Služba, nebo intervence?

Na konci dubna byla v šanghajské galerii Power Station of Art zahájena výstava 15 Years Chinese Contemporary Art Award (15 let Ceny současného čínského umění), mapující historii v současnosti nejrespektovanější ceny pro čínské umělce. Založil ji ovšem Evropan. Stejně tak Power Station je obdobou londýnské Tate Modern: stojí na břehu řeky, je to přestavěná elektrárna s turbínovou halou z roku 1897 a od roku 2012 hostí výstavy současných umělců a zároveň funguje jako muzeum moderního umění.

Švýcarský dárek

Zmíněná Cena současného čínského umění vznikla v roce 1998 z iniciativy sběratele Uliho Sigga, který pochází ze Švýcarska a čínské umění začal systematicky nakupovat se svou manželkou v devadesátých letech, kdy se do Číny dostal jako velvyslanec. Siggova sbírka, obsahující tři sta padesát umělců a celkem více než patnáct set děl, je považována za nejucelenější a nejrespektovanější soubor čínského současného umění na ­světě. Její ­celková hodnota se odhaduje na více než sto milionů dolarů, je­li vůbec vyčíslitelná. Sigg ovšem zakoupil mnohá díla v době, kdy jejich hodnota ještě nebyla obecně uznána – ta kontroverznější z nich byla i ničena.

Jedinečnou sbírku otevírají práce z období kulturní revoluce a počiny uměleckého kolektivu Hvězdná skupina z konce sedmdesátých let. Jeho členové čerpali inspiraci v tvarosloví západního umění a svým svobodným projevem bojovali proti režimem dlouhodobě propagovanému socialistickému realismu. Sbírka ale pokrývá i devadesátá léta, kdy si nová čínská umělecká scéna i přes cenzuru vybojovala určitý nezávislý prostor, a zahrnuje i současné mladé umělce, kteří již mají stejný přístup k informacím a knihám o umění jako jejich kolegové na Západě.

Rozsáhlý soubor děl byl až do minulého roku soukromým majetkem. Loni v červnu však Sigg celou sbírku daroval nově připravovanému hongkongskému muzeu M+, které řídí Lars Nittve, tedy spoluzakladatel a první ředitel Tate Modern. Z muzea, jehož slavnostní otevření proběhne někdy mezi lety 2016 a 2018, se tak přes noc stalo prominentní místo s depozitářem, díky němuž bude vyčnívat ze záplavy ostatních soukromých institucí rovněž prezentujících příběh čínského moderního umění.

Debata západních kritiků

Sigg tedy svou sbírkou napomohl založení velkolepého muzea západního střihu a i Cenu současného čínského umění koncipoval tak, aby byla obdobu britské Turnerovy ceny. Zároveň jejím prostřednictvím chtěl iniciovat teoretickou debatu, která v Číně do té doby chyběla. Ze soutěže, jež si po celých patnáct let udržela svou nezávislost, se postupem času stala respektovaná platforma uměleckého provozu. Spolupracovali s ní nejlepší čínští kritici, například Feng Boyi, který od počátku devadesátých let v Číně zorganizoval mnoho zásadních výstav a stal se spoluzakladatelem pekingské umělecké čtvrti 798, či Li Xianting, přezdívaný „kmotr čínského avantgardního umění“.

Siggovi se navíc podařilo, aby v porotě ceny zasedli i světově uznávaní kritici, kteří mají se současným uměleckým jazykem přece jen bohatší zkušenost než jejich čínští kolegové. Již během prvního ročníku zasedal v porotě švýcarský kunsthistorik Harald Szeemann, který se rok nato stal kurátorem Benátského bienále. Nebylo náhodou, že právě v roce 1999 byla v Benátkách vystavena díla dvaceti čínských umělců a západní veřejnost se tak vůbec poprvé mohla ve větším měřítku seznámit s čínským současným uměním. Hned dvakrát (v letech 2006 a 2008) se stala členkou poroty německá kurátorka Ruth Noacková. Ta svou zkušenost zužitkovala při organizování Documenty 12 v Kasselu, kde kromě již známého Ai Weiweie prezentovala hned čtyři další čínské umělce. Dále se v porotě objevili Alanna Heissová, zakladatelka newyorské galerie MoMA PS1, Chris Dercon, současný ředitel Tate Modern, který předtím působil v mnichovském Haus der Kunst, americko­italská kurátorka Carolyn Christov­Bakargievová či švýcarský kurátor a historik umění Hans Ulrich Obrist.

Přátelská kolonizace

Čínská vizuální tvorba se tak začlenila do celosvětového provozu především díky evropským kurátorům, kritikům, historikům umění a sběratelům. Také institucionální podhoubí současného čínského umění nezapře své evropské kořeny. V reflexi výtvarné kultury však kvůli této situaci vznikl zvláštní nepoměr. Tradiční tušová malba, kaligrafie či porcelán jsou doménou především ­čínských badatelů, avšak ve výzkumu moderního umění převažují teoretici z Evropy či Ameriky. Těch několik málo místních kritiků současného umění se navíc objevilo hlavně v okruhu kolem Ceny současného čínského umění. Jak dlouho ještě bude současné čínské umění potřebovat infuzi ze Západu, než se osamostatní a vybuduje si vlastní respektovanou síť teoretiků a kritiků umění? Je také otázkou, zda nastupující umělecké generace v Číně budou považovat pomoc západního světa rozvoji tamního umění za prospěšnou přátelskou službu, anebo za nesmyslnou intervenci, ne­li dokonce kolonizaci.

Autorka studuje dějiny umění na VŠUP.