Debaty kolem posledních cen Hugo odhalily, že v literárním žánru fascinovaném budoucností existuje silné konzervativní křídlo. Je, nebo není oslavování „bojovníků za sociální spravedlnost“ příznakem úpadku sci-fi?
Ceny Hugo jsou v komunitě spisovatelů science fiction něco jako svatý grál. Stát se novým majitelem legendární sošky s raketou v některé z hlavních kategorií znamená zařadit se do panteonu scifi spisovatelů mezi taková jména jako Isaac Asimov, Arthur C. Clarke nebo William Gibson. Je to samozřejmě pořád „jen“ cena, ale pro žánrové autory důležitý punc uznání, kterého se jim obvykle z oficiálních literárních kruhů nedostává. O vítězích Huga rozhodují účastníci největšího světového setkání fanoušků scifi, putovního Worldconu, nebo jeho podporovatelé, ochotní zaplatit „zápisné“ čtyřicet dolarů. Lidové hlasování má samozřejmě vždy svá specifika a ukázal to i loňský, již šedesátý druhý ročník, o němž referovala i média daleko za hranicemi obvyklých bašt literární fantastiky. Na poli prestižních cen se totiž strhla bitva, v níž nešlo o nic menšího než o směřování scifi žánru. Skupinka konzervativních spisovatelů vystupujících pod hlavičkou Sad Puppies (česky Smutná štěňátka) se v touze bránit „tradiční hodnoty“ žánru pokusila nabourat proces hlasování, a postavit se tak proti liberalizaci science fiction, v níž v posledních letech získávají čím dál větší prostor ženy, rasové či sexuální menšiny a témata s nimi spojená.
V roce 2014 obdržel Huga čínskoamerický spisovatel John Chu za krátkou povídku Voda, která padá odnikud (2013, česky 2015). V blízké budoucnosti se na Zemi objeví fenomén deště, který se vám snese na hlavu, kdykoliv začnete lhát. Fantastický motiv je tady ale jen součástí příběhu homosexuálního mladíka, který řeší, jestli se vyoutovat před svými konzervativními čínskými rodiči. V románové kategorii pak zvítězil debut Ann Leckieové Ancillary Justice (Pomocná spravedlnost, 2013), vyprávějící o mimozemské rase, která při setkání s lidmi není schopná rozlišovat gender, a používá tedy pro všechny osoby ženský rod. Podobná témata nejsou v oceněných dílech z posledních let výjimkou, spíše naopak, což popuzuje čtenáře hlásící se k tradičnějším odnožím scifi. Nedostávají podobné povídky a romány ceny jen proto, že se snaží zalíbit liberálním čtenářům, kteří si tím, že pro ně hlasují, sublimují svůj pocit viny? A není vlastně oslavování „bojovníků za sociální spravedlnost“ příznakem úpadku scifi? S těmito otázkami se konzervativní křídlo vydalo do boje.
Boj za nápravu věcí
„Fanoušci používají Huga jako ceny za afirmativní akce: dávají je spisovatelům nebo výtvarníkům, kteří jsou součástí nějaké minority nebo obětní skupiny, anebo protože jejich dílo obsahuje hrdiny z těchto skupin,“ nechal se na svém blogu slyšet Brad R. Torgensen, neoficiální mluvčí Sad Puppies, kteří na jaře 2015 po dvou neúspěšných pokusech znovu vyrazili do svého „spravedlivého“ boje za nápravu věcí. Prvním krokem bylo vyhlásit seznam autorů – nepřekvapivě sestávající z bílých heterosexuálních mužů –, kteří jsou podle nich na cenách Hugo v posledních letech záměrně přehlíženi, protože nezpracovávají společensky progresivní témata, a v další fázi přišla kampaň na jejich podporu. Když se na stranu Sad Puppies přidala ještě o něco militantnější skupina Rabid Puppies, skutečně se jim podařilo hlasování „hacknout“ a v nominacích vyhlášených v dubnu figurovali hlavně jimi podporovaní autoři. Spisovatel John C. Wright se šesti díly dokonce zlomil historický rekord v počtu nominací v jednom roce.
Odveta z opačných pozic na sebe samozřejmě nedala dlouho čekat. Někteří spisovatelé se nechali vyškrtnout z nominací kvůli podezření z nekalých manipulací a populární spisovatelka Connie Willisová odmítla předávat ceny na ceremoniálu. Fanoušci vzali celou kauzu velmi vážně, což se projevilo v počtu registrovaných hlasujících, který dosáhl bezmála šest tisíc, o šedesát pět procent více než v předchozím roce. Literární ceny potýkající se dlouhodobě s poklesem zájmu fanoušků zase ožily předzvěstí něčeho velkého. „Tohle bude nejdramatičtější ceremoniál cen Hugo všech dob,“ předpověděl před srpnovým Worldconem George R. R. Martin (trojnásobný držitel Huga a autor předlohy k seriálu Hra o trůny) a rozhodně se nemýlil. Výsledek večera ve Spokane ve státu Washington dal nakonec za pravdu těm, kteří vnímali snahy narušit hlasování ve prospěch tradicionalistů za nebezpečné. Spisovatelé a díla podporovaná Štěňátky nezískali ani jednu cenu a hned v pěti kategoriích (včetně krátké povídky a povídky) převládly prázdné hlasující lístky, a ceny tak nemohly být uděleny, což se dá číst jako signál, že hlasující nesouhlasili s manipulacemi při nominacích. Cenu za román pak získal navíc vůbec poprvé překlad – čínský autor Liou Cch’sin za The Three-Body Problem (Problém tří těles, anglicky 2014). Hugo Awards byly zachráněny, podivná pachuť ale zůstala.
Ustrašená štěňátka
Kdo jsou vlastně ti tradicionalisté, kteří se špatně smiřují s posouváním scifi k novým obzorům? Vznik Sad Puppies před třemi lety inicioval letos osmatřicetiletý Larry Correia, bývalý majitel obchodu se zbraněmi, který opustil svoji pozici lobbisty pro The National Rifle Association of America a dal se na dráhu spisovatele akčních románů, v nichž často vystupují upíři a vlkodlaci. V roce 2013 na blogu horoval za svoji podporu slovy: „Nominujte mě a všem těm literárním snobům vybouchne hlava.“ Výraznou postavou Štěňátek je i Brad R. Torgersen, spisovatel a zaměstnanec americké armády, který o svých románech tvrdí, že to je „dělnická literatura“. Své protivníky tituluje akronymem CHORF, složeným z výrazů cliquish, holierthanthou, obnoxious, reactionary, fanatics (sektáři, svatoušci, urážliví, reakcionáři, fanatici). Vůdcem militantnější frakce Rabbit Puppies je pak libertariánský blogger Theodore Beale, vystupující pod přezdívkou Vox Day (tedy Hlas boží), šestačtyřicetiletý bývalý rocker a syn bohatého republikánského lídra, momentálně zavřeného za krácení daní. Ve svých zápiscích vystupuje proti ženám píšícím scifi (jejich tvorbu označuje hanlivým termínem „růžová SF“) a současnou situaci žánru popisuje například větou: „Růžové scifistky přišly a začaly si hrát na písečku, který tradičně patřil klukům, aby se pak do něj vykakaly jako kočky.“ Za své homofobní a rasistické výroky byl nedávno dokonce vyloučen z organizace amerických autorů scifi a fantasy.
Rétorika Štěňátek v mnohem předznamenala fanfaronství Donalda Trumpa, za zdánlivě bezbřehým sebevědomím se ale i tady skrývá panický strach ze sílícího vlivu žen či menšin, které se údajně chystají narušit status quo „staré dobré Ameriky“. Na argumentech Sad Puppies je nejzvláštnější, že vzývají jakousi mytickou éru, během níž scifi fungovala výhradně jako oddechová zábava pro kluky a psalo se jen o vesmírných lodích, mimozemšťanech a cestování časem. Jenže taková scifi nikdy úplně nebyla, nebo alespoň ne v čisté podobě. Současné vzrušené debaty o tom, co ještě je a co už není scifi, vedené z pozic konzervativních a pravicových fanoušků, připomínají pobouření z nástupu žen a Afroameričanů na konci šedesátých let. Ženy dlouho psaly pod mužskými pseudonymy a první autorkou oceněnou za beletrii byla v roce 1968 Anne McCaffreyová za dlouhou povídku Hledání Weyru (1967, česky 1996 v souboru Hugo Story 3). O dva roky později získal za krátkou povídku Čas považovaný za spirálu z polodrahokamů (1968, česky 1997 v souboru Hugo Story 4) svého Huga i Samuel R. Delany – první afroamerický autor a navíc gay. Ve své době musel například čelit výtkám slavného editora Johna W. Campbella, že čtenáři scifi budou mít problém identifikovat se s černošským hrdinou románu Nova (1968, česky 1994). „Kontext se mění, ale rétorika zůstává stejná,“ posteskl si Delany vloni v létě na adresu Štěňátek v rozhovoru pro The New Yorker.
Za hranicemi ghetta
Druhá polovina šedesátých let je ve scifi spojená s hnutím takzvané nové vlny, kterou odstartoval britský spisovatel Michael Moorcock a jeho časopis New Worlds. Spolu s dalšími radikálně naladěnými autory (mimo jiné Brian W. Aldiss či J. G. Ballard) se snažili zachytit žánrovými prostředky proměnu ve společnosti a experimentovat s tématy i vypravěčskými technikami. Jakýmsi neoficiálním manifestem nové vlny je antologie Nebezpečné vize (1967, česky 2004), sestavená editorem (a spisovatelem) Harlanem Ellisonem. Zatímco Moorcock chtěl problematizovat vztah scifi a mainstreamu, Ellison v zámoří ordinoval nové vlně hlavně prolamování tabuizovaných témat spojených se sexualitou či náboženstvím. I kvůli tomu se ale hnutí brzy stalo obětí vlastní touhy šokovat, byť některé jeho impulsy, třeba z oblasti politických témat, ovlivnily také hlavní žánrový proud. S nimi je ostatně spojená i vlna takzvaných humanistů, kteří dostali na konci sedmdesátých let nálepku soft science fiction. Místo „tvrdých“ vědeckých oborů, jako jsou fyzika, astronomie nebo chemie, čerpali inspiraci v „měkkých“ vědách, jako je antropologie či sociologie. První výskyt tohoto termínu se datuje do roku 1975, kdy Peter Nicholls ve sborníku děl ověnčených cenou Nebula (druhé nejvýznamnější ocenění udělované spisovatelskou porotou) píše o „posunu od hard scifi k soft scifi, jenž pokračuje silněji než kdy dříve“.
V polovině osmdesátých let navázal na humanistický proud kyberpunkový podžánr, který reagoval na překotný vývoj v oboru komunikačních a digitálních technologií. Jeho velkou inovací bylo, že silně přiblížil horizont popisované budoucnosti realitě čtenářů, a mohl tak věrohodněji zkoumat vztah člověka a nových technologií. V následujících dekádách kyberpunkoví autoři zjistili, že je budoucnost dohnala – otec kyberpunku William Gibson začal psát v polovině devadesátých let romány z technologické současnosti (Virtuální světlo, 1993, česky 1998; Idoru, 1996, česky 1998, a další). Jeho generační souputník Bruce Sterling se v roce 1989 pokusil předefinovat hranice mezi science fiction, fantasy a literární fikcí termínem slipstream. Do něj byli řazeni autoři operující na hraně fantastické a realistické literatury, často využívající prvky surrealismu či magického realismu. V jedné škatulce se tak Delany nebo Ballard potkávají s Jorgem Luisem Borgesem, Italem Calvinem či Angelou Carterovou. Slipstream se v angloamerické literární teorii poměrně vžil, k čemuž pomohl třeba přelomový sborník Feeling Very Strange: The Slipstream Anthology (Velmi podivný pocit. Antologie slipstreamu) z roku 2006. Dodnes termín najdete v recenzích současných autorů a autorek, jako jsou Kelly Linková (Magie pro začátečníky, 2005, česky 2008) či Karen Joy Fowlerová (We Are All Completely Beside Ourselves, Všichni jsme z toho úplně na větvi, 2013).
Mezi největší propagátory slipstreamu patří James Patrick Kelly a John Kessel, kteří kromě výše zmíněné antologie stojí editorsky i za pozoruhodnou kolekcí The Secret History of Science Fiction (Tajná historie scifi) z roku 2009. Ta na příkladech z takzvané vážné literatury zpochybňuje, že by kdy z čistě literárního hlediska vůbec existovaly jasné hranice mezi scifi a literárním mainstreamem. Kellyho a Kesselův úvod začíná citací esejistického povzdechu teoretika Jonathana Lethema, který lokalizoval kritický moment vzdalování scifi a mainstreamu do začátku sedmé dekády, kdy spisovatelé neudělili svoji Nebulu Thomasi Pynchonovi za jeho přelomové dílo Duha gravitace (1973, česky 2006) a místo něho poctili Arthura C. Clarkea a jeho Setkání s Rámou (1972, česky 1984). „Po filmech jako 2001: Vesmírná odysea nebo Mechanický pomeranč se v roce 1973 zdálo možné, že scifi bude chápána jako forma fikce, která může být psána dospělými pro dospělé. Místo toho se žánr vrátil do své soukromé herny a zase ho nikdo nebral vážně.“ Kellyho sborník nabízí paralelní historii, v níž stojí literárně talentovaní autoři scifi (Ursula Le Guinová, Connie Willisová) a mainstreamoví spisovatelé nadaní bezbřehou imaginací (Steven Millhauser, Don DeLillo) bez problémů bok po boku. „Zatímco mnoho myslí je stále uzavřeno, zdi oddělující mainstream od science fiction se ve skutečnosti už bortí,“ vyhlašují Kelly a Kessel na konci své předmluvy. Události kolem cen Hugo o šest let později nicméně ukazují, že tyto hranice se snaží vší silou udržet hlavně obyvatelé scifi ghetta. Cítí se totiž za nimi bezpečně.
Ženský všechno pokazej
V jednom blogovém příspěvku vzpomíná vůdce Štěňátek Larry Correia na svůj první Worldcon. „Přijel jsem na udílení cen Hugo, na všechny ty večírky a pijatiky, a objevil jsem, že všechno je součástí jakéhosi spiknutí. Cool děcka vyprávěla své cool příběhy dalším cool děckám a měla navrch nad těmi, kteří nebyli zasvěceni. Po pravdě mi to připomínalo střední: byl jsem tlustej chudej kluk, kterej tak bezděčně štval všechny ty zlý holky.“ Z popisu je cítit frustrace a pocit vyloučení, který údajně zažívají čtenáři konzervativní scifi tváří v tvář nástupu ženských autorek a čtenářek, jež zhruba od začátku tisíciletí přicházejí v hojném počtu do fandomu. Tento demografický posun je samozřejmě vidět i v seznamech děl oceněných cenou Hugo. (I když ženské autorky v nominacích vyrovnaly muže jen jedinkrát, a to v roce 2013.) „Ženský všechno pokazej,“ konstatuje hořce Vox Day / Beale (o jehož knihy se stará příznačně nazvané vydavatelství Patriarchy Press) v jednom svém blogovém příspěvku a možná shrnuje do jedné věty to hlavní, co tradicionalistům vadí na změnách v scifi žánru.
Z čistě literárního hlediska invaze žen žánru rozhodně prospěla – nová optika přinesla nový impuls do řádně přebraného koše po letech už poněkud ohraných vědeckých témat. Navíc autorky obvykle prošly důkladnou průpravou v literárních kursech a je to na jejich psaní znát. Kelly Linková nebo Kij Johnsonová si k scifi často odskočily od komerčních děl pro náctileté čtenářky, překračování hranic ghetta jim tak rozhodně nedělá problémy. V aktuálních proměnách hraje velkou roli také „efekt Harry Potter“. Sága J. K. Rowlingové přivedla do fandomu zástupy čtenářek fantasy, žánru, jenž je nerozlučným sourozencem science fiction, byť je v rámci ghetta tradičně upozaďován jako nevědecký (proto méně seriózní), emotivní, a tudíž ženský způsob přístupu k fantastice. Jenže fantasy je poslední roky populárnější a prodávanější než klasická scifi a stalo se zadními vrátky, kterými ženské čtenářky a autorky pronikají do scifi komunity, jež je dlouhodobě marginalizovala.
Jedním z nejčastějších argumentů Štěňátek je výtka, že elitářská porota cen Hugo ignoruje komerční dopad děl. To je sice pravda, nicméně v minulosti to nikdy nebylo jinak. „Falešný populismus Štěňátek ve skutečnosti uráží pravicově smýšlející fanoušky, protože naznačuje, že konzervativci se nemůžou zajímat o vysokou kulturu,“ píše kanadský publicista Jeet Heer ve svém článku Science Fiction’s White Boys’ Club Strikes Back (Klub bílých kluků ze scifi vrací úder), uveřejněném v konzervativním magazínu The New Republic. Podobně iluzivní je i představa, že aktuální společenská či politická témata se ve scifi objevují jen díky intervenci menšin. Mike Resnick a Robert Silverberg patří mezi autory, kteří se hlásí k republikánům a konzervativnímu smýšlení, přesto mají ve svém portfoliu oceněná díla o střetu západních hodnot s tradičními africkými společnostmi (Resnickova Kirinyaga z roku 1998, česky 2002) či přelidněném světě (Silverbergova Křídla noci z roku 1969, česky 1996).
„Jsem pro diverzitu, inkluzi a přísun autorů z nejrůznějších platforem a kultur. Nechci, aby heterosexuální bílí spisovatelé byli vyčleňováni z této společnosti…, jen si prostě nemyslím, že potřebují mít pořád navrch. Jsme fanoušci science fiction a fantasy, rádi si čteme o mimozemšťanech a upírech a elfech. Vážně se lekneme Asiatů a původních Američanů?“ vyzval George R. R. Martin před Worldconem v emotivním příspěvku na svůj blog. I díky němu se nakonec podařilo „hacknutí“ cen zvrátit, debaty o směřování scifi ale budou v budoucnosti nepochybně pokračovat a Sad Puppies už určitě chystají svůj čtvrtý útok na nejprestižnější žánrové literární ceny. Pokud by uspěli, hrozilo by, že se komunita postavená na fascinaci nedozírnými možnostmi technologického i společenského vývoje uzavře do úzce definovaných přístupů, jak nahlížet na budoucnost. To by pro scifi byla zdaleka největší porážka.
Autor je hudební publicista.