Tvůrčí pláč je píseň

„Pláč je píseň, voda proudící z očí,/ do níž za­bolí paprsek,“ píše současná finská básnířka Johanna Venho ve své sbírce Tässä on valo (Tady je světlo, 2009). To, že v její poezii nalezneme nejen narážky, ale přímo i variace na útvary lidové slovesnosti, není v současné finské poezii výjimka – klasický finský folklor žije bohatým životem a je to zřejmé z tvorby mnoha dnešních autorek a autorů. Někteří literární vědci hovoří o renesanci inspirace ústní slovesností, což je ovšem trochu zavádějící, protože při pozorném čtení finsky psané poezie posledních dvou století zjistíme, že inspirace lidovou poezií se autorskou literaturou táhne jako červená nit.

Kolíky z hoře

Pláč, smutek, trápení a starosti jsou častým motivem v lyrické poezii lidové i umělé. Až jako klišé zní úsloví, podle kterého je esteticky hodnotná poezie motivována daleko spíše pocity melancholie než radosti a spokojenosti. „Jsoutě housle dílem smutku,/ vyrobeny ze zármutku,/ z neštěstí je tělo jejich,/ z bolesti je šíje jejich,/ z čeho struny, to jsou žaly,/ kolíky jim z hoře dali,“ zní v překladu Josefa Holečka úvodní báseň ze sbírky finské lidové lyriky Kanteletar, kterou v roce 1840 vydal finský obrozenec Elias Lönnrot. Obsáhlá skupina básní nebo písní řazených mezi lyrické bývá označována jako huolilaulut neboli písně o trápení a starostech. Zpívaly je především ženy. Obsahem a zároveň i formou je pak truchlení v nářcích, nazývaných itkuvir­ret. Ty se spolu se zaklínadly a písněmi souvisejícími s lovem na medvěda tradičně počítají mezi útvary rituální lidové poezie a těší se oblibě mezi odborníky i širším publikem. Jde o pozůstatek předkřesťanské kultury, která se ovšem později promísila s prvky křesťanských tradic, v okolí východní finské hranice především tradic pravoslavných.

Itkuvirret jsou označovány za písně věčného rozloučení – pojily se k loučení s rekruty při odvodech na vojnu, loučení s nevěstou při jejím odchodu z domu rodičů a loučení se zesnulými. Při každé události se naříkalo v několika fázích: například loučení s nevěstou formou nářků začínalo už při námluvách a vrcholilo o svatebním obřadu, pláče nad zesnulým se zpívaly nejen při úmrtí a pohřbu, ale také při návštěvách nebožtíkova hrobu a výročích jeho narození a úmrtí. Rituál­ní pláče nesloužily jen k vyjádření smutku a bolesti, jejich funkce nebyla jen terapeutická – role plačky se podobala úloze šamanky. Plačka zprostředkovávala komunikaci s oním světem, kam nebožtíka vyprovázela, aby cestou nezabloudil a aby byl na druhé straně dobře přijat.

Ukolébat na onen svět

Pláče a nářky je možno chápat jako ženský básnický žánr, který inspiruje finské básnířky dodnes. Zpívaly je výhradně ženy a folkloristé se stále přou o to, do jaké míry je vhodné označovat plačky za interpretky a do jaké míry za autorky. Nářky měly ustálenou formu, a jak říkají badatelky, které chtějí zdůraznit matrilineární povahu této tradice, plačky je „sály s mateřským mlékem“. Na druhé straně je ovšem doložené, že pláče byly připravovány zvlášť pro každou příležitost a zanedbatelný nebyl ani moment improvizace. Matrilineární aspekt pláčů bývá zdůrazňován i v souvislosti se zvláštním podžánrem nářků, který tvoří pláče dcery nad matčinou smrtí a dceřina komunikace se zesnulou matkou. Dcera vzpomíná na matku, vyjadřuje svou lásku k ní, dělí se s ní o své zkušenosti s údělem venkovské ženy. I když se pláče a nářky řadí k rituální poezii, hranice mezi nářky a lyrickými písněmi o smutku a starostech je pohyblivá, jak o tom svědčí například hraniční žánr „lesních písní“. Jak upozorňuje finská folkloristka Senni Timonen, tyto pláče zpívané v lese v sobě nesou stopy animistické víry, vlastní předkům dnešních Finů, a vyjadřují přesvědčení, že truchlícímu se uleví, když vyzpívá svůj žal stromům místo lidem. Lyrickým ukolébavkám se blíží také nejsmutnější a podle mnohých i nejpoetičtější skupina pláčů, nářky matky nad smrtí dítěte, které je nutno „ukolébat“ na onen svět.

Jazykové a stylové konvence pláčů přímo vybízely k využití v poezii – zvláštní metaforika a specifický jazyk vedly k tomu, že se hovořilo o „jazyku pláčů“, který býval také nazýván „jazykem lásky“: o těch, s nimiž se loučíme, je možné zpívat jen to dobré. Aliterace, opakování a paralelismus jsou konstantami finské lidové poezie, zvláštní metafory a ustálená spojení lze pak označit za rysy rituál­ního, magického jazyka. Nebožtík nesměl být oslovován přímo, jménem či pomocí příbuzenského vztahu. Matka je tedy například „má drahá, která mě nosila“ či „ta skvělá, která mě kojila“.

Písně o smutku a trápení i rituální pláče vy­užil finský obrozenský sběratel lidové poezie a kompilátor Elias Lönnrot v již zmíněné sbírce lidové lyriky Kanteletar i v daleko známější Kalevale (1835, 1845). Kalevala měla plnit úlohu „finského národního eposu“, a využívala tedy především poezii epickou, zvláštního místa se v ní však dostalo také svatebním písním a pláčům i rituální poezii obecně. Po Lönnrotovi a autorech přelomu 19. a 20. století se pak těmito útvary nejintenzivněji inspirovaly básnířky, které tuto „ženskou tradici“ často využívaly k zamýšlení nad údělem ženy v měnící se finské společnosti.

Bez pláče nepolkneš

Za jednu z nejvýraznějších „novodobých plaček“ finské poezie můžeme označit Marju­Liisu Vartio (1924–1966), která vedla dialog s tradicí ženské lidové lyriky a nářků ve svých básnických sbírkách Häät (Svatba, 1952) a Seppele (Věnec, 1953). Obě díla zůstala zcela neprávem ve stínu autorčina prozaického díla, které bývá označováno za jeden z vrcholů finského poválečného modernismu, charakterizovaného výrazovým minimalismem, s nímž básně ve formě pláčů silně kontrastují. Pláč a slzy jsou v básních spojovány s ženským prvkem v podobě rituální instituce i emocionální reakce. Cesta k pláči však není jednoduchá, v poválečné společnosti už nemá místo ani terapeutická, ani magická funkce pláče: „oči se mi plní/ hořkými, nezměrnými vodami./ Ale ty vody nenacházejí řečiště./ Ty vody stojí./ Stojí zuřivě/ za přehradou, kterou jsem postavila.“ Jak podotýká finská literární vědkyně Tuula Hökkä, Vartio spojuje prastarou tradici s vlastním tvůrčím prožitkem, dává průchod citovým hnutím a odevzdává se liminálním stavům. Tento proces slouží k obnovení duševních sil a k nalezení tvůrčí inspirace: „Jako valící se balvan,/ tak začíná můj pláč –/ jen a jen v něm, v nejhlubším nářku,/ povstává ve mně zelená krev mého rodu.“

Písně o smutku a pláči inspirují i současnou střední a mladší generaci básnířek. Helena Sinervo, Merja Virolainen, Johanna Venho, Saila Susiluoto, Vilja­Tuulia Huotarinen i další autorky navazují, každá po svém, na ženskou tradici lidové slovesnosti. Pro jejich texty je příznačný nadhled a ironie, což platí především o Johanně Venho, nejosobitějším hlasu finské básnické generace narozené na počátku sedmdesátých let. S humorem hovoří autorka ústy mladé matky deprimované představami o všech rolích, které by měla jako současná žena zvládat. Ve sbírce Yhtä juhlaa (Samá radost, 2006) se dočteme: „Den za dnem/ vařím z každodennosti hustou polévku,/ tak silnou, že ji bez pláče nemůžeš polknout.“ V kontextu kultury potlačovaných emocí se ženský pláč jeví jako strategie pomáhající ženě zvládat požadavky, které na ni klade okolí i ona sama.

Živoucí potenciál pláčů je ve Finsku patrný i v populárnějších kulturních aktivitách, než je poezie: stačí vzpomenout oblíbenou hudební skupinu Värttinä či různá amatérská uskupení, která rozvíjejí tradici pláčů a nářků v současném kontextu. Jedním z nejznámějších je spolek Äänellä itkijät (Plačky nahlas), který pořádá kursy nářků a jehož nejúspěšnější absolventky vystupují na koncertech finské lidové poezie i při nejrůznějších jiných příležitostech. Nářky, které si tyto plačky skládají samy, se týkají, podobně jako u výše zmíněných básnířek, současné každodennosti, ale i „věčných témat“ loučení s matkou či jinými nejbližšími – a hrdě se hlásí k tradici, na niž navazují.

Autorka je překladatelka a literární teoretička.