V listopadu minulého roku zemřel František Dvořák, nekriticky adorovaná postava českého výtvarného umění. Je vždy nepříjemné opírat se do památky někoho, kdo se již nemůže bránit. Jenže ono nejde ani tolik o samotného „kunsthistorika s legendární pamětí“, jako spíše o ty, kdo se na vytváření jeho legendy podíleli. Fakt, že právě tato osobnost byla v očích veřejnosti jedinou neoddiskutovatelnou autoritou a propagátorem výtvarného umění, je z určitého úhlu pohledu špatnou zprávou.
Dvořák byl autor řady biografických prací a také různých vzpomínkově laděných knih, „legendární popularizátor umění, historie a pražských památek“, celebrita, která měla své vlastní televizní pořady (!) a o které se točily dokumentární filmy. Rád se odkazoval na práci svého učitele, laickou veřejností taktéž uctívaného, Václava Viléma Štecha. Ten formoval názory české veřejnosti na výtvarné umění už před padesáti lety, například v televizním seriálu V. V. Štech vypravuje a vzpomíná (1965). Štech, historik umění a milovník soch Matyáše Bernarda Brauna nebo díla Mikoláše Alše, měl problémy nejen s českou meziválečnou avantgardou, ale i s klasickými modernisty, jakými byli Čapek nebo Filla. A nebál se své názory (s výraznou mentorskou dikcí) prezentovat jak svým studentům, tak – díky zmíněné mediální přízni – i široké veřejnosti. Po jeho smrti převzal Dvořák (přece jen otevřenější k umělcům své generace) štafetu hlavní veřejnoprávní autority a odborníka na cokoliv, co má něco společného s výtvarným uměním, a de facto si ji podržel až do nedávné smrti ve svých devadesáti pěti letech. Oba teoretici se tak zásadně a kontinuálně podíleli na vytváření povědomí o českém výtvarném umění v posledním půlstoletí. S námitkou, že třeba Dvořákova role byla z hlediska soudobé teorie a praxe umění spíš okrajová, můžeme snad i souhlasit. Ale podceňovat jeho úlohu v utváření názorů a vkusu několika generací by byla chyba. A větší, než si možná jsme ochotni přiznat.
Byla to Dvořákova nekonfliktnost, která mu umožnila „zahájit více než tisíc výstav“ umělců propastně odlišných kvalit a která ho vynesla do pozice oblíbence mainstreamových výtvarníků a komentátorů. Ne náhodou se Dvořák se svými studenty (a televizními diváky) nejraději procházel po Karlově mostě, Národním divadle nebo Obecním domě a vzpomínal na Zrzavého, Tichého či Lhotáka. Seznamoval studenty s místy i lidmi způsobem, v němž nebylo místo pro kritický odstup či zpochybnění. Důraz kladl na časem prověřené hodnoty, neoddiskutovatelné kvality řemeslné práce, českou uměleckou tradici a nezbytné, lepkavě laskavé „zábavné historky z ateliérů“. Bohužel takto zkreslená (a příjemně nenáročná) představa o podobě umění se vryla hluboko do povědomí české společnosti. Dvořák jako moderátorkomunikátor vybraná témata sice „popularizoval“, ale zároveň se podílel na rozředění a znepřehlednění celkové situace, na zdůraznění fetišistické, sakralizované podoby umění a kultury na úkor její živoucí, komplikované každodennosti. Obecně respektovaná mediální autorita vždy nese velkou míru zodpovědnosti za své počínání a měla by si toho být vědoma. Lze Dvořákovi vyčítat, že radši mluvil o barokních památkách nebo o svých generačních souputnících než o problematických tématech? To asi ne. Přesto se nemohu zbavit pocitu, že jeho služba kultuře nebyla zrovna šťastná.
Jedním z důležitých požadavků, který můžeme klást na umění, je i jeho schopnost nepodbízet se. Atakovat diváka, provokovat ho vizuálně i intelektuálně, hledat morální nebo estetické hranice. Nejen od umělce, ale také od filosofů, teoretiků umění či kritiků máme právo očekávat ofenzivní způsob práce, útok na osobní, společenská, kulturní, politická a další tabu. Oblast umění je vždy spojena s jistou mírou kritičnosti a neustálé zpětné (a zdaleka nejen pozitivní) vazby. Ale pro pohyb a posun společnosti jsou tyto aspekty zcela zásadní. Nošení kůže na trh prostě předpokládá, že se nebude ta vaše vždy všem líbit.
Vzpomínka na Františka Dvořáka zůstane jistě (ještě chvíli) živá, postupně však, navzdory zástupům jeho obdivovatelů, vybledne podobně jako v případě jeho mistra. Věřím, že pro směřování našeho výtvarného umění je lepší umělci pomočený hrob Jindřicha Chalupeckého než věnec na Dvořákově hrobě od Václava Klause.
Autor se věnuje prezentaci současného výtvarného umění.