V závěru Camusova Cizince vzpomíná hlavní hrdina Meursault na příběh, který mu vyprávěla maminka a podle něhož se šel otec podívat na popravu vraha, přestože již při pomyšlení na tu cestu se mu udělalo nanic. Když se vracel z podívané domů, několik hodin zhnusením zvracel. Albert Camus, jenž znal svého otce také jen z vyprávění, přepracoval tento údajně autobiografický příběh do metafory, ve které absolutnost hrdelního trestu člověka od nepaměti přitahuje, ale současně v něm vyvolává fyzickou úzkost a odpor.
Tváří v tvář trestu smrti si nelze představit, že by se člověk mohl ze svého odsouzení vysmeknout a ocitnout mimo popraviště, kde by se mohl z celého spektáklu svobodně vyzvracet. Jistěže lze odsouzenci na smrt udělit milost. Ta ale pouze potvrzuje absolutnost trestu, v němž není místo pro náhodu nebo výjimku z pravidla. Milost je součástí pravidel, podle nichž se trestá smrtí, a proto patří k soukolí státního aparátu. Tajemství moderního státu spočívá právě v této spolehlivé organizaci, která nutí i odsouzence na smrt spolupracovat, aby konec jejich života proběhl podle strojové přesnosti a předem naprogramovaného procesu, na jehož konci je uložený a vykonaný trest.
Dokud stát vykonává trest smrti, připomíná člověku základní existenciální i teologickou zkušenost: žádná lidská bytost nemůže udělit milost sobě samé. Můžeme vyhlašovat války svému okolí i nitru, ale milost je ze své definice něčím, co nás přesahuje a zcela se vymyká naší vůli a jednání. Namísto exilu tak Sokrates kdysi mohl volit jen smrt, protože odmítl žít za hranicemi athénské polis, i když ho její nemilosrdná pětisetčlenná porota odsoudila k smrti. Kromě této historické nespravedlnosti stojí v prapočátcích naší civilizace i další krutá nespravedlnost, v níž lidský soud podle křesťanů odsoudil k smrti dokonce samotného Boha.
Navzdory teologickému paradoxu, kdy člověk zabíjí Boha, aby se v tomto nejzvrácenějším aktu zjevila boží milost a zájem i o ty zdánlivě nejztracenější lidské bytosti, jsou dějiny západní civilizace dodnes lemované individuálními nespravedlnostmi a popravami i kolektivními masakry. I v osvícenství odůvodňoval například Immanuel Kant trest smrti lidskou důstojností zločince a principem retribuce. Alexis de Tocqueville zase odjížděl do Ameriky původně studovat tamní trestní spravedlnost, aby podle jejího, na svou dobu nejpokrokovějšího systému bylo možné reformovat francouzskou trestní politiku a mimo jiné omezit trest smrti jen na ty nejtěžší zločiny a nenapravitelné zločince. A ještě sto let po Tocquevillovi československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk podepisoval tresty smrti podle vlastních slov s těžkým srdcem a nadějí, že v budoucnosti dospěje lidstvo do takového civilizačního stadia, kdy bude možné tuto formu trestání zrušit.
Největší překážkou pro zrušení trestu smrti se však překvapivě ukazuje právě demokracie. Například ve Spojených státech, které byly před dvěma sty lety pro Evropu vzorem trestní spravedlnosti, se vzhledem ke značné popularitě trestu smrti v mnoha státech unie ani dnes zákonodárci neodváží tuto normu zrušit. Učinit to by totiž znamenalo také zbavit moderní demokratický stát jeho teologie, podle které může na základě nikoli vůle boží, ale neméně absolutní vůle lidu rozhodovat o životě a smrti svých obyvatel.
Když před čtvrt stoletím rodící se demokracie v bývalém komunistickém bloku rušily trest smrti, musely se také postavit proti tehdejšímu veřejnému mínění, a navíc tak musely učinit v čase rostoucí kriminality a porevoluční sociální anomie. V čele s nově zvoleným prezidentem Václavem Havlem dokázaly revoluční síly prosadit zrušení trestu smrti ještě před všeobecnými volbami na půdě kooptovaného Federálního shromáždění, aby ho následně na počátku roku 1991 zakázala Listina základních práv a svobod. V Maďarsku trest naproti tomu zrušil Ústavní soud jako nelidský a protiústavní, a to na základě mezinárodních norem, které tehdy ovšem nebyly součástí ústavního pořádku země. V Polsku se zase o zrušení trestu smrti diskutovalo téměř deset let a zrušen byl až v roce 1998, ačkoli na jeho výkon platilo od roku 1989 moratorium.
Čím víc demokracie touží rozhodovat o životě a smrti skutečných i domnělých zločinců, tím víc se blíží tyranii, jaká kdysi jménem vůle lidu poslala na smrt Sokrata. O to záslužnější jsou čtvrt století stará rozhodnutí, jimiž se nové demokracie ve střední Evropě rozhodly trest smrti zrušit a tím se nejen připojit k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale také se zbavit tíhy případných justičních omylů. Nejsme totiž bohové jednající z milosti, ale prostí lidé, kteří nechtějí mít pocit fyzické úzkosti a hnusu z našich vlastních zákonů.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.