Natalja Ključarjovová
Rusko – vagon třetí třídy
Přeložil Jakub Šedivý
Eroika 2014, 136 s.
„Obščij vagon“ v titulu prozaické prvotiny mladé ruské autorky Natalji Ključarjovové lze chápat jako vůz nejnižší třídy, kterým po železnicích cestují obyčejní lidé, usazení na dřevěných lavicích, ale také jako vagon „obecný“ či „společný“ – tedy jako vůz, který představuje celé Rusko, bez ohledu na sociální, etnickou, politickou a další příslušnost. Překladatel neměl, pokud jde o titul, příliš na výběr, knihu však přeložil dobře. Otázkou nicméně je, zda slibnému názvu dostála samotná autorka. Anotace láká na „vybroušenou metaforu současného Ruska“. Kniha skutečně svěžím stylem předvádí celou populační škálu dnešní Ruské federace – od obyvatel vylidňujících se vesnic přes moskevské anarchisty, stoupence mysticizujícího nacionalisty Dugina a demonstrující důchodce až po umírající popy nebo mladého protivládního intelektuála, který nastoupí do Federální služby bezpečnosti, aby se vyhnul hrozbě narukování do Čečny. Není však příliš jasné, v jakém ohledu je tento „vagon“ společný a kam směřuje: vypadá spíš jako letem světem snímané panoptikum různých více či méně sympatických excentriků, kteří se náhodou octli na témže místě. Hlavní postava, dvacetiletý Nikita, který se sbírá z krachu své studentské lásky, se vydává hledat Rusko, ale na konci zřejmě neví o moc víc než na začátku. Že je současné Rusko pestré, plné rozporů a mnohdy bizarní, to už nejspíš věděl. Ale dál?
Michal Špína
Tomáš Tománek
Ptačí král
JT’s nakladatelství 2014, 48 s.
Debut Tomáše Tománka hyzdí kratičká biografická poznámka na obálce, kam se (zřejmě) autorovu redaktorovi a vydavateli Janu Těsnohlídkovi ml. podařilo umístit hned několik školáckých chyb. Tománek se tak například pravidelně umisťuje „na čelních místech“ různých literárních soutěží. Právě tak sazba a vůbec zevnějšek knihy působí nemastným neslaným, bezmála odbytým dojmem. Ale vem to čert: Tománkova kniha vychází o dobrých pět let později, než by si zasloužila. Zdálo by se dokonce, že z té doby pochází i titul: ptačí motivy byly pro Tománka typické, dnes jich ubývá. Jsou to básně opatrné, křehké, zachycující jedinečný okamžik či vizuální nebo přímo krajinný „zázrak“. Městské či přírodní prostředí v básníkových očích ožívá a prolíná lidským světem: „prý nejsi řeka/ ale krajina/ se v tobě odráží“. Nejzajímavější je nekonvenční postavení motivu domu a zdi. Tománkův subjekt vrůstá do hlíny, domu, zdí, kamení. Tato neživá sféra našeho světa, která je pro mnohé básníky symbolem vězení či přinejmenším tajemství, má často u Tománka vzácně pozitivní charakter. Ptačí král vyvolává otázky po pozadí vzniku knihy: jaká byla redakce, z kolika textů se vybíralo a proč výsledek tvoří zrovna tato čtyřicítka textů. Vedle krásných básní se totiž objevují četné banality: „kdosi z nás vysál lidství“, „tam/ pod hranicí světla/ začíná příběh/ našich těl“, „kardiogram:// šňůrka vedoucí/ k nicotě“, které nejsou hodny ceněného, zavedeného básníka.
Michael Alexa
Marcus Chown
Jaký to nádherný svět
Přeložila Lucie Kudlejová
Kniha Zlín 2014, 390 s.
„Umím vysvětlit i ty nejsložitější fyzikální jevy komukoliv,“ tvrdí popularizátor vědy fyzik Marcus Chown v úvodu svého obsáhlého díla, ve kterém popisuje svět především optikou exaktních přírodních věd. Tematický záběr je skutečně ohromující. Na téměř čtyřech stech stranách se autor nadšeně věnuje lidské evoluci, biologii a genetice, geologii, neurovědě a počítačům, především ale moderní fyzice – teorii relativity, kvantové mechanice, černým dírám či kosmologii. Jak sám trefně poznamenává v podtitulu knihy, jde o „pokus jedince porozumět všemu“ (to by ovšem autor musel do svého díla zahrnout i filosofii a společenské vědy, což v dostatečné míře neučinil). I přes lehce ironizující název jde o publikaci, která se čtenáři seriózně pokouší zpřístupnit obtížná témata moderních exaktních věd bez nutnosti prodírat se složitými teoretickými výklady. To samozřejmě vyžaduje celou řadu zjednodušení, jež ovšem nemá smysl autorovi vyčítat, stejně jako fakt, že spousta jevů, kterými se zabývá, je již dnes dobře známá. Marcus Chown je nejsilnější ve výkladech obtížných problémů a potměšilostí moderní fyziky. V ostatních částech je jeho výklad někdy triviální a tak trochu letem světem. Půvab knihy tkví především v poutavém, vtipném a zábavném vyprávění, poskytujícím komplexní pohled nejen na náš žitý svět, ale i do hlubin kosmu. Text je navíc prošpikován půvabnými informacemi, například „v IBM kdysi předpokládali, že počítačů se na celém světě využije tak pět“.
Michal Kotík
Egon Bondy
Postpříběh, příležitostné eseje a rekapitulace
DharmaGaia 2014, 307 s.
Čtvrtý svazek filosofického díla Egona Bondyho zahrnuje jednak pozdní texty z let 2004–2005 a mimo to parerga dříve souhrnně nevydaná. Hlavním tématem většiny textů je nesubstanční model ontologie, který autor rozvíjel po celý svůj život. Jde přitom o velmi osobní vyrovnávání se s otázkou po smyslu života. Bondy sám říká, že etika pro něj byla vždy nejdůležitější, a toto zapřahání volka ontologie do vozíku etiky je i největší slabinou jeho myšlení. Požadavek, aby měl vesmír „ontologicky hlavu a patu“, protože „holé a pusté existování pro existování není možno akceptovat“, činí z jeho úvah osobní zápas, jehož motivace jsou vlastně vposledku náboženské. Nikoli však v křesťanském smyslu, ale spíše v duchu indické a čínské filosofie, s nimiž pracoval už od doby, kdy psal své nejproslulejší filosofické dílo, Útěchu z ontologie. I to ho vede k odmítnutí materialistické ontologie, jíž „chybějí axiologické parametry“, respektive jsou „alespoň pro rozumné bytosti nepřijatelné nebo přinejmenším činí svět pro ně neobyvatelným“. Toto odmítnutí je logickým krokem, protože z materialistického hlediska svět smysl prostě dávat nemusí. Méně osobní, a tedy i zajímavější jsou jeho úvahy o postbiologičnu. Na tomto poli se otvírají problémy, které načal Bondy jasnozřivě už ve zmíněné Útěše – artificialita, dnes klonování (jemuž není nakloněn), nedefinitivnost člověka jako konečného stupně evoluce. Bondy soudí: „Biologično v sobě člověk nikdy nezvládne. Může je jen překročit.“
Matěj Metelec
Opři žebřík o nebe
Režie Jana Ševčíková, ČR, 2014, 100 min.
Premiéra v ČR 22. 1. 2015
Dokumentaristka Jana Ševčíková nikdy nepatřila mezi tvůrce, kteří na sebe strhávají mediální pozornost. Své filmy si sama produkuje a tvůrčí nezávislost se snaží promítat i do obsahu svých děl, která se svébytným způsobem zabývají osudy lidí z okraje společnosti. Nejinak je tomu u snímku Opři žebřík o nebe, jenž zachycuje časosběrnou metodou obdivuhodnou práci nonkonformního faráře ze zapadlé slovenské vísky. Ten, na rozdíl od většinově pokrytecké církve, bere sociální poslání své profese natolik vážně, že se rozhodl na své faře poskytovat pomoc existenčně postiženým lidem, od bezdomovců po týrané ženy. Jde o téma nepochybně silné, leč snadno zneužitelné – může sklouznout do citově vyděračského kýče. Ševčíková naštěstí volí strohý, nikoliv však neempatický přístup. Nesnaží se protagonistovi budovat pomník – jeho aktivity často nahlíží se skrytou nadsázkou, což se projevuje už v samotné „westernové“ stylizaci. Neortodoxní ráz snímku dokonale podtrhuje intimně pozorovatelská i poeticky rozevlátá kamera Jaromíra Kačera (režisérčina dvorního spolupracovníka) a křehce baladická hudba Vladimíra Martinky. Filmu by ale prospělo mírné zkrácení: mnoho scén je totiž výrazně repetitivních a jejich původní účinek se postupně vytrácí. Přesto se jedná o pozoruhodné dílo – už jen tím, že nevtíravou formou poukazuje na inspirativní sociální fenomén.
Vladimír Tupáček
Cesty moderny: Josef Hoffmann, Adolf Loos a jejich následovníci
MAK, Vídeň, Rakousko, 17. 12. 2014 – 19. 4. 2015
Až do dubna probíhá ve vídeňském MAKu výstava Wege der Moderne: Josef Hoffmann, Adolf Loos und die Folgen, jež představuje a kontextualizuje díla těchto dvou výrazných osobností rakouské architektonické scény přelomu 19. a 20. století. Návštěvník má v rámci chronologicky řazené expozice možnost nahlédnout zrod a vývoj vídeňské moderny, včetně jejího předvoje. V první části vidíme ukázky stavebních projektů i užitého umění s historizujícím dekorem z pera tvůrců poloviny 18. století nebo architektů vídeňské Ringstrasse. Následuje sekce věnovaná převážně „otci moderní architektury“ Otto Wagnerovi, prezentující originální plány a vizualizace jeho projektů. Jádro výstavy pak tvoří výběr děl Josefa Hoffmanna a Adolfa Loose, architektů, kteří vycházejí z Wagnerova odkazu, ale přetvářejí ho do velmi kontrastních přístupů. Kurátorům Christianu Witt-Dörringovi a Matthiasi Boecklovi se podařilo pomocí promyšlené výstavní kompozice, výběru exponátů i výstižných doprovodných textů zprostředkovat základní myšlenky obou autorů i oblasti vzájemných rozepří. Návštěvník tak odchází nejen s radostí z esteticky krásných předmětů, nýbrž také obohacen o nové souvislosti. Výrazným prvkem výstavy je rovněž nástin dalšího vývoje – uchopení Hoffmannových a Loosových idejí následujícími generacemi architektů, a dokonce i přesah do současnosti.
Klára Brůhová
George R. R. Martin
Hra o trůny
CD, Tympanum 2014
Žánr fantasy, tedy možnost vytvářet si komplexní vlastní světy se složitě strukturovanými dějinami, je přímo dokonalou živnou půdou pro všechny grafomany. K ságám v tomto žánru nejobjemnějším míří i George R. R. Martin se svou stále nedokončenou Písní ledu a ohně. Po odvysílání televizního seriálu nazvaného podle prvního svazku Hra o trůny vznikla kolem této ságy úplná fanouškovská hysterie. Není tedy divu, že se nyní objevuje i česká audioverze románů. První svazek, který má okolo tisíce stran, se podařilo nacpat na čtyři CD ve formátu MP3, do stopáže přesahující čtyřicet čtyři hodin. A druhý díl slibuje ještě o šest hodin více. Svůj podíl na dokonalé únavnosti poslechu má i pomalý, přestože jinak kvalitní přednes Františka Dočekala, hlavním problémem je ovšem skutečně spíš samotný text. Téměř u každé postavy musíme vědět, co má zrovna na sobě, každé prostředí, v němž se děj odehrává, skýtá prostor pro vyčerpávající popis do nejmenšího detailu. Děj se vleče, první čtvrtinu pouze tápete, kdo je s kým vlastně spřízněný a kdo hraje jakou úlohu. Škoda, že součástí CD boxu není nějaký přehledný rodokmen. Po prvních dvou hodinách poslechu se tak dostavuje chuť přehrávač vypnout a věnovat se něčemu smysluplnějšímu. Pokud se ke Hře o trůny ještě někdy vrátím, raději zvolím zmíněný televizní seriál. Když má člověk do něčeho investovat přes čtyřicet hodin času, musí si vybírat pokud možno obezřetně.
Jiří G. Růžička
The Pololáníks
Náměť
CD, Polí5 2014
Leckomu se může zatočit hlava z toho, co všechno stíhá Polí5 vydat. Jednou z jeho loňských podzimních novinek je i „první regulérní cd“ improvizujícího kvintetu The Pololáníks. Z názvů jednotlivých tracků – Tém, Ručej, Spěž, Oruží, Náměť, Vidmo, Náv – by se dalo usuzovat, že si skupina libuje v hádankách, ovšem v takových, v nichž tajenka ustupuje radosti ze hry. Avšak pátrat po významu názvů či pozastavovat se nad rozmanitostí nástrojů by znamenalo odvádět pozornost od toho nejzajímavějšího: koloběhu poživačnosti a jejího následného rozkladu. Co nutí Pololáníky pouštět se do hraní a vydržet u něj hodinu? Fantazie stěží, protože většina slibných momentů, které by mohly být impulsem ke změně, je ihned zkonzumována. Jakýkoli zvukový zdroj, jenž ze ševelení dechových nástrojů a kontrabasu začne vyčnívat, vzápětí přiláká zbylé Pololáníky, kteří kolem něj začnou kroužit v očekávání hostiny. Nečekejte však distingovanost, příbory nebo paví péro. Hudební hodokvas Pololáníků je jako vystřižený z komáří svatby: Komáři se opili, až komára zabili, sádlo z něho vybrali, pak komára sežrali… V seberecyklaci jsou Pololáníci opravdu důslední, a tak jejich hudba postupem času stále více nabývá rysů kánonu a jako správný kompost zmenšuje svůj objem. Nikdo snad nemůže pochybovat o tom, že slyšel dokonale fungující kapelu; naslouchání jejímu chodu způsobuje radost z toho, že šlape – sice pomalu, ale jistě –, a zároveň nevolnost z toho, že by se nemusela zastavit.
Patrik Rameno