„Byla to doba, která i buřiče a svobodné duchy, jakým je nepochybně bigbítový hudebník, dovedla až na hranu jejich skutečné vnitřní odvahy, ale i lidskosti.“ Už tato věta z oficiální upoutávky na film Klub osamělých srdcí mě měla varovat. Na hranu skutečné odvahy a lidskosti se totiž v poslední dubnovou neděli dostali nejen protagonisté snímku o mladé kultuře v počínající normalizaci sedmdesátých let, ale také diváci, kteří ho museli sledovat na obrazovce. A to nemluvím o hercích, kteří se trápili nad šroubovanými dialogy, někteří navíc s hlavou v parukách, s nimiž se naposledy natáčela Osada havranů.
Ještě jedna citace z upoutávky: „Mladý muž na vrcholu svého mladistvého sebevědomí, které nepochybuje o správnosti toho, jak myslí a cítí, které necítí potřebu kompromisu s dobou, který chce žít v pravdě a pohrdá lží, začíná klouzat po spirále, která se nevyhýbá nikomu a ničemu.“ Pamětníkům to možná připomene komunistický newspeak, kterým Alexander Hemala uváděl v osmdesátých letech filmy o východoněmeckých pohraničnících. Už chybí jen pověstné „nastavování zrcadla“. Správně, televizní film režiséra Petra Nikolaeva podle stejnojmenné knihy Martina Bezoušky dokonale imituje nablble angažovaný televizní socrealismus Majora Zemana – dobří jsou ukrutně dobří, zlí jsou ukrutně zlí a ti uprostřed dříve či později zradí. Jestli chtěli ve veřejnoprávní televizi vysochat pomník hrdinným bigbíťákům, kteří válčili s komunistickým režimem, těžko to mohli udělat trapněji.
Není asi třeba připomínat, že bigbít (zvláštní český novotvar) má v dějinách české populární hudby ojedinělé postavení, které mu zajistilo napojení alternativní hudební kultury sedmdesátých let na politický disent. Z rocku se pak po roce 1989 stalo národní náboženství, oficiální lidová kultura a koncert Rolling Stones na Strahově mší stvrzující výjimečnost jeho „velkého příběhu“. Dlouhé nemyté vlasy jsou od té doby znakem autenticity a – jak je v Česku obvyklé – nic se nezměnilo ani dvě dekády poté, kdy většina původních mániček už dávno skrývá pleš pod čepicí. Termín bigbít se mezitím zcela vyprázdnil, stal se něčím, co hraničí až se sebeparodií – na odiv stavěné buranství skupiny Kabát, dotažené do komických konců v karikatuře sitcomové hvězdy Ozzáka, který rockersky válčí se světem v počtu vypitých piv.
Když zvnějšku vstoupí do sféry populární hudby politika, je to vždycky dost nefér. A domácí hudba ikonizací bigbítu značně utrpěla. Jestliže jsme mohli být dříve pyšní na Plastic People Of the Universe, tak teď už nám nic jiného nezbývá – nic dalšího, světově pozoruhodného domácí pop za dvacet let svobody nevyprodukoval. Jak moc je „bigbítová gramatika“ v domácí populární hudbě pořád dominantní, bylo vidět při vyhlašování letošních výročních cen Anděl, kde pódium ovládli uniformně vypadající rebelové, vylepšující svůj nekonfliktní rádiový pop-rock zdáním jakési rockové autenticity, odkoukanými gesty a stylem oblékání. Jediný radikálnější vzkaz, který z obrazovky během téměř tříhodinového přenosu zazněl, byl: „Vyměňte politiky“ od zpěvačky, jejíž odlišnou sexuální orientaci musel trapně vyčuchat bulvár, protože ona nebyla schopná se k ní sama hrdě přiznat. Vzpomněl jsem si přitom na citát z jednoho eseje hudebního publicisty Greila Marcuseho, který v roce 1992 napsal: „Rock‘n‘roll jako kulturní síla už neznamená vůbec nic. Dávno už neříká a nedělá nic, co by se nedalo převést do dominantního diskursu korporátního jednání, sobeckosti, sexismu, rasismu, homofobie, vládní propagandy nebo kýče.“ Jinými slovy: rock se stal součástí establishmentu, proti kterému naoko bojuje.
Film Klub osamělých srdcí na tuto banalizaci „bigbítu“ přistoupil a místo alternativní kultury počínající normalizace ukázal spíše její barvotiskový obraz, zidealizovanou a zjednodušenou představu z učebnice pro první stupeň základní školy. Skoro by se až hodilo říct: znormalizovanou představu, v níž černobílé stereotypy nahradily přemýšlení. Tedy přesně ten typ myšlení, v jehož intencích platí hesla jako „Dlouhé vlasy – krátký rozum“. Doufám, že Klub osamělých srdcí vidělo co nejméně dnešních náctiletých – utěšuji se tím, že se na televizi nedívají (a dobře dělají). Měli by totiž další důvod, proč se smát generaci svých rodičů. Tentokrát vážně neprávem.
Autor je hudební publicista.