V souvislosti s Řeckem se v poslední době mluví hlavně o nové vládě strany Syriza. Novou silou na řecké parlamentní scéně je ale i otevřeně rasistický Zlatý úsvit, který svou činnost ještě před několika lety omezoval především na ulici. A právě zde se řečtí antifašisté rozhodli Zlatému úsvitu vzdorovat.
Takzvaná řecká krize souvisí nejen s deregulací ekonomickou, ale i s širší deregulací sociální a politickou. Většina starších politických konceptů se hroutí a na jejich místě se objevují nové síly. Jednou z nich je krajně pravicový Zlatý úsvit, který se v roce 2012 stal parlamentní stranou s volebním ziskem zhruba sedmi procent hlasů od cca 400 tisíc voličů (v letošních volbách získal 6,3 procenta). Ale Zlatý úsvit není tak docela nový. Existuje už od poloviny osmdesátých let – nicméně až do roku 2010 představoval pouze nepatrnou skupinku radikálů, kteří útočili jak na antifašisty, tak přistěhovalce.
Světlemodrá armáda
Oficiální úřady řeckého státu využívaly od konce druhé světové války řadu státních či polostátních extrémně pravicových organizací k útokům směřovaným proti levici. K nejznámějším činům těchto krajně pravicových organizací patří vražda levicového poslance Grigorise Lambrakise v Soluni roku 1963 a vražda středoškolského učitele Nikose Temponerase v Pátrách roku 1991 během studentských a učitelských protestů. Diktatura z let 1967 až 1974 představovala pro řeckou extrémní pravici dobu největší slávy, protože byla na sedm let povýšena na oficiální součást státu. Vrazi Lambrakise a Temponerase sice strávili nějakou dobu ve vězení, celkově se však fašistické a neofašistické kruhy v Řecku mohly spoléhat na relativní imunitu, neli přímo ochranu ze strany státních úřadů.
Další obecně platná charakteristika řecké krajní pravice říká, že její činnost byla obvykle začleněná do širších aktivit a kampaní oficiálních státních institucí a jako autonomní politická síla vystupovala jen vzácně. Zlatý úsvit měl až do roku 2010 jen velmi málo členů také proto, že mnoho neonacistů, neofašistů a juntofilů vstřebaly parlamentní strany. Často tak vypadal jako jakási třešinka na vlasteneckém dortu, který v rozhodujících momentech postdiktátorských řeckých dějin upekly různé vlády.
V tomto klimatu se objevila Světlemodrá armáda (Galazia Stratia). Jedná se o nepokrytě neonacistický klub fanoušků řeckého národního fotbalového týmu, ovládaný Zlatým úsvitem. Vznikl v roce 2000 a úspěchy národního týmu v roce 2004 ho výrazně posílily. Předsedou klubu byl nynější poslanec za Zlatý úsvit Ilias Panagiotaros, který se mezinárodně proslavil, když v rozhovoru s Paulem Masonem pro televizi BBC prohlásil, že Zlatý úsvit se nyní připravuje na občanskou válku proti anarchistům a imigrantům. Většina masmédií a vládních činitelů však ke Světlemodré armádě přistupovala buď s provinilým mlčením, anebo se tvářili, jako by šlo o standardní fanklub řeckého týmu. Galazia Stratia mezitím na fotbalových hřištích verbovala nacionalistické hooligans a při každých oslavách vítězství národního týmu útočila na přistěhovalce. Ve chvílích národní hrdosti pak přiměla tisíce lidí skandovat svá nacionalistická hesla, jako například: „Z vás Albánců nikdy nebudou Řekové.“
Hlídky na motorkách
O Panagiotarosovi a dalších nacistických poslancích a kandidátech do parlamentu se vědělo, že představují jádro aktivistů Zlatého úsvitu, už v dobách, kdy se jednalo o nepočetné uskupení. Až donedávna obvykle platilo, že kdykoliv se skupinka skinheadů ze Zlatého úsvitu pokoušela uspořádat ve veřejném prostoru nějakou akci vlastními silami či nezávisle na jiné institucionální moci, bránily jim v tom protidemonstrace. Antifašistické organizace i jednotlivci obsadili dané místo několik hodin předem, čímž dosáhli buď úplného zrušení, nebo aspoň omezení ultrapravicové akce, odehrávající se pod silnou policejní ochranou na náhradním místě. V únoru roku 2008 však řecká pořádková policie proti jedné takové antifašistické demonstraci v centru města zasáhla spolu se Zlatým úsvitem. Podobné společné operace už sice byly k vidění i dřív, tentokrát však bylo patrné, že ani policisté, ani neonacisté se nijak nesnaží skrýt svou spolupráci před kamerami, jak tomu bývalo v minulosti.
Po nepokojích z prosince 2008 začaly neonacistické pouliční výbory dokonce zabírat veřejná prostranství v Aténách a vyhlašovat na nich zóny, kam nesmějí vkročit přistěhovalci ani antifašisté. V květnu roku 2011 poskytla vražda a loupežné přepadení řeckého občana dvěma přistěhovalci Zlatému úsvitu příležitost k zorganizování jedné z větších demonstrací, po které následoval útok na přistěhovalce a na squaty anarchistů ve středu města – především na Villu Amalias, kterou nakonec v prosinci 2012 násilně vystěhovala policie. Zlatý úsvit začal postupně legitimizovat svá vystoupení ve veřejném prostoru. Při každém založení nové místní buňky se objevilo několik stovek sympatizantů s řeckými vlajkami a prapory Zlatého úsvitu. Paralelně s tím se v průběhu roku 2012 útoky na přistěhovalce staly téměř denní rutinou. V roce 2013 už byla pro přistěhovalce nebezpečná celá oblast středních Atén.
V této lokalitě jsme provedli průzkum před jedním z obchodů, vlastněným přistěhovalci z Afriky. Imigranti z různých subsaharských zemí shodně vypověděli, že vycházet sám do ulic představuje pro černochy velké nebezpečí. K útokům dochází neustále a není kam se obrátit o pomoc. Za této situace se během roku 2012 na ulicích Atén objevily první antifašistické „hlídky“ na motorkách. Cílem bylo deklarovat přítomnost Antify v místech, kde neonacisté napadali a ohrožovali imigranty. Když se jedna z těchto hlídek střetla se skupinou skinheadů, policejní jednotky Delta zatkly většinu antifašistů a neonacisty nechaly jít. Následné mučení antifašistů na policejní stanici proslavilo řeckou policii na mezinárodní úrovni. Navzdory tomu, že policisté zatčeným oznámili své napojení na neonacisty, tehdejší řecký ministr vnitra Nikos Dendias výpovědi antifašistů popřel a od pultíku řeckého parlamentu ohlásil, že podá žalobu na britský list Guardian za to, že o mučení informoval. Za Dendiasova působení také záhy došlo k vyklizení několika anarchistických squatů, které představovaly opěrné body antifašistické aktivity v centrálních Aténách. Antifašistické hlídky ale pokračují dál.
Autor je antropolog, působí na univerzitě v Sussexu.
Z angličtiny přeložil Pavel Černovský. Redakčně kráceno.