kolem sebe pravidelně vytvářet mediální svatozář. Nejaktuálnější senzací je celosvětová sbírka kostiček stavebnice Lego, ze kterých chce Aj Wej­wej během prosince vytvořit instalaci do australské Národní galerie. Dánská společnost odmítla umělci zaslat dílky své stavebnice, jelikož se prý snaží být apolitická. Oficiální vyjádření společnosti Lego se pro Aj Wej­weje stalo další příležitostí, aby mohl svoji tvorbu opět stočit k tématu cenzury a omezování svobody. Avšak není divu, když stojí proti molochu jednoho z nejmocnějších totalitních režimů současnosti.

Autorka je historička umění a sinoložka.