Ve službách národa

Hlavní snahou kurátorky Venduly Hnídkové byla nová definice období, jež bylo dosud rozmělněné do nejasných pojmů jako rondokubismus, lípaný styl, obloučkový styl či jednoduše styl Legiobanky. Výstava Národní styl – kultura a politika představuje období ohraničené rokem 1918, kdy vznikla Československá republika, a rokem 1925, kdy byla uspořádána Mezinárodní výstava dekorativního a průmyslového moderního umění v Paříži. Přehlídka uměleckého řemesla konfrontovala národní styl s moderními vizemi Le Corbusiera a stala se jeho epilogem. Těžká dekorativní expozice reprezentující Československo v tomto srovnání neobstála. Svět se rozdělil na dva tábory – milovníky avantgardy a milovníky dekorativismu, kteří navíc začali český národní styl spojovat s vágním pojmem art deco. Příslušné časové rozmezí si ale návštěvník musí zjistit sám na základě důkladného čtení textových materiálů, protože v samotném titulu výstavy není uvedeno. Informace je to přesto zásadní, jelikož na výstavě například nenajdeme žádné modernistické tendence nacionalistické fronty předchozích let, ale jen exponáty, které byly vytvořeny v krátkém osmiletém období po vzniku Československa.

Uvnitř lidové stavby

Expozice je rozdělena na dvě nesourodé části, jakoby dvě samostatné výstavy, které bychom mohli označit jednoduchými pracovními názvy „lidová chaloupka“ a „pomníky“. Právě idylická staročeská chalupa je dominantou a zároveň jádrem první části výstavy, umístěné v respiriu Veletržního paláce. Zastupuje archetypální selskou tradici spojenou s typickým dekorativismem, jenž byl pro většinu umělců národního stylu výchozí inspirací. Jedná se o dlouhou stavbu rozdělenou barevnými pruhy na šest sekcí, na které se podílel ateliér A1 Architects a grafičtí designéři ze studia Okolo. Právě na barevnost převzatou z lidového koloritu kladl národní styl velký důraz, jak je vidět na architektonických fasádách či dřevěných hračkách z tohoto období.

Jednotlivé exponáty uvnitř lidové stavby jsou schované v kójích, do kterých návštěvník může nahlédnout pouze skrze průřezy ve stěnách stavení, jelikož do domu se nedá vstoupit a lze jej pouze obcházet. Tyto průřezy, či spíše malé škvírky, jsou navíc ve tvaru písmen, která jsou součástí citátu vinoucího se kolem celé stavby. Již z tohoto popisu je zřejmé, že se jedná o poněkud překombinovaný způsob prezentace. Některé vitríny skryté uvnitř chalupy jsou navíc umístěny v zákrytu za sloupy a je složité prohlédnout si vystavené objekty z více úhlů.

Kapitoly, kterým je zde věnován prostor, začínají Rokem Bedřicha Smetany, následují sekce Lidový byt, Dětský pokoj, Luxusní interiéry, Banka ČSL a Paříž 1925. Bylo by pochopitelné, kdyby všechny nějak souvisely s domovem či bydlením, ovšem téma Bedřicha Smetany působí vedle dětského pokoje poněkud komicky. Stejně nepatřičné je umístění sbírky knih do sekce Lidového bytu. Často se totiž jedná o luxusní kožené vazby se zlatou ražbou, které se do prostého dělnického prostředí nehodí.

Příliš mnoho soch

Druhá sekce, která začíná na ochozu mezaninu, je věnovaná sochařské produkci, jež byla pro vlastenecké cítění a prosazování nově vzniklého československého státu typická. Vyznat se v sochách je poněkud obtížné, ale naštěstí jsou zde vystaveny figury T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, tedy dostatečně známých osobností, které každý pozná i bez popisku. Sochy nejsou umístěny tradičně na soklech, ale na improvizovaných stolech skládajících se ze dvou koz a dřevěné desky. Lze z nich vyčíst typický rukopis studia Okolo, které je používá na všech svých prezentacích současného designu. Jednoduché subtilní stoly se pro ně staly jakýmsi poznávacím znamením. Bohužel křehkost stolů nejde příliš dohromady s robustními plnými tvary plastik, které desky zatěžují. Jako by se střetly dva světy, které si protiřečí.

Pokud jde o samotné sochy, nejedná se jen o nudné stojící „pomníkové“ postavy. Za zmínku určitě stojí busta Edvarda Beneše z roku 1923, která sice nezapře podobu pozdějšího prezidenta, ale nevzdává se ani výrazného rukopisu Otto Gutfreunda. Vlys Návrat legií z průčelí Legiobanky, který taktéž vytvořil Gutfreund, realisticky a s nádechem civilismu zobrazuje vítání legionářů doma, v Československu. Tyto dvě plastiky se však ztrácejí v záplavě dalších soch. Možná by stálo za zvážení, zda na ochoz museli být umístěni hned tři Masarykové. To samé platí o návrzích k pomníku Babičky Boženy Němcové. Stačila by jedna ukázka za všechny.

Chybějící kubisté

Vendula Hnídková si zvolila téma, které dosud nebylo uceleně představeno, a je jistě chvályhodné, že se pokusila dát pevnější řád poněkud rozpité tendenci. Výstava však nepromlouvá tak jasně, jak by mohla. V úvodním textu sice padne zmínka o hybné síle celého stylu, kterou zosobňují představitelé předválečného kubismu, avšak expozice začíná až pohledem na vrcholnou produkci národního stylu. O zdrojích, inspiracích či předešlých dílech jmenovaných autorů zde nevypovídá žádný předmět, čímž je definice národního stylu ochuzena o pevný základ, ze kterého by se mohlo vycházet.

Aspoň v katalogu k výstavě by zvídavý návštěvník, kterého neuspokojila expozice, měl najít vše, co hledal. Publikace je ve skutečnosti samostatnou studií, kterou se Hnídková zabývala několik let a z níž vycházela při přípravě výstavy. Výhodou knihy je hojný obrazový doprovod včetně fotografií architektury, jež je na výstavě zastoupena jen prostřednictvím promítaných obrázků. Koncept a grafickou úpravu katalogu rovněž provedlo studio Okolo a je třeba říct, že jejich řešení práce s textovým materiálem v knize je mnohem příjemnější než způsob, jakým si poradili s designem výstavy.

Národní styl je ne zcela jasně vysvětlenou tendencí, která je však například pro naše hlavní město charakteristická. Pohybujeme-li se centrem města, míjíme monumentální stavby tohoto období. Jenže architektura, která je nejlepším nositelem snahy o prosazení národní identity, je na výstavě přítomná jen na fotografiích. Přesto se autorce výstavy povedlo toto téma znovu otevřít k diskusi, a výstavu tedy můžeme hodnotit především jako první revizi našich zažitých představ o fenoménu národního stylu. V dalších krocích se snad Vendule Hnídkové podaří vykreslit jasnější obrys doby včetně úprav termínů v uměleckohistorickém slovníku, které se k této etapě vážou.

Autorka studuje dějiny umění na VŠUP.