Kauza pražské restaurace Řízkárna ukazuje, jakým způsobem lze za pomoci solidárních sítí bojovat za mzdu, kterou vám odmítá vydat bývalý zaměstnavatel. Vladimír Krulec sice dosud žádného z postižených zaměstnanců nevyplatil, musí se však dlouhodobě potýkat s protesty a negativní mediální kampaní.
Davy lidí pendlující nedělní odpoledne 15. února mezi stanicí metra a nákupním střediskem na pražském Andělu mohly být překvapeny protestující skupinou aktivistů takzvaných solidárních sítí a bývalých zaměstnanců restaurace Řízkárna. Z megafonu zaznívaly jejich výpovědi o vlastních špatných zkušenostech s majitelem a zejména o šikaně z jeho strany. Majitel restaurace dlouhodobě nevyplácí mzdy v plné výši, případně je neplatí vůbec. Přitom je schopen neustále inzerovat volná pracovní místa a současně se nezdráhá pod jakoukoli záminkou (včetně těch smyšlených) na hodinu propustit lidi, kteří pro něj pracují nad rámec pracovních smluv.
Průvod protestujících se za hlasitého skandování hesel „Za práci se platí“ a „Naší zbraní je solidarita“ vydal přímo k restauraci, aby majiteli Vladimíru Krulcovi připomenul jeho nesplněné závazky. Odpověď byla již tradiční: aktivisté se od místních barmanek dozvěděli, že mají odejít, že se majitel v objektu nenachází, a navíc si nepřeje věc nijak komentovat. Nechyběla ani obvyklá výhrůžka policií; ta však nikoho z přítomných neodradila od úmyslu zpestřit atmosféru restaurace všetečnými dotazy na její fungování a přístup majitele k problému. Získat nevyplacené mzdy se sice ani tentokrát nepodařilo, ale pohled na restauraci s pouhými dvěma obsazenými stoly dával tušit, že obrat na její provoz nevydělá. Vnucuje se tak podezření, že podnik možná funguje na principech, jež jsou daleko za hranou morálních a pravděpodobně i zákonných pravidel.
Praktiky plantážníka
Dění kolem restaurace, v jejímž jídelním lístku můžete najít například „ovocné vemínko“ či „tlustou picu“, začalo na konci září minulého roku, kdy se na Mosteckou solidární síť obrátila bývalá zaměstnankyně snažící se z majitele vymámit nevyplacenou mzdu. Solidární sítě se po předchozí poradě s poškozenou rozhodly vyzvat zaměstnavatele k uhrazení dlužné částky. Když se po týdnu mlčení aktivisté se zaměstnankyní objevili před restaurací, dozvěděli se, že vše je v naprostém pořádku, provozovateli jsou ukradení, a po spršce vulgarit se zaměstnavatel vytáhl větou: „Vegani a anarchisti všech zemí, jděte do prdele!“ Všem bylo rázem jasné, že nebude lehké dlužnou mzdu vymoci. Záhy se navíc ukázalo, že nešlo o ojedinělou křivdu – do dnešního dne se na solidární sítě obrátilo zhruba třicet dalších bývalých zaměstnanců, kteří nedostali výplatu, na niž mají nárok.
Následující měsíce měli aktivisté a postižení zaměstnanci možnost vyzkoušet si střet s praktikami plantážníka, který se neostýchá po celé provozovně nainstalovat kamerový a odposlechový systém, a to včetně míst určených k převlékání zaměstnanců. Postup zůstával navlas stejný: když se objevil u restaurace kdokoliv s transparentem a letáky, které odrazovaly potenciální hosty od vstupu do restaurace, vždy se volala policie. Příležitostí bylo víc než dost. Protestů proběhly desítky, od menších až po okupace samotné restaurace, při nichž policie hrála roli neplacené vyhazovačské služby, jež na podnět reaguje vysláním téměř desítky služebních vozů a zásahové jednotky.
V poslední době odpor vůči praktikám majitele Řízkárny westernový nádech ztrácí, neboť vlastníkovi podniku zřejmě došlo, že nejlépe udělá, když bude hrát mrtvého brouka. Stále se však může kdokoli přesvědčit o jeho hulvátském chování a rázovité mluvě na záznamech, které jsou přístupné na webových stránkách solidárních sítí.
Postupně narůstá počet zaměstnanců, kterým nebyla vyplacena mzda, ale současně se rozšiřují i řady lidí ochotných zapojit se do protestů proti restauraci. Svou roli v tom jistě sehrály plakáty, které vyzývají k bojkotu restaurace, zvou na další protestní akce, informují o praktikách zaměstnavatele a jimiž je polepená celá Praha. Na jejich základě se na solidární sítě obrátilo mnoho bývalých zaměstnanců, a navíc vzbudily zájem médií, často těch bulvárních. Zda budou mít vliv na neústupného provozovatele, je ovšem stále nejasné. Zdá se totiž, že ani masivní negativní mediální kampaň s ním nijak nepohnula. Těžko se tak zbavit dojmu, že v restauraci primárně o prodej řízků nejde.
Solidární sítě jako alternativa
Vývoj událostí v současné chvíli zřejmě zmáhá všechny včetně policie a hrstky loajálních zaměstnanců, kteří za naprostou poslušnost a donášení na kolegy pravděpodobně plat stále dostávají. Otravuje jistě i Vladimíra Krulce, který se v posledních měsících zřejmě zašívá ve svém kamrlíku nad restaurací, z něhož může v klidu a teple pozorovat veškeré dění v restauraci a poslouchat, co si o něm „jeho lidé“ myslí. Důkazem budiž svědectví bývalého zaměstnance, jenž si jednou na adresu šéfa vulgárně ulevil v kuchyni a do pár minut dostal výpověď. Únava se projevuje ale i na straně aktivistů, kteří mají jako jediní nějakou pozitivní zpětnou vazbu jak ze strany bývalých zaměstnanců, kteří se na akcích podílejí, tak ze strany podporovatelů, jimž není osud kauzy lhostejný.
I když v případě Řízkárny je konec, který by přinesl zadostiučinění okradeným zaměstnancům, zatím v nedohlednu, je třeba připomenout, že solidární sítě v Česku už některé úspěchy slavily. Například Mostecká solidární síť má za sebou již dva vyhrané případy, jeden z nich se týkal firmy Zepter. Jednalo se o nevyplacenou provizi, která byla po protestních akcích před pražskou pobočkou zpětně proplacena. Tato síť se totiž nezaměřuje jen na jednu kauzu a nyní se účastní například pře s úřednicí kvůli jejímu nevhodnému zásahu do práv dítěte. V Praze zase nedávno proběhl solidární protest před sídlem společnosti Manpower na podporu polských syndikalistů, bojujících za lepší pracovní podmínky ve skladech Amazon. Výhodou organizace solidárních sítí je možnost aktivně reagovat na události a nečekat na rozhodnutí institucí, které se tímto typem případů sice zabývají, ale bývají často pomalé a neefektivní. Přímá akce a sebeorganizace prekarizovaných pracovníků mohou být východiskem při řešení dalších podobných případů, a to zvláště v podnicích, které stejně jako Řízkárna nemají možnost – nebo vůli – vytvářet odborové organizace.
Autor je aktivista sociálních hnutí.