minirecenze

Sofi Oksanen

Baby Jane

Přeložila Linda Dejdarová

Odeon 2014, 176 s.

Čtení některých knih vyžaduje speciální kontext: potřebují rezonovat s osobním rozpoložením čtenáře, jinak se pointa – jakkoli se snaží o realismus – může stát příliš fantasmagorickou. Podobně je tomu s druhým románem finsko­-estonské spisovatelky Sofi Oksanen. Příběh Baby Jane, do češtiny přeložený téměř až po deseti letech, totiž výrazně potlačuje typickou, a pro nás tak truchlivě srozumitelnou, političnost ostatních autorčiných knih a na její místo staví sex. Zatímco v oceňované Očistě a Stalinových kravách autorka vystihuje ukoptěný postsocialismus a bezvýchodnost postav existujících na časovém i prostorovém pomezí demokracie a ne­-demokracie či Finska a Estonska, Baby Jane se zabývá odlišným druhem krajnosti identit. Příběh vztahu bezejmenné vypravěčky a uznávané promiskuitní „butch“ lesby Piki naplňuje klasický milostně­-dramatický vzorec: na začátku zamilovanost, na konci katastrofa. Předvídatelnost ale narušují různé dekadentní motivy: mimořádně bizarní předmět společného podnikání (prodej nošeného spodního prádla), diagnózy, pokoutní zajišťování živobytí, litry rumu, násilí a znamenitě promyšlená sebevražda, výměna pravdy sexuální orientace za klid a jistoty. A především naprostá výslovnost, s níž vypravěčka líčí prožívání tělesnosti. Proto román, byť zřejmě postrádá to, co je pro Sofi Oksanen příznačné, velmi dobře poslouží jako kratochvíle v čekárně psychiatrické kliniky, ve vazební cele nebo v posteli po otravě alkoholem.

Johana Kotišová

Věra Linhartová

Ianus tří tváří

Akropolis 2014, 136 s.

Věru Linhartovou jistě představovat netřeba, stejně jako její básnické a prozaické dílo, které se velmi často označuje jako experimentální, čtenářsky nepříliš přívětivé, ale esteticky mimořádně působivé. Ianus tří tváří je druhé vydání souboru tří básnických knih z druhé poloviny šedesátých let, jimiž jsou Nastolení krále, Dům pro mé lásky a Ianus tří tváří. Jsou to zároveň poslední knihy, které autorka napsala v češtině. První vydání souboru z roku 1993, které je dnes nedostupnou antikvární vzácností, obsahovalo několik textových chyb a mělo nepříliš nápaditou sazbu. Druhé vydání je oproti tomu nádherným artefaktem s ilustracemi Adrieny Šimotové a sympatickou sazbou kvalitním písmem na solidním papíru. Překlepy byly opraveny, bohužel však chybí krásný doslov Miloslava Topinky. Reedice téměř padesát let starých textů nás upozorňuje na postupy, které se v dnešní poezii nevyskytují tak často jako v básnictví šedesátých let. Kalambúry, aliterace, eufonie a jiná kupení shodných, podobných či příbuzných slov a hlásek – a vůbec důraz na „materiál řeči“ či „materiál jazyka“ – spolu s mimořádně častými akrostichy dnes nejsou zrovna nejpopulárnější. Snad by tento příspěvek Linhartové mohl vyvolat diskusi u individuálních čtenářů­-autorů, zvířit módní trendy, někoho pohnout, strhnout. Poetologická obhajoba je ale u takto silných textů nepochybně bezpředmětná. Všechny tři sbírky jsou svědectvím velké citlivosti ke světu i k jazyku, charakteristického stylu i básnické píle.

Michael Alexa

Michal Ulvr

Nukleární společnost ve Spojených státech amerických 1945–1964

FF UK 2014, 254 s.

Ulvrova práce o mediálním pokrytí počátku atomového věku začíná americkými prezidentskými volbami v roce 1964, tedy na konci sledovaného období. Tehdy se utkali demokrat Lyndon Johnson a republikán Barry Goldwater, jehož „nukleární zbrklost“ se stala jednou z nejúčinnějších zbraní v kampani proti němu. Ulvr přesvědčivě i poutavě ukazuje, jakou roli hrálo atomové téma ještě téměř dvacet let po útocích na Hirošimu a Nagasaki. Po tomto zajímavém entrée následuje bohužel už o poznání suchopárnější přehled mediálního obrazu atomu. Většina knihy se přitom věnuje právě ohlasu dvou bomb svržených na Japonsko. Stranou ale nezůstanou ani „tiskový boj proti radiaci“ vedený americkou vládou a snahy o diskreditaci či cenzuru těch, kteří mluvili o stinných stránkách údajně „čisté“ zbraně. Reálnost nebezpečí jaderného spadu či nemoc z ozáření totiž zůstávaly po dlouhou dobu oficiálně popíraným faktem. Což mimo jiné dokládá, jak jednoduše se z vítězů v dobré věci, jakou nepochybně byl americký podíl na porážce nacismu, stávají padouši. Téma Ulvrovy knihy je nesporně zajímavé, výčet článků, filmů a rozhlasových pořadů se nicméně brzy stává trochu úmorným a soustředění jen na část ohlasu atomového věku (danou prameny zachovanými v převážně webových archivech) zase činí pohled na téma částečným. Nedozvíme se, jak vlastně běžní lidé všechny ty mediální výstupy recipovali, a jaký byl tedy vztah „atomu“ k jejich životům.

Matěj Metelec

Zdeněk Vašků

Hold slunci, dešti, půdě a pluhu

Academia 2014, 1183 s.

Tisícistránkový pranostikon Zdeňka Vašků, jehož starší Velký pranostikon můžeme znát už ze dvou vydání, je cennou a velmi fundovanou folkloristickou, sociologickou, klimatologickou i hospodářskou sondou do životů mnoha generací. V pořekadlech, která mají často kouzelný básnivý potenciál, se odráží citlivý přístup našich předků k jejich bezprostřednímu okolí, k počasí a různým meteorologickým jevům, na nichž doslova závisely jejich životy. Najdeme zde detaily ze sezonních zemědělských prací, poučky o práci s dobytkem i včelami. Průběžné čtení plasticky přibližuje každodenní život a zvyky lidí pozoruhodně spjatých s půdou i krajinou. Kostra obsáhlé knihy je předvídatelná – je uspořádána na základě kalendáře, v němž jsou kromě pranostik a výkladových vstupů také hojné citáty z děl známých autorů i z marginálních obecních kronik. Podrobné charakteristiky měsíců doplňují poznámky ke specifickým přírodním dějům i etymologické výklady, které přibližují význam a původ slov, jimž už dnešní člověk nerozumí. V šedých rámečcích jsou mimo jiné vysvětlující informace, týkající se jednotlivých svátků či pranostik. Například na 24. června, tedy na Jana Křtitele, se kromě nespočtu pořekadel dočteme o pohanských kořenech svátku, o líhnoucích se ještěrkách, staročeských herbářích, květinových obyčejích i o tom, které byliny se sbíraly a jaké byly jejich lidové názvy. Nezbytná kniha do příruční knihovny pro historiky, jazykovědce, literáty i permakulturní zemědělce.

Jan Gebrt

Smack

P’s a Love

CD, Archetyp 51 2014

Nahrávky Iscream Boyz provázela aura iluminátství a nebylo to jenom tím, že tato „jediná grimeová crew v Česku“ živila legendu tajného společenství svými texty. Před více než deseti lety se rapper Smack vydal na dlouhou cestu osvěty konzervativní české hiphopové scény, neschopné otevřít se novým podnětům. Když domácí publikum poprvé uslyšelo grime, jehož vyštěkávaná úderná flow se navíc těžko převádí do češtiny, odmítavě kroutilo hlavou. Částečně snad šlo o šok z nového žánru, také to však bylo tím, že si Smackův „frackovský“ rap s agresivním beatem tehdy ještě moc nerozuměl. Smack ale vytrval a spolu se svým labelem Archetyp 51 dále směřoval za vizí britské garážové scény spojené s basovými linkami automatu Roland TR­-808, jehož zvuk se stal typickým znakem grimeu. Od doby, kdy Smack hltal na MTV klipy Dizze Rascala, který v roce 2003 prorazil s grimeovou deskou Boy in Da Corner, se toho hodně změnilo. Důkazem je aktuální Smackovo album P’s a Love, na němž se kromě producenta Mikea Trafika podílel například i beatmaker Freezer, známý také z desek Hugo Toxxxe. Překvapující je spojení se Sifonem z WWW v tracku Temno, kde nás minimalistický rytmus provází jakousi surreálnou realitou noční Prahy. Všechny dřívější pochybnosti se na Smackově druhé sólové desce rozplývají. Zní o dost dospěleji, i když pouliční sígrovství zdaleka nevyprchalo. Egotrip je v rovnováze s nostalgií, typickým humorem, punkovou naštvaností a nechybí ani kritika konzumu a oslava Strašnic.

Miloš Hroch

Nezlomný

Unbroken

Režie Angelina Joliová, USA, 2014, 137 min.

Premiéra v ČR 5. 2. 2014

Hollywoodská star Angelina Joliová se po několika pozapomenutých režijních pracích pustila do značně ambiciózní látky. Její snímek líčí skutečný příběh sportovního běžce, kterého dějiny zatáhly do kruté válečné vřavy druhé světové války. Joliové nelze upřít zanícení pro téma s velkým humanistickým poselstvím, dovednou práci s vizuálním ztvárněním dobových reálií ani citlivý výběr herců. Její do očí bijící filmařská nezkušenost s „velkou kinematografií“ ale způsobila, že se jí celek poněkud rozpadá pod rukama. Více však udivuje, že na tak plytkém a nedotaženém scénáři se podíleli bratři Coenové. Film začíná expozicí ze sportovního prostředí, která je však příliš krátká a povrchní na to, aby nám hrdinu blíže představila. Prostřední část filmu vyplňuje naopak nesnesitelně protahovaná sekvence ze záchranného člunu, která poněkud neobratně kopíruje všechny myslitelné „trosečnické“ filmy (ač technicky je jistě natočená slušně). Následné výjevy z japonského zajateckého tábora tvoří dominantu celého příběhu. Scény mučení, kterému hrdina vskutku nezlomně čelí, mají zpočátku hodně silný účinek, postupně však začínají působit dosti stereotypně a jejich dosavadní působivost mizí do ztracena. Navíc od tohoto momentu Joliová nekompromisně útočí na divácké city pořádnou dávkou sentimentu, čímž doposud problematicky, leč stále ještě střízlivě a realisticky vyprávěný snímek značně ztrácí na věrohodnosti. I přes všechny chyby však Joliová dokazuje, že má potenciál autorsky silné filmařky.

Vladimír Tupáček

Jesper Alvaer a Isabela Grosseová

Způsobilost

Galerie Fotograf, Praha, 30. 1. – 28. 2. 2015

Kdyby tu místo krátké recenze měl stát inzerát poptávající přiměřeného diváka výstavy Způsobilost, kterou v Galerii Fotograf připravili Isabela Grosseová a Jesper Alvaer, zněl by nějak takhle: Hledá se návštěvník galerie 4+0, atypická dispozice. Schopnost kreslit ruce není podmínkou. Očekává se ochota svléknout si rukavice. Zvyk tisknout uši na sádrokartonové příčky tlumící vzdechy sousedek a jejich dvouhlavých milenců výhodou. Vyžaduje se organické myšlení. Není potřeba věcem rozumět, alespoň ne hned. Vítáni zájemci z řad galerijních rutinérů, čtenářů inzerátů na cokoli a osamělých spolubydlících. Podvracení diváckých návyků začne už přesunutím vstupu a změnou otevírací doby. Usměrňováním divákova pohybu v proměněné architektuře se vychýlí jeho očekávání. Předpřipravené podmínky neomezí jeho zkušenost, naopak – napříště budou příčiny osvobozovány následky. Role „diváka“ a „umělce“ a scéna „výstavy“ se nově rozehrají, aniž by vznikla divadelní situace. Právě v tom snad bude spočívat přesvědčivost výsledku. Instalace se nepodřídí příběhu – příběh se na ni napojí a poskytne divákovi útočiště, zabydlí ho ve zcizeném prostoru galerie. Vyžadovaná spoluúčast nebude směřovat k upocené obscénnosti, zůstane civilní a přitom intimní. Pozadí tu převáží nad „věcmi“, prostor se ale nevyprázdní. Jednou z figur se stane sám návštěvník, který však ze svého tvaru před poloprůhlednými stěnami zahlédne nanejvýš fragment, a to až na konci. Zn.: Ani práce, ani pokoj.

Vojtěch Märc

Sławomir Mrożek

Zábava

Studio Ypsilon, Praha, psáno z premiéry 16. 12. 2014

V původním textu hry Tancovačka Sławomira Mrożka, který je v Česku poměrně populární, přestože jeho aktuálnost po pěti desetiletích poněkud vyprchala, přicházejí tři venkovští mládenci na taneční večírek, jenže sál, kde se má odehrávat, zeje prázdnotou. V „černé komedii o hledání smyslu zábavy a života“ v režii Braňo Holička je problém jiný – nikoli absence zdroje zábavy, ale jejího publika. Tři herci v bílých slipech, Daniel Šváb, Jakub Slach a Andrej Polák, předvádějí po rozsvícení světel na forbíně Malé scény Studia Ypsilon před blyštivým závěsem se zavěšenou diskokoulí jakési taneční číslo připomínající vzdáleně snažení slévárenských dělníků v hořké komedii Do naha!. Po chvíli rozpačitě přestávají – sleduje je z hlediště vůbec někdo? Co se stane s bavičem, kterého diváci ignorují? „Jsou tam? Musej tam bejt! Tak jedem...“ A protagonisté se škobrtavě, s přestávkami a s nově objevovaným úsilím snaží, seč jim síly stačí, až do úplného fyzického, mentálního a morálního vyčerpání. Zůstává smích bez legrace, odhalování se stává bezbranností, pošťuchování brutalitou, kterou odnáší otloukánek Jakuba Slacha. Holiček se svým zpracováním, v němž z původního textu nezůstal kámen na kameni, snaží sdělit, že je soudobá snaha o zábavnost za každou cenu poněkud křečovitá a že se často odehrává na něčí úkor. Poselství nepochybně poučné, hodnotné a oprávněné, ale zároveň trochu banální. Zvlášť když je předávané tak o půl hodiny déle, než by bylo únosné, a pocit trapnosti se pomalu mění v nudu.

Marta Svobodová