Francouzský umělec rumunského původu, kterého filosof Gilles Deleuze označil za největšího francouzsky píšícího básníka, se ve svých textech pokouší o detailní analýzu básnického jazyka a snaží se proniknout k jeho prapodstatě.
Právo pozorovat myšlenky
V jednom z nejřidších
pásem rozumu
kde jsem se zdržoval doslova
v nulové výšce doslovného slova
vznáší se troška
tak zvláštních myšlenek
že by byla velká škoda nechopit se jich
při mých zábavných přeletech
Málem jsem si jich nevšiml
tak byly hluboce vklíněny
do nevýslovných závratí a zapomnění
Zvláště jedna z nich
vzbudila mou pozornost
ne pro krásu svého nadnášení
které se tu a tam ztrácelo
avšak kvůli svým
podlouhlým tenounkým očím
jež jsem považoval za tykadla
luční kobylky
Sklonil jsem se tedy k ní
a poznal v ní jednu z těch myšlenek
se zelenou kápí jež dokážou překvapit
Nejsou zbloudilé
právě naopak
avšak nakládají s myslícím
natolik zvláštním způsobem
že je nutné podrobně popsat
ústrojí kterým jsou jímány
Prostřední víčko
– je jich totiž několik –
je skloněné dozadu a dolů
takže se nachází právě proti
hornímu víčku
a je s ním částečně spojené
Dvě postranní víčka
jsou až do půlky
také spřažená
takže vypadají jako
vidlička trčící ven
To byly právě ty
roztřepené konce
které jsem pokládal za tykadla
luční kobylky
Zakuklená zřítelnice
se o ně opírá
Tak leží celé oko myšlenky
inverzně proti pohledu
Připomíná rovněž noční lampičku
protože se otevírá jenom zřídka
Samotný akt dívání se odehrává
uvnitř
těkavě a stále
a jakmile skončí
oko se posune dál
mezi vidličky
Určitě ho tam nikdo nečekal
a přece v tom místě
přirozeně spočinul
můj pohled
protože jinudy
by tam nevnikl
Následné podráždění bylo extrémní
Dokonce i zavanutí myšlenky
i sebemenší tlukot srdce
ho zatlačí dovnitř
jako kdyby ho poháněla
nějaká hnací síla
uchvátivší pohled myslícího
a ucpávající ještě víc
těžké duševní propadlo
Sotva byl hlouběji vsán
začal si můj pohled razit
cestu výš a výš
Tam, kde se okraje víček
přehnuly přes sebe
je nahoře jasněji
To je bezpochyby důvod
proč jsem mohl spatřit
jak můj pohled bloudí
všemi možnými směry najednou
jediný možný způsob jak uspět
je přestat myslet
(Uvnitř myšlenky
nebylo téměř místo)
Objeviv se nahoře
otíral se z nezbytí
sám o sebe
a zůstal věrný
svému způsobu vidění
který už není úplně tentýž
Celý ten podivný manévr
který zase hned začal
ve druhém oku
nedává zdánlivě podnět
žádné výměně pohledů
Může se však stát
že naše pohledy najdou
v dvojité hlubině oka
trošinku
vizionářských výměšků
Doufejme, že jim bude dopřána
alespoň
taková náhrada
Ty co se obvykle
nechají
bleskově okouzlit
byly jako oslepené
tajnými slzami
a z jejich důlků se ozývalo
přerývané sténání
Samozřejmě
že to je naprosto
extrémní příklad
Zkoumavému pohledu
se skoro nikdy nepodaří
vniknout do oka myšlenky
ostatně není tam nic
co by ho mohlo upoutat
Jen s krátkozrakými
se nakládá jemněji
navzdory počátečním
tvrdým nárazům
a po třiceti minutách
se mohou opět vrátit
což je lepší
než aby tam byly drženy na doživotí
Pro některé
je to příklad dlouhého věznění
Teprve fakt že akt dívání je u konce
spustí
mechanismus vyprošťování
ale ti darebové
nepostupují jen a jen vpřed
a pokud se po cestě naskytne
sebemenší překážka
oko myšlenky se už neotevře
Myšlenka, kterou jsem viděl, byla právě taková
V jejím oku nebylo žádné světlo
ale vyzařovalo zastřený přísvit
který vábil
Jenom když představové žlázy
vyloučí trochu neviditelné šťávy
kterou se od sebe
občas odliší
proniknou pohledy
velice hladce
Musí se jen spustit
souběžně s mrkáním
dvěma oblouky tuhých řas
rostoucích šikmo dolů
Pohledy mohou projít
přitisknouli se
k ohebnějším koncům
zpátky se ale vrátit
nemohou
neboť ty konce
jsou skloněné
jen k jedné straně
Přebývají tak
v malé komoře
ve středu vlastního vidění
a jak se v záchvatu paniky
snaží dostat ven
pokrývají se obrazy
V tu chvíli se objeví
ta uhrančivá strana propadla
protože jakmile
se vynoří dostatečné množství obrazů
schopné okouzlit oko
proužky řas
se uvolní, smrští
až se do sebe uzavřou
a za této situace
už myslícím zhola nic nebrání
aby se vymanili
Mohou uplynout
dva tři dny
než jsou úplně volní
protože vyvolat obrazy
jen tu a tam
k otevření oka (propadla)
nestačí
a třídění neobrazů
musí se odehrávat
trvale
Sfinga Oidipus
Jménem
psanců
včerejška
jménem
psanců
dneška
se vyvázlý osvětimský vězeň
a vyvázlý esesák
dohadují
u frankfurtského tribunálu
Jak se dá odsoudit jménem zákona
zločin spáchaný jménem zákona
Jak se dá omluvit jménem zákona
krev prolitá jménem zákona
Otázka
předčí odpověď
a obviněný
opustí box
Ani odpuštění
ani trest
Na doživotí*
* Hirošima…
Budapešť…
Kongo…
Koho vidíte?
Nevidíme nikoho
Občas vidíme někoho
pokud ne jako někoho kdo je viděn
alespoň jako někoho
kdo je občas viděn
Občas vidíme někoho
ale většinou
nevidíme nikoho
Když vidíme někoho
nevidíme nikoho
ale nikdo neví
že když nikoho nevidíme
je pořád někdo vidět
Je jasné že se vidíme
neboť se občas vídáme
ačkoli ne vždy abychom se viděli
a ještě méně abychom viděli
že se nevidíme
Jako kdyby nikdo neviděl
Někdo však přece ví
že se nevidíme
a že přesto někoho
Občas
vidíme
Jako kdybychom nikoho neviděli
a přesto někoho
viděli
V zásadě ale
nevidíme nikoho
ani když někoho vidíme
a když někdo ví
že nikoho nevidíme
Ze sbírky Paralipomènes (Le Soleil noir, Paříž 1976) vybral a přeložil Michal Novotný.
Ghérasim Luca (1913–1994) byl převážně francouzsky píšící básník, výtvarník a teoretik, zakladatel rumunské surrealistické skupiny. Roku 1952 uprchl z Rumunska přes Izrael do Paříže, kde spolupracoval mimo jiné s Hansem Arpem, Paulem Celanem či Maxem Ernstem. Jeho poezie usiluje skrze slovní hříčky a řízené blábolení o obnovu fyzické a zvukové podstaty básnického jazyka. Autorovy pozoruhodné vokální performance jsou zachyceny na CD Ghérasim Luca par Ghérasim Luca, vydaném v roce 2001 José Cortim. Svým dílem Luca inspiroval řadu současných francouzských básníků a umělců, například Juliena Blaina, Joëla Hubauta či Christopha Tarkose. Počátkem roku 1994 byl Luca vystěhován z bytu a jakožto osoba bez dokladů se dostal do neřešitelné situace. V únoru téhož roku spáchal sebevraždu skokem do Seiny.