„Dokážu si představit, že by nová budova stála na Letné. Ne tam, kde byl plánován projekt Jana Kaplického, ale například tam, kde je dnes torzo Stalinova pomníku,“ představil nedávno svou vizi nové budovy ředitel Národní galerie v Praze Jiří Fajt. Jestli má jít o zcela novou budovu, nebo o využití stávajících podzemních prostor bývalého krytu, nevíme. Otázkou zůstává, zda by stavba na daném místě byla kýženým řešením. Aktuálnější je přece jen renovace Veletržního paláce a většiny dalších historických budov pod správou NG. Přesto je snaha postavit novou budovu logickým východiskem ze stávajícího stavu. Chlapec nám prostě trochu povyrostl. Povolili jsme záhyby u kalhot, botkám seřízli paty a příliš malý klobouček postrčili štramácky na stranu. Stejně je ale nutné poohlédnout se po nových šatičkách. Jde o to, zda jít zase do sekáče, nebo mu spíš nechat nový oděv ušít. Současné výtvarné umění a jeho podoby prostě přerůstají prostory, do kterých se ho pokoušíme nasoukat.
Moravská galerie v Brně se vyskytuje v podobně „nehostinném“ prostředí barokních či neorenesančních paláců roztroušených po centru města. V současné době interiéry těchto objektů procházejí na první pohled nenápadnými, ale o to zásadnějšími rekonstrukcemi. Nová kavárna, bookshop, ale také úpravy kancelářských a výstavních prostor – to vše mění celkový výraz galerie. Ukazuje se, že je možné zkvalitnit historickou budovu změnou jejích dispozic, a přitom neporušit její architektonickou hodnotu. Ostatně zbourání příček a další dispoziční úpravy nebo využití zanedbaných prostor jsou postupy, které před několika málo lety úspěšně využili ředitelé dvou regionálních výstavních institucí – Marcel Fišer v Galerii výtvarného umění v Chebu a Michal Škoda v českobudějovickém Domě umění.
Jinou cestou se vydali na Slovensku. Slovenská národní galerie zvolila model spojující historickou a současnou architekturu v jeden objekt: pustila se do miliardové přestavby své budovy a již zanedlouho se snad dočká reprezentativních prostor. Cílem zásadní rekonstrukce je vytvořit novou, atraktivní tvář galerie, která bude otevřená směrem k veřejnosti.
Volání po nové, reprezentativní budově Národní galerie u nás je zcela v pořádku; je to jediné vhodné řešení současné situace. Nesmí však jít o „developerský“ projekt, ale o opravdové úsilí vybudovat kvalitní prostor nejen pro prezentaci, ale především pro debatu o výtvarném umění. A v tomto ohledu není na co čekat, natož na nový barák. Pozitivní signály k veřejnosti, například zrušení vstupného (Slovenská národní galerie i Moravská galerie mají vstupné dobrovolné), otevření galerie dalším aktivitám (nikoliv jen placené pronájmy ploch) nebo rozšíření programové nabídky jsou v důsledku důležitější než výstavba sebeextravagantnější budovy pro jinak konzervativně spravovanou instituci.
Období počátku nového tisíciletí se nese v duchu budování „chrámů umění“ – nákladných, zpravidla futuristických staveb. Jde o směr, který odráží potřeby konzumní společnosti, lépe řečeno té její části, která se krom jiného rozhodla konzumovat i umění. Je to cesta, která zatím přináší úspěch. Přesto se domnívám, že je prospěšný i jiný způsob uvažování. Potřebujeme kamenné prostory pro prezentaci umění? A pokud ano, je zaběhlý model jejich fungování opravdu dostatečně efektivní? Možná by bylo dobré si podobné otázky klást, ještě než takříkajíc kopneme do země.
Představa, že v budoucnu zcela zmizí kamenné budovy galerií a muzeí, se nezdá být reálná, je však pravděpodobné, že dojde k proměně jejich funkce. Podobně jako biografům vznikla konkurence v podobě domácího kina a z návštěvy opravdového kinosálu se stala sváteční, společenská událost, objeví se jistě i alternativa k běžnému výstavnímu prostředí a velkým galeriím. Výstavní prostor je živý a proměnlivý – tak jako samotné umění. A stejné by mělo být i uvažování o něm. Naše současná situace je trapným důsledkem nepochopení této skutečnosti.
Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.