postfašismus

V tomto čísle zkoumáme pestrou a mazlavou paletu odstínů hnědi. Původně mělo jít především o současný neonacismus, nakonec jsme však zvolili přiléhavější název postfašismus. Ten totiž mnohem lépe vystihuje aktuální společenskou situaci, v níž se sice oslabuje organizovanost neonacistického hnutí, ale původně extrémní krajně pravicové názory se plíživě rozpouštějí v mainstreamu a pomalu se stávají společenskou normou. Jako vstupní text doporučuji esej Jaroslava Fialy, který se postfašismem zabývá z obecnějšího, systémového hlediska. Ptá se, kam dospěje naše společnost, když bude nadále uctívat hodnoty související s nerovnostmi a vyznávat ideologii individuálního úspěchu. Přivede postupný přechod od politiky sociálního státu k politice kombinující špatné sociální zabezpečení, nízké platy a represe k životu nové podoby autoritářství, anebo dokonce fašismus? Řečeno s autorem: „Existuje řada důvodů k obavám.“ Jednou z podstatných příčin této situace je slábnoucí levice, které se věnuje úvodní komentář autora tématu Lukáše Rychetského. Ten na aktuálních příkladech dokazuje hnědnutí zdánlivě progresivní části sociální demokracie, do níž mnozí z nás před volbami vkládali naděje. V dalších textech zavítáme do Řecka, na Slovensko nebo na Ukrajinu a jistě bychom podobnými reporty z ostatních evropských zemí naplnili mnohem objemnější tiskovinu. Ale dost naříkání. Jak dávno všichni víme: No pasaran!