Edward Lewis Wallant
Nájemníci pana Moonblooma
Přeložil Miroslav Jindra
Plus 2014, 304 s.
Norman Moonbloom je ztracenec, který strávil mládí studiem všeho možného, aby pokaždé zjistil, že to není ono. Skončil jako správce čtyř domů, jež vlastní jeho starší bratr, úspěšný a patřičně dravý podnikatel. Budovy jsou v dost bídném stavu, a tak jsou nájemníci podobně ztracené existence jako Moonbloom sám. Důchodci, zkrachovalí herci, poloviční prostitutky, alkoholici a umírající starci ho zaplavují stížnostmi na dezolátní stav svých obydlí, většinou oprávněnými. Norman se snaží přesvědčit bratra o nutnosti do domů investovat, neuvědomuje si však, že je to právě žalostnost domů, co umožňuje na nich vydělávat. Wallantův román trpí trochu příliš dlouhou expozicí, během níž se seznamujeme s Normanovými pitoreskními nájemníky při jeho pravidelné týdenní obchůzce za účelem výběru činže. Zato poslední třetina, v níž se Norman, nemocí proměněný z indiferentní šedé myši v postavu posedlou „odvahou, láskou a sněním“, rozhodne zrenovovat svěřené domy na vlastní pěst, je prostě skvělá. Text na obálce řadí Wallanta k významným americkým židovským spisovatelům – Bellowovi, Rothovi a Malamudovi. Z nich má nejblíže bezesporu k Malamudovi. Sdílí s ním zájem o svět židovských příslušníků nižších středních tříd, jejž vykresluje bez sentimentu, ale přesto s pochopením. A také víru, že se i v tomhle groteskním světě, který se vlastně, jako vodou nasáklá stěna v jednom z Moonbloomových bytů, neustále drží na prahu zhroucení, může odehrát zázrak, v tomto případě v podobě nesobeckého zájmu o druhé.
Matěj Metelec
Petr Mezihorák
Sraženiny
Srdeční výdej 2014, 56 s.
Je obtížné vyvarovat se toho, aby se reflexe básníkovy první, nadto „intimní“ sbírky stala zároveň posudkováním mluvčího. Název, jehož nelibozvučnost by snad mohla být předmětem kritiky, pokud by nebyla funkční, odkazuje k rozporu zkušené, přesné, nikoliv mechanické artikulaci pojmů, které se ale týkají prvních dní: „urousaní jako právě narození savci/ pozorujeme velké ulice/ prázdným, ale o to slibnějším pohledem“. Básně by moudrou úsporností mohly připomínat haiku a svou mutující citovostí teenage rap. Čerstvé přemítání o správnosti vlastního směru ani vymezování se vůči neproblematizovaným plytkostem přitom nevyplývá z vlastní nejistoty, ale z vnímání rozkládajícího (se) předměstského štěstí. Verše-vektory vyměřují konfrontaci betonového předměstí s přírodou, která vládne jinak. Vzniká tak básnický ekvivalent módního urbexu, sídlištní poetika vzájemného prostupování města a krajiny: „nemyslím si, že by stromy jen pasivně odrážely vnější zvuky, spíše se zdá, že aktivně vysílají ticho, pomocí něhož hluk z okolí zcela pohltí a vymažou“. Sraženina se ve městě uskutečňuje i jako dramatické a někdy magické setkání posvátného a vulgárního, jehož výsledný průnik – poznání, že „zlo a dobro/ nejsou olej a voda“, nastává, když „tramvaje rozváží/ poslední světlo“. Každá z takových srážek zajiskří, vyšle vzdušným prostorem hranol světla a ten se dál odráží a rezonuje. Výsledkem je mladická, křehká, tichá sbírka („nechci být dealer ředěných slov“), záměrně poloprázdná vybroušených významů, které „jako lidé komunikují jen skrz to co neřeknou“.
Johana Kotišová
Stephen Hawking
Stručná historie mého života
Přeložil Jan Klíma
Argo, Dokořán 2014, 141 s.
„Pro kolegy jsem prostě jeden z nich, ale pro veřejnost jsem možná tím nejznámějším fyzikem na světě. Je to částečně tím, že vědci – kromě Einsteina – se netěší popularitě rockových hvězd, a částečně díky tomu, že odpovídám populární představě mrzáka s geniálním mozkem,“ říká v závěru autobiografie významný fyzik a dlouholetý profesor matematiky v Cambridge Stephen Hawking. Její název evokuje autorův celosvětově proslulý populárně-vědecký bestseler Stručná historie času (1988, česky 1991), ve kterém přístupnou formou odpovídá na základní otázky fyziky: z čeho, jak a kdy vznikl náš vesmír, zda se rozpíná a někdy skončí nebo jsou-li vůbec možné cesty časem. Právě díky této knize se stal uznávanou společenskou celebritou. Nyní čtenáři otevírá své soukromí. Výstižně a důvtipně rekapituluje nejen svoji vědeckou kariéru, ale i životní role – zvídavého dítěte, studenta, manžela i otce. Neopomíjí ani těžké vyrovnávání se s nevyléčitelnou a smrtelnou chorobou ALS, která mu byla diagnostikována už v jednadvaceti letech, a nakonec se paradoxně stala hnacím motorem jeho neobyčejně úspěšného kosmologického bádání. Přitom čtenáři jakoby mimochodem zprostředkovává svůj mimořádně pronikavý vhled do nejnovějších teorií týkajících se struktury kosmu a možností cestování časem. Po pozoruhodné knize tak určitě sáhnou nejen ti, kteří se po zhlédnutí snímku Teorie všeho (2014) chtějí o protagonistovi dozvědět ještě víc.
Michal Kotík
Hana Opleštilová, Lukáš Babka
Zmizelý svět Podkarpatské Rusi ve fotografiích Rudolfa Hůlky (1887–1961)
Národní knihovna ČR 2014, 291 s.
Rudolf Hůlka, který byl dosud v obecném povědomí především jako překladatel klasické ukrajinské literatury (Kocjubynskyj, Franko, Hončar ad.), je nyní v česko-anglické obrazové publikaci Zmizelý svět Podkarpatské Rusi poprvé představen i jako fotograf. V nejvýchodnějším cípu Československa působil na začátku dvacátých let minulého století jako ministerský úředník, který dohlížel na hospodaření zemědělských družstev a ve volných chvílích během svých cest zachycoval krajinu i každodenní život ukrajinských a rusínských obyvatel. Cenný výběr z Hůlkovy pozůstalosti, jež čítá přes čtyři tisíce snímků, tvoří dvě stovky fotografií, pořízených většinou na venkově. A jakže ten zmizelý svět vypadá? Drsně, ale malebně. Čas tu je ještě pomalý, pravidla jsou jasná, práce je opravdu práce, lidé mají jiná gesta i postavení těla a dokážou spolu žít a bavit se bez ohledu na národnost nebo společenský status. Židé na trhu v Užhorodě, cikánští kováři se štramáckými klobouky, Huculka u konopného pole houpe kolébku s malým dítětem. Ale i žebráci, slepci, chudí. Kromě toho, že mají snímky hodnotu dokumentární, folkloristickou a etnografickou, je nesporný i Hůlkův umělecký talent. Velká část fotografií je kolorovaná, nalezneme zde i stereogramy a pro celkovou představu o dalším autorově díle také několik fotografií z Moravy, Slovenska, Chorvatska, Itálie a Afriky. Kniha plná nostalgie.
Jan Gebrt
Bahno z Mississippi
Mud
Režie Jeff Nichols, USA, 2012, 131 min.
DVD, premiéra v ČR 25. 2. 2015
Americké indie drama Bahno z Mississippi z roku 2012 má pro dnešní diváky hned dvě lákadla. Prvním je režie Jeffa Nicholse, který na sebe upozornil předchozím, nápaditým snímkem Take Shelter, jehož hrdina trpí živými apokalyptickými sny a denními vizemi, které v něm probudí nutkání vybudovat si podzemní kryt. Druhou osobností, jejíž jméno dnes vyvolává větší pozornost než v roce 2012, je Matthew McConaughey. Bahno z Mississipi bývá občas dáváno do souvislosti s jeho pozdějšími hereckými úspěchy v Klubu poslední naděje a seriálu Temný případ. Snímek byl sice vyzdvihován jako jeden z nezávislých filmů roku, nicméně srovnání se známějšími díly jak Nicholse, tak McConaugheyho snese jen velmi obtížně. Má jít o film o deziluzích dospívání, ale veškerá dilemata předkládá s až naivní přímočarostí. Tématem je partnerská láska, k níž se různým způsobem vztahuje hlavní hrdina, jeho rodiče a tajuplný muž jménem Mud, ukrývající se nedaleko jejich města. Problém ale je, že za celých 130 minut stopáže se snímek stačí dobrat jen k banálnímu zjištění, že čistá láska bez komplikací, jak si ji představují děti na prahu puberty, reálně neexistuje. McConaughey tu také předvádí jen jednorozměrnou pózu osudového mladíka s temnou minulostí a působí jako romantická sebeprojekce dětského hrdiny. Film nezachrání ani atraktivní prostředí jižanské divočiny, které je zobrazeno líbivým, takřka reklamním stylem, a stává se tak příjemnou, ale jinak celkem bezpříznakovou kulisou.
Antonín Tesař
Adventures of the Black Square
Whitechapel Gallery, Londýn, Velká Británie, 15. 1. – 6. 4. 2015
V londýnské Whitechapel Gallery probíhá výstava, která si dala za cíl postihnout vztah abstraktního umění a společnosti napříč stoletím a zeměpisnými hranicemi. Adventures of the Black Square v úvodu působí jako tradiční historická exkurze do sféry abstraktně geometrického umění suprematismu, konstruktivismu, hnutí De Stijl a Bauhausu. Postupně se kurátorská koncepce rozrůstá o další tendence: jde zejména o brazilskou skupinu Grupo Frente, latinskoamerická fotografická hnutí v Săo Paulu a Buenos Aires i československou scénu, zastupovanou asambláží Vzorník patentních knoflíků Běly Kolářové a časopisy RED, Pásmo a Fronta. Výstava je rozdělena do čtyř tematických okruhů, pojmenovaných Utopie, Architektura, Média a Každodennost. Nosné jsou zejména fotografické portréty měst a jejich prvků, na jejichž vizuální estetiku navazuje kupříkladu video Sarah Morris sledující rytmus Pekingu, a geometrické tendence ve spojení s textilem, od uměleckořemeslné tvorby Anni Albers a Sophie Taeuber-Arp až ke konceptuálním dílům Rosemarie Trockel či Willema de Rooij. V prezentovaných dílech soudobých autorů pak dochází k posunu od utopických idejí k politicko-sociálnímu aktivismu a ze čtverce se až na výjimky stává pouhý formální prvek. Adventures jsou možná až příliš velkorysým příběhem, z něhož lze vyčíst, že čtverec není mrtvý, ale žije si už svým vlastním životem.
Adéla Procházková
Wariot Ideal
GundR
Praha, Alfréd ve dvoře, premiéra 25. 11. 2014, psáno z reprízy 24. 2. 2015
Bratři Messnerové se roku 1970 vydávají zdolat devátou nejvyšší horu světa Nanga Parbat. Vrací se však pouze starší a zkušenější Reinhold, kdežto Günther hyne pod lavinou. Příběh je ale v případě představení GundR to poslední. Wariot Ideal chtějí především vyvolat v publiku skutečně fyzický zážitek, aniž by ovšem vizuální hranice mezi jevištěm a hledištěm byla jakkoli překročena. Pro svůj cíl totiž využívají zvukovou složku: hluk Davida Šmitmajera a Jiřího Rouše simulující zabijácký vichr téměř neopouští hranici bolestivosti. Vše ostatní se pak může této kulise jen přizpůsobit. Na kost ohlodané věty, marná snaha překřičet vítr lámanou němčinou: Půjdu vpravo. To nepůjde. Jdi vlevo. Ne, půjdu vpravo. Dobře. Dorozumívat se znamená ohrožovat se na životě. Doslovné proto musí být všechno ostatní. Mlha. Lana. Sníh. Připoutávání se, šplhání, visení. Zaklapávání karabin, sekání cepínem. Plazení. Nahýbání přes okraj. Bivak v bohem zapomenutém výklenku sálu. Tlak v ušních bubíncích. Nedostatek kyslíku, jak basové frekvence tlačí na plíce. A po přestávce, přece jen je tělu třeba dodat sil, následuje nekončící mediální grilování nad hromadou bot těch, kteří se nevrátili. Obětoval jste bratra vlastní honbě za slávou? Vytrvalé, přímé, úsporné odpovědi: Ne! Takhle to nebylo! Vy jste tam nebyli! To je lež! Není možné pochybovat, kdo je v tomto dialogu hyena. Rozkoš z otálení ve smrtelně nebezpečném tématu. Milí zúčastnění, berte – anebo vypadněte.
Martin Zajíček
Bob Dylan
Shadows in the Night
CD, Columbia 2015
Bob Dylan vydal album coververzí popových standardů z dvacátých až šedesátých let, proslavených Frankem Sinatrou. Fakt, že brzy čtyřiasedmdesátiletý tvůrce natočil cosi jako poctu člověku, který v šedesátých letech ztělesňoval vše, proti čemu Dylan tehdy bojoval, vedl webzine Pitchfork k podezření, jestli se náhodou nejedná o „trolling“. V této souvislosti připomněl další hudebníkovy výstřednosti – album vánočních písniček nebo účinkování v reklamě firmy vyrábějící dámské spodní prádlo. Je to ale trochu zbytečná úvaha. Bob Dylan vždycky dělal divné věci, a čím je starší, tím jejich frekvence roste. Jednou z mých nejoblíbenějších je koncert pro Jana Pavla II. ve Vatikánu, respektive hudebníkova reakce na novinářský dotaz, položený nějaký čas před touto událostí: odpověděl tehdy, že si sice žádný takový koncert nevybavuje, ale když to říká Svatý otec, asi to musí být pravda. Pokud jde o aktuální album, za sebe musím přiznat, že mu nejsem schopen odolat: Dylanův hlas zní překvapivě uvolněně, ležérně, a přitom procítěně a hudebnímu doprovodu, který je, jak se u sentimentálního popu sluší a patří, vůči zpěvu upozaděn, dominují táhlé, houpavé tóny steel kytary, u nichž si připadám, jako by mě někdo pavím pérem šimral v podbřišku. A že stárnoucí Dylan napřáhl ruku k někdejšímu Antidylanovi? To přece není zločin, vlézt do postele s Nancy Reaganovou by bylo horší. Šestatřicáté studiové album Boba Dylana je zkrátka a dobře příjemnou pozvánkou na stáří. Nechcete přece, aby vám za dveřmi Josef Kemr hulákal „Pozvi mě dál!“.
k!amm